rozhovor Co to s tebou udělalo? Byla jsem ráda, že to bylo tak radikální. Na těch písničkách bylo cítit, že byly dělané pod tlakem. Pod vlastním tlakem. Měly blbou energii, byly prosáklé jakýmsi strachem. Pak jsem si utřídila myšlenky a začala skládat s větší lehkostí. Výsledek jsem poslala zase Christianovi, protože to on vlastně mohl za to, že můj hudební život už nebyl takový jako dřív. Chtěla jsem od něj radu, jak dál. A tak jsem se dvěma písněmi skončila zase v jeho studiu. Tam už byla pohoda, grilovačky a povídání o hudbě. Fakt mě to bavilo, že jsem pochopila, že budu prostě jen zpěvačka a autorka hudby a zbytek ať řeší ti, co tomu rozumí. Co přesně jsi dělala v té Indii? To byl naprosto uvolňující výlet. Fungovala jsem tam jen s peněženkou, plavkami a dezinfekcí. Úplně jsem opustila svůj tradiční svět a přestala jsem přemýšlet o čemkoliv, co se děje doma. Tíhneš k východním filosofiím, nebo byl výběr Indie náhoda? Spíš šlo o náhodu. Mám kamarádku ze střední školy, která žije v Karibiku. Setkáváme se spolu každých tři až pět let. Buď přijedu za ní na Svatou Lucii, nebo jedeme někam na výlet. Za ty roky se dost našla v józe a stala se instruktorkou. Do Indie se vydala na kurz, já se k ní vlastně jen přifařila. Takže jsme se obě věnovaly józe a hodně cestovaly. Před tím výletem jsi taky měla silný vztah k józe? Ano, cvičila jsem ji, ale nikdy ne tak intenzivně jako v Indii. Musím ale přiznat, že právě tam jsem k ní více přilnula, udělala si nějaký názor, pochopila ji do hloubky. Tamní cvičení ale nemá s jógou, jak ji známe v našich podmínkách, nic moc společného… Co říkáš na populární bikram jógu? Z pohledu Indů je to kravina. Oni mají čtyři základní principy cvičení jógy, moderní odnože se tam příliš nechytají. Jóga má být přirozená. A když cvičíš v extrémním horku, na které nejsi zvyklá, pak je něco špatně. Lidé vymyslí cokoliv, aby přitáhli lidi. Není to o tom. Je pravda, že stylů jógy jsou spousty. Setkala ses s nějakou netradiční? No jasně. Teď tě ale chci trochu šokovat. Představ si, že v Americe existuje něco, co se jmenuje Tequilla Yoga. Spočívá v tom, že velmi sexy instruktor před cvičením rozdá ženám panáka Tequilly, a pak začne předcvičovat úplně triviální cviky. Asi si myslí, že tak spálí víc kalorií. Ten zakladatel cestuje po celém světě a šíří tuhle myšlenku dál. A víš co? Má docela úspěch! Kdy tipuješ, že tenhle zázrak dorazí i k nám? Snad nikdy! Ale víš co, to je stejné, jako když nějaký „guru“ začne tvrdit, že ovoce goji má rekordní počet antioxidantů, přitom když máš mozek, zjistíš, že naše borůvky jich mají víc. Lidi prostě snáz uvěří něčemu exotickému, než tomu, co mají u nosu. Tyhle věci mě zajímají, svět je veliký, ale mám zdravý rozum. Není dobré všechno brát jen podle trendu. A jaký jogínský směr tedy vyznáváš? Mám dobré zkušenosti s iyengar jógou, ta se cvičí s pomůckami, díky nimž dosáhneš jednotlivé asany jednodušeji a přitom je cvičení efektivnější. Byla vymyšlená tak, aby jógu mohl cvičit každý. Protože ne všichni se umíme dotknout rukama chodidel, nejsme tak dokonale rozhýbaní. A jak se tedy cvičí v Indii? Bylo to velmi intenzivní. Cvičili jsme na lačno od šesti od rána do jedné odpoledne. Ten trénink měl několik částí. Nejdříve jsme se věšeli na takové látkové popruhy, aby se uvolnilo svalstvo. Potom jsme měli přednášku o tom, jací jsme všichni blbci, že neumíme správně stát na vlastních nohách. Učila jsem se pět hodin v kuse vnímat svoje chodidla! To bylo dost psychicky náročné. Naučila jsem se tím velké trpělivosti. Když jsem se pak vrátila domů, jednak mě nebolela záda. A taky mě nikdo nedokázal rozčílit! Mohly kolem mě padat bomby a mě to bylo jedno. Je to trvalý stav? Bohužel ne. Ten vnitřní klid trval asi tak tři měsíce, a pak se to zase začalo vracet do normálu. Ale co ve mně zůstalo: víc vnímám svoje tělo a uvědomuji si, jak je fyzická stránka člověka propojena s psychikou. To zní jako bys byla povahou spíš pruďas, co se učí kontrolovat. To bych neřekla, ale jsem hodně náladová a neklidná. To zpěvačky bývají. Všechno má své plusy a mínusy. Na jednu stranu je se mnou těžké vyjít, na druhou, když jsi stále nespokojená, nutí tě to na sobě pořád pracovat. Jsi věčný hledač, chceš vědět, jak věci fungují. Mluvila jsi o tom, že jsi v jiné věkové kolonce. Co po třicítce řešíš? Myslíš, jestli se z bohéma stávám usazenou ženou? Tak to myslím, že mám pořád