Recenze kino Pod rouškou noci rádobychytrá blbost recenze ještě většího kritika Kamila Fily Text Kamil Fila | FOTo Freeman ent. Čtyřiačtyřicetiletý Ben Affleck od počátků své kariéry bojuje se zátěží, aby nebyl jenom za hezouna s americky řezanou čelistí. Proto si průběžně vybírá náročnější role (za Hollywoodland dostal cenu na festivalu v Benátkách), píše scénáře (uvedl se hned v pětadvaceti oscarovým Dobrým Willem Huntingem) a posledních deset let i režíruje, vždy podle kvalitních literárních předloh. Jeho debut Gone, Baby, Gone patří k nejlepším kriminálkám poslední doby, a není divu, že v adaptacích knih Dennise Lehanea chtěl pokračovat. Gangsterka Pod rouškou noci (Live by Night) patří vyloženě ke splněným filmařským snům – moci si udělat poctivou retro „dobovku“. A od prvních záběrů až do konce je celých 129 minut vidět, jak tato práce musela naplňovat i kameramana Roberta Richardsona (jehož má moc rád Quentin Tarantino, Martin Scorsese a Oliver Stone) i zbytek štábu pracujícího na výpravě, kostýmech a maskách. Změny prostředí od mrazivého Bostonu, ovládaného italskou mafií, ke slunečné a dusné Floridě, kde se prosazuje kubánská komunita, nabízí navíc velkou pestrost v barevné škále celé atmosféry. Jako bychom se koukali na více filmů za sebou. Možná právě toto největší filmařské lákadlo „ozkoušet si toho co nejvíc“ je zároveň největším problémem výsledného snímku. Během dvou hodin se tu odehraje tolik děje, že by pro jeho přirozeně plynulý vývoj bylo dobré, aby měl několikanásobnou délku, ideálně asi v podobě televizní minisérie. Jinými slovy, Pod rouškou noci vyvolává touhu, aby nešlo „jenom“ o solidní snímek, kde musí hodně vypomáhat hlas vypravěče mimo obraz, ale aby se jeho potenciál naplnil víc, protože tu bylo zaděláno na novou klasiku. Nutnost vysvětlovat a řešit většinu věcí pomocí dialogů (přestože jinak je stále na co koukat), vede k tomu, že ve filmu není mnoho akce. Závěrečná přibližně čtvrthodinová přestřelka nicméně patří k tomu nejlepšímu, co bylo natočeno, a připomíná v něčem i počítačovou hru Mafia, jež se pro změnu zase inspirovala filmovými vyjadřovacími prostředky. V nutné zkratkovitosti, kdy se ve scénáři oproti předloze muselo dost škrtat, je však těžké zaznamenat, kde se odehrál vývoj v hlavním hrdinovi Joeovi Coughlinovi. Ten začíná jako voják za první světové války, potom se z něj stane bankovní lupič, následně figurka na dvou stranách konfliktu různých gangů a náhle střihem velký kápo v ilegálním pašování alkoholu a stavbě kasina. Z člověka, jenž chtěl jenom přestat poslouchat rozkazy nadřízených autorit a nikdy nechtěl být zabiják, protože má trauma z války, se najednou vyklube protřelý manipulátor, jemuž nevadí lidem vyhrožovat nejhoršími věcmi a nakonec je i dělat. Do toho je zdrcený ze smrti své původní lásky a znovu zamilovaný do další ženy, která, ač taky patří do mafiánských kruhů, má spíš snahu nezištně pomáhat svému okolí. Zmítaný mezi hříšností a touhou po vykoupení se Joe podobá jedné z vedlejších postav, dceři policejního náčelníka, mladičké Lorettě, jež se ze sexuálně zneužívané narkomanky promění ve fanatickou křesťanskou kazatelku. U ní jediné cítí pocit viny za to, co jí a jejímu otci zprvu provedl, a zároveň na ní nedokáže páchat další násilí. Postava Joea je rovněž vyjádřením Affleckova vlastního narcismu, kdy mu nestačilo film pouze napsat a režírovat, ale neodolal si v něm zahrát i hlavní roli. Joe v jeho pojetí hodně střídá obleky, kabáty a klobouky, ale výrazy tváře příliš ne. Navíc ani moc nestárne a něčím až děsí jeho nepřirozená „vyhlazená“ mladistvost, ačkoli léta tu plynou rychle. Jakmile se rovněž jednou zaměříte na to, že silná rovná linka Affleckových vlasů nad čelem prozrazuje, že nosí tupé, či si nechal provést nějakou operaci, už se od toho nikdy nedokážete odtrhnout a nevidět tento umělý zásah dělající z komplikované, charakterově nepěkné postavy cosi mnohem hezčího, zdánlivě možná i romantického. Ostatně, autor předlohy, Dennis Lehane, se bál, jestli Affleck dokáže znázornit Coughlinův vnitřní boj v tom, jak by ho měla požírat vlastní proradnost a zkorumpovanost. Původně se na roli chystal i Leonardo DiCaprio, který má s dvojznačnými postavami lepší zkušenosti i výsledky, ale nakonec se ujal úlohy jednoho z producentů. Affleck prý totiž při testovacích záběrech obstál a obavy rozptýlil a jeho výkon teď můžeme chápat i v trochu jiném světle než jenom jako „málo výrazný a málo barvitý“. Stejně jako ve svém druhém režijním počinu Město (The Town) Affleck modeluje typ „citlivého zločince“, muže, na němž jeho negativní stránka ani není vidět, a proto mu tak snadno milostně podléhají ženy na plátně a publikum mu nevhodně věnuje své sympatie. Někdo se proti takové manipulaci může vzbouřit, ale celý postup lze brát i jako součást hry. Pod rouškou noci není ohraný příběh o vzestupu a pádu gangstera, jakých jsme viděli desítky. Joe nevystoupá až na pomyslný vrchol (od toho jej dělí poslední krok), ani nepadne na dno, či nesestoupí do opravdového pozemského či symbolického biblického pekla. Jeho příběh spíše odpovídá pojetí drobného, nenápadného, každodenního zla, které sebe samo jako zlo nechápe; dokonce má o sobě dosti ušlechtilé představy – a tomu odpovídá i zdánlivě příliš hezký výzor hlavní postavy. Joe sám sebe vidí jako příslušníka menšiny, který se dává dohromady s jinými menšinami a bojuje proti nezaslouženě privilegovaným vládcům společnosti. Jeho osudy sice mají podobu rozkolísané křivky, ale život jde za všech okolností dál, nikdy není definitivní konec a jediné nebe a peklo, které zakoušíme, se odehrává už tady na zemi a je na nás, jak je dovedeme přijímat. Přijmout Affleckův film na nás rozhodně nevyžaduje velké násilí. Pod rouškou noci REŽIE Ben Affleck SCÉNÁŘ Ben Affleck Hrají Ben Affleck, Elle Fanning, Zoe Saldana, Sienna Miller, Chris Messina, Scott Eastwood, Anthony Michael Hall, Brendan Gleeson, Chris Cooper, Max Casella Délka 129 min. V kinech: od 12. ledna | Hodnocení: pozitivní Kamil Fila český filmový recenzent a kritik www.jestevetsikritik.cz Youtube Pro přehrání videa se připojte k internetu