kino / romantická komedie Text Vojtěch rynda | FOTO Bontonfilm Vojtěch Rynda český filmový publicista Vzpomínky na Itálii Toskánské slunce všechno spraví Filmová recenze Vojty Ryndy Dvacet let po rodinné tragédii se otec se synem vydávají rozloučit s krásným domem v Itálii, kde kdysi zažívali nejšťastnější chvíle života. Nakonec je všechno jinak – a zdaleka ne tak truchlivé, jak by taková výchozí situace naznačovala. A to i přes to, že Liam Neeson a jeho syn Micheál Richardson ve filmu Vzpomínky na Itálii hrají bolest, s jakou mají sami zkušenosti. V zpomínky na Itálii jsou romantickou komedií, i když v ní romantiky ani humoru není zdaleka tolik, kolik je v daném žánru běžné. Film scenáristy a režiséra Jamese D'Arcyho totiž pocit romantické komedie vytváří zejména hladivou atmosférou a navozením příjemného vědomí, že se děj bude ubírat povědomými cestami. Začátek opravdu nepůsobí příliš optimisticky. Manažer úspěšné londýnské galerie Jack se přímo na vernisáži dozví, že se s jeho službami nadále nepočítá. Galerie patří rodině jeho manželky, která se s ním chce rozvést, a z Jacka se v podniku stává persona non grata. Zoufalý mladík se bleskově vytasí se spásným nápadem: přiměje svého otce Roberta, aby prodal dům v Toskánsku, kde ani jeden z nich stejně asi dvacet let nebyl. Má to ale háček: Robert se k synovi příliš nemá. A dům zel prázdnotou tak dlouho proto, že nedaleko od něj při autonehodě zemřela Jackova matka a Robertova milovaná manželka Raffaella. A přichází žena… Co se asi tak může dít dál? V toskánském městečku se objeví sympatická mladá žena, která Jacka tak dobře chápe. Dům jeho majitelé nejdřív prodat chtějí, ale nejde to, a pak jsou věci zase naopak. Otec i syn se musejí poprat se svými bolestmi a najít cestu jeden k druhému i sami k sobě. A do toho se porůznu objevují rázovité figurky místních obyvatel a utěšená krajina střední Itálie je v každou denní dobu zalitá zlatavými slunečními paprsky – kromě té jediné scény, kdy je potřeba, aby lilo jako z konve. Ale přesně tohle se od romantické komedie čeká – a Vzpomínky na Itálii žánrová pravidla naplňují zcela precizně, ale přitom nevtíravě a nenuceně, tak jako číšník v dobré restauraci. Je s podivem, že film využívající s takovou lehkostí nejrůznější konvence a klišé natočil debutant. Jde totiž o scenáristickou i režijní prvotinu Jamese D'Arcyho, který je známější jako herec: k vidění byl hlavně v marvelovce Avengers: Endgame, seriálu Agent Carter nebo ve sci-fi Atlas mraků. Tak akorát vkusné D'Arcy vypráví zručně a efektivně. Trvá mu sotva pár minut, než ve vtipné zkratce představí ústřední dvojici a vyšle ji na cestu do Itálie. Krásnou Natalii postaví na scénu dle scenáristických příruček přesně ve dvacáté minutě, aniž to působí nuceně. Dávkuje klíčové informace tak, aby diváka udržoval v tak akorát příjemném napětí. A ideálně balancuje nálady: vždy, když film hrozí sklouznout do přílišné vážnosti nebo nepokrytého kýče, D'Arcy odlehčí situaci vtipem nebo rychlým střihem. Postavy jsou načrtnuté několika tahy tak, aby měly tři rozměry a mohly rozehrát i vedlejší dějové linie, ale zároveň nebrzdily příběh přílišnou psychologizací. Robert je kdysi úspěšný malíř, který od smrti manželky trpí autorským blokem: taková charakteristika vykřeše několik vtipných scén na téma umění a zároveň ilustruje hloubku hrdinovy ztráty. Jack si na vlastní tvorbu netroufá a výtvarného umění se drží jen coby galerista, což zase odráží jeho komplikovaný a odcizený vztah k otci. A Natalia má zase malou dceru a komplikovaný vztah s bývalým manželem, což jsou dostatečně silné vyprávěcí prostředky pro to, aby si s Jackem nemohla padnout kolem krku hned po pár větách. Idylka v Toskánsku Natalia je zároveň majitelka místní restaurace a pochopitelně vynikající kuchařka, protože bez skvělého jídla a pití by žádný film z italského venkova nefungoval. Opět ale jde o motivy nenucené a poskytující prostor pro řadu dramatických situací i vtipů – třeba když se otec se synem pokusí pozvat Natalii na večeři. Hlavní smyslové požitky pak pochopitelně zprostředkovává kamera, kochající se malebným toskánským venkovem se všemi těmi zvlněnými kopci, prašnými cestami mezi vinicemi, pitoreskními náměstíčky a olivovými háji. Dům, kolem kterého se všechno točí, je tak akorát romanticky zpustlý a plný doteků času a postupně díky péči otce a syna rozkvétá do své někdejší krásy. Atmosféru dokreslují scény jako popíjení v noci u ohně za zvuků cikád nebo návštěva letního kina na návsi (dávají Bazilišky režisérky Liny Wertmüller z roku 1963, jeden z prvních filmů, k nimž napsal hudbu Ennio Morricone). Roberta s Jackem ztvárnili Liam Neeson a jeho biologický syn Micheál Richardson. Obsazení rolí otce a syna skutečnými příbuznými má vždycky přidanou hodnotu, nemluvě o tom, že si herci bývají podobní. Neeson s Richardsonem vedle sebe působí naprosto přirozeně, střílejí po sobě sarkastickými replikami a evidentně si užívají i generační odstup (třeba v dialogu, kdy syn otce poučuje o tom, co to je Tinder). Ke konci snímku je ale čeká i společná scéna obrovské emocionální katarze, natočená navíc z velké části v jediném záběru, v níž se oba muži postaví své bolesti ze ztráty milované osoby. Neesonova manželka a Richardsonova matka, herečka Natasha Richardson, tragicky zemřela v roce 2009 kvůli nehodě při lyžování. Těžko říct, co pro oba pozůstalé natáčení dané scény znamenalo, možná si ji dokonce nadělili jako svého druhu terapii, ale jejich herecký výkon je rozhodně úctyhodný. Vzpomínky na Itálii je milá žánrová podívaná, která nemůže nepřipomenout Dobrý ročník Ridleyho Scotta, Pod toskánským sluncem s Diane Lane a další romantické komedie, jež k žánrovým pravidlům přistupují se zdravým vkusem a zároveň se nezdráhají nepokrytě těžit z krásné krajiny. A také z letní atmosféry, která je při sledování v zimních měsících zásadním bonusem. Vzpomínky na Itálii REŽIE James D'Arcy SCÉNÁŘ James D'Arcy HERECKÉ OBSAZENÍ Liam Neeson, Micheál Richardson, Valeria Bilello, Lindsay Duncan, Marco Quaglia, Gian Marco Tavani, Helena Antonio… DÉLKA 95 min. Hodnocení: Pozitivní Pro přehrání videa se připojte k internetu