tak padesát na padesát. Stále si uchovávám nějakou lehkost bytí, protože potřebuji tvořit. Nejsem úřednice v bance. Na druhé straně: dost dlouho jsem byla typ ženy, která nechtěla vůbec žít v mužském světě, protože od patnácti let se stále pohybuji v mužském kolektivu, tím myslím kapelu. To tě to tak odradilo? Jasně, to byl velký strašák, když jsem ty muže viděla tak strašně z blízka. Kolikrát zapomínali, že jsem v místnosti. To byla velká lekce. Říkala jsem si, že s chlapem nikdy žít nebudu! Nevěřila jsem na manželství, chtěla jsem mít jen to svoje. Dokonce jsem věřila modelu, že sice budu mít partnera, ale budeme žít každý v jiném bytě, třeba i v rámci jedné budovy. Změnilo se to? Ono to musí přijít samo. Ve chvíli, kdy potkáš člověka, který je ten pravý, přehodnotíš kde co. A najednou to jde, chceš s ním ty věci vyzkoušet. Pak je to přirozené. Mindráky z minulého života utichnou. V současné době opravdu reálně uvažuji o tom, že spolu se svým přítelem postavíme dům na vesnici daleko od lidí a budeme mít rodinu. Oba jsme muzikanti. Potřebujeme se odtrhnout, aby náš život měl i jinou tvář než tu pracovní. Spolupracujete s přítelem? Právě že ne, trochu se tomu vyhýbáme. Jasně, zajímá nás názor toho druhého, navzájem se podržíme. Ale on má svou kapelu, je bubeník. Já si jedu taky své, a tak je to prozatím nejlepší. Víš, máme oba muziky celkem dost v práci, a když jsme spolu, užíváme si svůj klid. Milujeme přírodu, sdílíme zájmy. Prostě obyčejný život. Naposledy jsme spolu dělaly rozhovor před sedmi lety, kdy ses vydávala na sólovou dráhu. Co se od té doby změnilo? Změnilo se hodně. Přehoupla jsem se přes třicítku, a patřím tedy do jiné kolonky. A pracovně se prokopala už ke třetímu sólovému albu. A myslím, že je logicky nejpestřejší ze všech. V jakém smyslu? Jednak jde o žánrovou pestrost a taky jsem na něm pracovala s různými lidmi. Celkem se šesti producenty, nahrávalo se na různých místech – ve čtyřech studiích, plus v exteriérech. Nahrávala jsem dokonce i u sebe doma. Už na minulém albu se mnou dělal producent Depeche Mode Christian Eigner, což mě umělecky vystřelilo úplně někam jinam. Kam přesně? Už samotný způsob práce s takovým profíkem je o dost jiný, než jsem byla dosud zvyklá. Všechno je předem nachystané, práce má přesná pravidla. Tenkrát, když jsem natočila druhé album, tak mě to dostalo do fáze, kdy jsem nevěděla, co dál s muzikou. A nastalo období hledání. Vyzkoušela jsem spoustu producentů a pořád narážela. Měla jsem v té době stále takový rockový garážový zvuk, což mi moc nesedělo. Řekla jsem si tedy, že napíšu nějaký ucelenější materiál a pak najdu člověka, se kterým to budu dál řešit. No, a abych si to ujasnila, odjela jsem na měsíc a půl do Indie. Tam jsi tedy psala písničky? Ne, právě že tam jsem si dala pauzu, abych získala odstup od práce. A když jsem přijela domů, všechno, co jsem do té doby napsala, šlo do koše, protože jsem zjistila, že ty písničky nejsou dobré. A začala od znova. rozhovor s Katarínou Knechtovou Není lehké se mnou vydržet! Kdysi vyprodávala haly se slovenskou kapelou Peha, ale před sedmi lety zvolila sólovou dráhu. S třetím sólovým albem Prežijú len milenci se posouvá nejen hudebně, ale i sama v sobě. Kromě toho se hodlá konečně stát matkou. Text: Adéla Nosková | FOTO: Jakub Gulyas V Indii jsem získala odstup od práce. A když jsem přijela domů, všechno, co jsem do té doby napsala, jsem hned smazala, přišlo zjištění, že ty písničky nejsou dobré. A začala od znova. Katarína Knechtová *14. 3. 1981 zpěvačka Pochází z Prešova, kde žije dodnes. V roce 1997 se stala členkou populární kapely Peha, která patřila dlouhá léta k nejhranějším na Slovensku i v Čechách. Mezi největší hity patří například song Spomal’. S Pehou Katarína získala dokonce dvakrát cenu Aurel za nejlepší zpěvačku roku, také se pravidelně umisťovala v anketě Slávik. V roce 2008 odešla na sólovou dráhu, během níž vydala tři alba. Poslední Prežijú len milenci vznikalo dohromady tři roky. Album obsahuje celkem deset písní a bonus v podobě krátkometrážního filmu „Zem je guľatá“. Na jeho vzniku se podílelo celkem šest producentů včetně Christiana Eignera z Depeche Mode. Říkala jsem si, že s chlapem nikdy žít nebudu! Nevěřila jsem na manželství, chtěla jsem mít jen to svoje. Dokonce jsem věřila modelu, že sice budu mít partnera, ale budeme žít každý v jiném bytě, třeba i v rámci jedné budovy.