kino / Komedie Kvarteto režie Miroslav Krobot scénář Miroslav Krobot, Lubomír Smékal Herecké obsazení Barbora Poláková, Jaroslav Plesl, Lukáš Melník, Zdeněk Julina, Pavlína Štorková, Lenka Krobotová, Jana Štěpánková… Délka 93 min. V kinech: od 30. listopadu / Hodnocení: Neutrální Kvar- -teto se nevyladilo na třicátníky recenze ještě většího kritika Kamila Fily Text kamil fila | FOTO Falcon Stoický projev režiséra, scenáristy a herce Miroslava Krobota vyvolává zvláštní sympatie. Posloucháte-li třeba rozhovor s ním pro internetovou televizi DVTV, máte dojem, že jeho nový film Kvarteto, který přichází tři roky po debutové Díře u Hanušovic, bude zcela výjimečné dílo. Krobot genezi scénáře líčí přes svůj zájem o fenomén subpersonalit – tedy teorii, že každý má v sobě více osobností, které se v průběhu dní projevují s různou silou. D ále hovoří o kvantové mechanice, již by rád použil jako formální princip pro stavbu vyprávění, a o tom, že charaktery jednotlivých postav daného hudebního kvarteta by mohly složit dohromady jednoho harmonického člověka. Kdyby takto intelektuálně vzletně mluvil v televizi někdo jiný, dočkal by se hrubého výsměchu, případně nenávistných odsudků, že se vytahuje na obyčejné lidi. Krobot to ale umí i přes použité pojmy podat tak obyčejně, že pak máme dokonce tendenci určité významy v dotyčném filmu hledat. Někteří je tam snad i naleznou. Třeba 81letý pedagog JAMU Pavel Švanda na svém facebookovém profilu napsal: „Krobotovo Kvarteto: konečně zas jednou český film ,o něčem’. Skupinka lidí mladšího středního věku už má zmeškáno. Dávno měli skákat kolem svých dětí, od rána do večera by se nezastavili. Avšak v únavě by si odpočinuli od sebe samých. Jenže oni se skuplovali s vrcholovým kumštem, o komorní muziku teď zápolí společně, ale taky každý ve své samotě. Poctivá estetická existence není žádná pohodička, jak si myslí amatéři. Je to všednodenní hašteření s démony, především s narcismem. S věkem neurózy neubývá jako u konvenčnějších jedinců, spíše naopak. A překonání okamžité krize neznamená nic jiného než ještě hlubší zabřednutí do denního dělného rizika. O tom všem je Kvarteto, řádově hlubší než Slámovy filmy o ztracencích, kteří se zajímají spíše o povrchové fenomény. Kromě toho se Krobotovi podařil obraz Olomouce, jak ji většinou neznáme. Ale měli bychom o ní vědět.“ Podobně pozitivních ohlasů ale najdeme jinak málo, většinou se objevují povzdechy, že film je naopak totálně „o ničem“. Pomineme-li, že každý z nás si dokáže z filmů vzít a promítnout do nich něco jiného, nejspíš se v převažujících odmítavých reakcích projevují generační rozdíly a popuzení, že o generaci třicátníků někdo pojednává optikou mnohem starších pozorovatelů. Svůj podíl na výsledku má i to, že Krobotův spoluscenárista, olomoucký psycholog Lubomír Smékal, zpracovává ve scénáři příhody ze svých terapeutických sezení, kdy mu ovšem klienti říkají jen to, co je trápí, a zbytek jejich životů nevidí. V tomto obraze „pozdních Samotářů“ se pak dotyční opravdu nemusí moc vidět, a to ne snad že by si nechtěli přiznat své osobní chyby a tápání, ale proto, že je jim celková stylizace hodně cizí. Kvarteto je především film zbytnělých uměleckých ambicí. Že by tu šlo jakkoli vyčíst, že solidní, ale sucharský Robert, atraktivní a rozháraná cellistka Simona, extrovertní vtipálek Tomáš a znalec historie s přezdívkou Funés by mohli stvořit jednu harmonickou osobu nebo každý z nich byl projevem určité stránky lidské povahy nás všech, k tomu vyprávění neposkytuje žádná vodítka. Přitom film je hodně návodný, terapeutka Simona nám problém hledání štěstí shrne na závěr v krátké přednášce pro seniory. Jenomže tady nám senioři chtějí říkat něco o třicátnících. Marně váhám, jestli cílem snímku mělo být vyvolání pocitů autentičnosti. Krobot coby režisér sice svůj ansámbl v Dejvickém divadle vede k „filmové uměřenosti“, ale na plátně členové i nečlenové tohoto souboru nepůsobí jako živí lidé, ale jako loutky, figurky a přízraky. Odříkávají divné věty, které možná někdy někdo pronesl v opilosti v hospodě, možná je tak někdy zformuloval na terapii, ale v reálu takhle rozhodně nikdo nemluví – pokud někdy opouští zdi akademického nebo léčebného ústavu. Pak by to možná šlo. Kvarteto je zkrátka „formulativní dílko“ – vytyčím si téma a pak ho leju do postav a scén jako do formiček. Je vidět, že tvůrci rozumí rodičům hlavních hrdinů; třicátníci jsou pro ně ovšem spíš zvířátka v zoo, s jejichž utrpením možná soucítí, ale v jejich kůži nejsou. Olomouc tu působí jako město duchů, což je možná nostalgicky útěšné pro pamětníky, avšak neodpovídá to dnešní podobě, kdy kypí denním i nočním studentským životem. Existují jistě filmy a seriály, které vycházejí z terapeutické praxe, třeba Hezké chvilky bez záruky od Věry Chytilové či Terapie s Karlem Rodenem, kde je zdroj příběhů přiznaný a nezastírá se, že vznikl od stolu a zpovědní pohovky. To ale není případ Kvarteta, kde i podle přání autorů mělo dojít k umělecké transformaci. Film ani nedosahuje toho, aby ukazoval už jenom čisté afekty, psychické stavy bez příčin, otisknuté hluboce do atmosféry – na to je Kvarteto málo esteticky působivé. Pořád je to typicky česky hořkosladká tragikomická konverzačka, byť pomalá. Když se v muzeu při jakémsi nočním představení procházejí mezi rozpadajícími se kameny dívky zahalené v průsvitné lásce, není nijak patrné, jestli máme cítit něco krásného, nebo je to parodie na vkus okresních kulturních pracovníků a místních snobů. Lze se obávat nejhoršího: že se to starým pánům prostě líbí. Ne že by Kvarteto stařecky mentorovalo ohledně toho, jak by měli ti mladší správně žít, v tom tu zůstává moudrý odstup. Není to ale výpověď o těch, kteří vstupují do krize středního věku, nýbrž ukázka generačního příkopu mezi nimi a jejich rodiči. Kamil Fila český filmový recenzent a kritik www.jestevetsikritik.cz Pro přehrání videa se připojte k internetu