Recenze kino Rogue One: Star Wars Story recenze ještě většího kritika Kamila Fily Text Kamil Fila | FOTo Falcon Nejočekávanější film vánoční sezóny, vedlejší příběh ze světa Star Wars, nazvaný Rogue One, nám od počátku dává najevo, že bude jiný. Neplují tu úvodní titulky za okraj záběru, atmosféra je hodně potemnělá, téměř se tu nežertuje, nemyslí se moc na menší dětské diváky, kamera se víc třese, víc se tu umírá, chybí tu jakýkoli malý roztomilý robůtek, členové rodiny Skywalkerů a rytíři Jedi, hudba Johna Williamse či momenty, kdy by hrdinové měli trochu klidu a jen tak si poklábosili. Jsou to ještě Star Wars, nebo už ne? Co tu zůstalo a co nového, zajímavého přibylo? S tejně jako u Epizody VII: Síla se probouzí je hlavní hrdinkou žena. Už v tom ale není žádné feministické gesto, tulačka Jyn je opravdový podvraťák bez zvláštních dovedností a není vyvolená. Jestliže „sedmička“ byla spíše remakem a zopakováním „čtyřky“, Rogue One vyplňuje informační díru v tom, co čtyřce předcházelo. Je to ale doplnění, které moc nepotřebujeme – tato celovečerní odpověď na otázku, kdo ukradl plány Hvězdy smrti, kterou pak princezna Leia ukryje do robůtka R2-D2, jehož pak najde Luke Skywalker, nepřidává k celé mytologii a univerzu mnoho nového. Jistě se dá říct, že Rogue One je o dělnické třídě, o těch, kteří to odedřou za elity, o těch, jež nikdo neoslavuje a nedává jim metály, o těch, kteří umírají náhodně, o těch, již se jednou zjeví s trochou tajemství v zádech a pak zase zmizí v nenávratnu. Mohl by to být skvělý deziluzivní smutný film o odvrácené stránce rebelského hnutí, o tom, jak pěšáci nechápou vyšší záměry a stávají se oběťmi. Jenomže to by ho pořád nesměl dělat Disney a nemělo by být cílem utržit stamiliony dolarů. Takže tu nejen neteče krev a nenadává se, ale především z děje mizí nějaká opravdová tragika, respektive pomalejší, prokomponované vyprávění, jež by nám umožnilo ji procítit. V Rogue One zůstal propracovaný ušpiněný design v téměř každém záběru, ale jinak je to hlavně chaotická akčňárna s přemírou digitálních triků. I hrdinové jsou o něco méně sympatičtí než v libovolném předchozím dílu, obraz tmavější a víc se tu střílí. Jistě se dá ocenit to, že se tento díl podobá válečným snímkům typu Tucet špinavců a jak napsal třeba recenzent Jiří Pavlovský: „Tahle řada se během pár dílů dostala od Šmoulů k Vojínu Ryanovi.“ Ne, že by tam nebyl potenciál, ale taková vřava a řežba to zase není. Nepovedenost Rogue One: Star Wars Story spadá do kategorie těch, jež mrzí a bolí; člověk by si z toho potenciálu přál vyždímat víc. Je to doslova film na jedno použití, stejně jako jeho hrdinové, předem určení na odpis. Není důvod se na toto dílo dívat opakovaně, všímat si nějakých narážek, užívat si vtipů (jichž se tu vyskytuje opravdu poskrovnu), poznávat postavy, jejichž úloha se zúročí až později, a podobně. Jestliže Star Wars vždycky stály na tom, že v sobě měly jistou lehkost a mírný nadhled a že všechny žánrové prvky typu válečného, nebo samurajského filmu se v nich přeměňovaly do nové formy, Rogue One si bere prvky ze světa Star Wars a vrací je zpět do podoby původních žánrů. Což může působit zajímavě „realisticky“, jenomže pro Star Wars realismus není nijak přínosný. Například bondovky odehrávající se v současném pozemském světě si nyní nemohou vystačit s komiksovou nadsázkou a nutně musely být realističtější, aby se na ně dalo vůbec dívat bez výčitek svědomí a poklepávání si na čelo. U Star Wars má realismus smysl pouze ve výběru lokací a menším množství odcizujících digitálních triků. Musíme věřit propracovanému neplochému světu, abychom si mohli užít nadsazenou akci. Zbavit ale Star Wars nadsázky v akci znamená sebrat jim jejich základní kouzlo. Kromě toho se Rogue One na konci musí stylově přiblížit Epizodě IV., aby se vytvořila hladší návaznost. Pro režiséra Garetha Edwardse, jenž se naposledy předvedl s novou Godzillou, a scenáristy Chrise Weitze a Tonyho Gilroye to znamenalo neustále vyvažovat estetický tón a filmu rozhodně nepomohly různé přetáčky a přestříhávání. Ostudně se tu pak nevyužívá dobrých herců, jako jsou Forest Whitaker, Mads Mikkelsen, Diego Luna, Wen Jiang nebo mistr bojových umění Donnie Yen, který pořád až sebeparodicky opakuje mantru „Síla je se mnou a já se Sílou“, jako by se postava i celý film musely zaříkávat a přesvědčovat, že Síla je provází. No, kéž by. Rogue One zůstává pokusem, jak udělat boční projekt k něčemu, co má natolik silně vybudovanou značku, že se zvládne na ni navěsit cokoli. Je nepochybné, že skalní fanoušci Star Wars uvítají rozšíření fikčního světa. Filmu nejde ani vytknout nějakou řemeslnou nedokonalost, protože na něm pracovali špičkoví profíci. Lze možná pochybovat, zda Felicity Jones v hlavní roli má dost charismatu, nebo měla být její postava záměrně lehce tuctová. Každopádně to bude hit navzdory všemu. Ale až budeme v hlavě pátrat, jaké nezapomenutelné momenty nám Rogue One přinesl, jaké postavy nám přirostly k srdci a ptát se, zda jsme si jisti, že se na něj budeme koukat opakovaně, až si ho zapamatujeme scénu od scény, pak i opatrné nadšení z jinakosti nejspíš vyprchá. Rogue One: Star Wars Story REŽIE Gareth Edwards SCÉNÁŘ Tony Gilroy, Chris Weitz Hrají Felicity Jones, Mads Mikkelsen, Alan Tudyk, Ben Mendelsohn, Diego Luna, Forest Whitaker, Riz Ahmed, James Earl Jones, Jimmy Smits, Warwick Davis Délka 133 min. V kinech: od 15. prosince | Hodnocení: negativní Kamil Fila český filmový recenzent a kritik www.jestevetsikritik.cz Youtube Pro přehrání videa se připojte k internetu