kino / Životopisný Nejtemnější hodina režie Joe Wright scénář Anthony McCarten Herecké obsazení Gary Oldman, Kristin Scott Thomas, Ben Mendelsohn, Lily James, Ronald Pickup, Stephen Dillane… Délka 125 min. V kinech: od 11. ledna / Hodnocení: Pozitivní Nejtemnější hodina recenze ještě většího kritika Kamila Fily Text kamil fila | FOTO CinemArt Winston Churchill patří k nejslavnějším státníkům, které rádi hrají malí tlustí herci – u nás by byli nejlepší Jan Libíček nebo Marián Labuda. Proto je překvapením, když jej v nejnovějším filmu určeném do kin představuje Gary Oldman, o nějakých deset centimetrů vyšší, zhruba sedmdesátikilový (tedy asi polovičně těžký) herec, specializovaný především na slizké padouchy. Asi si ho pamatujete dobře z děl Luca Bessona jako Leon nebo Pátý element, a mladší generace hlavně ze série Harryho Pottera, kde hrál Siriuse Blacka. Raději štíhlý a perverzně svůdný Dracula měnící podoby v téměř každé scéně, nebo fanatický a zlomený vůdce zbytku lidské rasy proti lidoopům v nové Planetě opic. O ldman patří k těm, které v různých rolích takřka nepoznáte – tuto schopnost dotáhl v poslední době snad jen Mark Ruffalo a u větších hvězd Tom Hardy a Christian Bale, kteří mění nejen vizáž vlasů a vousů, ale i vlastní tělesnou váhu a přízvuk. Už jsme si zvykli na to, že někteří herci mizí pod latexem jako Doug Jones ve fantaskních snímcích Guillerma del Tora nebo poskytují jen různé body ze své tváře a těla ke kompletní počítačové transformaci jako Andy Serkis coby Glum, King Kong nebo vůdce Ceasar ve zmiňované Planetě opic. Víme také, že někdy je herecký výkon z velké části ovlivněn zásahem počítačové grafiky, která se ovšem snaží hercovu podobu zachovat, jako třeba tvář Brada Pitta v Podivuhodném případu Benjamina Buttona. U některých herců jako u Johnnyho Deppa je proměna pomocí líčidel dokonce klíčovou součástí jejich image – maska je víc než niterný výkon, sama potřeba mít masku definuje tyto postavy jako křehké a zranitelné, schovávající se před světem. A pak tu máme speciální kategorii – úpravy vzhledu pro životopisný film. Jedna slavná osoba představuje jinou, většinou (alespoň v době natáčení) slavnější osobu. Zde bývá cílem, aby se herec za maskou ztratil, aby nebyla viditelná jako u různých hororových monster. Maska tu nezdůrazňuje nelidskost, ale zvyšuje lidskost, tím, že zohledňuje čísi slabiny, aniž by přeskočila ke karikatuře. A při sledování Nejtemnější hodiny, která zachycuje jeden měsíc v roce 1940 před vypuknutím válečné obrany Británie, kdy se Churchill stal ministerským předsedou, se z diváckého hlediska nehraje o nic jiného, nakolik Garyho Oldmana poznáme a nakolik dovedeme postupně zapomenout, že Churchilla představuje právě on. Na tuto hru je vyplýtváno tolik prostředků, až potom můžeme zapomenout, kvůli čemu tento film vznikl. O Churchillovi se totiž točí pořád, převážně televizní snímky. Říct, že Churchill zůstává inspirativní coby rozhodný vůdce, je málo. Režisér Joe Wright, jenž má za sebou válečnou romanci Pokání či novou verzi Anny Kareniny, přichází s velmi překvapivým postojem: Podle něj jeho film o Churchillovi ukazuje, jaké to je být opravdovým vůdcem v době, kdy Americe vládne chaoticky Donald Trump. Mediální obrazy Churchilla a Trumpa přitom k sobě mají blízko. Oba mluvili a mluví tzv. nekorektně a jejich voliči oceňují časté hulvátství jako vtipné. Žádnou další spojitost však mezi pologramotným byznysmenem a literárně nadaným vojenským stratégem nenajdeme. Churchill byl bytostně politický člověk s poměrně pevnými hodnotovými postoji, zatímco Donald Trump často ani netuší, jaký postoj zastává, nebo že některé postoje vylučují jiné. Přesto tu zůstává jeden paradox: Churchill fascinuje filmaře proto, že byl komediant, trochu dramatik, velký rétor a showman. V praktické politice často nemyslel na detaily, dělal chyby, které na bojištích stály životy tisíce vojáků, případně cynicky přehlížel hladomor v Bengálsku, kde zemřely miliony nevinných. Film se o toto jen zlehka konverzačně otře. Jeho cílem je najít pod komickou neohrabanou slupkou huhňajícího morouse jeho ryzost a odvahu, vylíčit jej jako muže s jedinečným instinktem, jenž mezi všemi váhavci a zbabělci rozpoznal pravé nebezpečí. Lhostejno, kolikrát se Churchill vojensky či ekonomicky spletl. Jeho nekorektnost, s níž popíral utrpení lidí, byla často jen cynismem kryjícím možný pocit viny. Churchill byl zkrátka vším, hrdinou i gaunerem, bojovníkem za svobodu i nelítostným kolonistou. Ale poslední film o něm je hlavně efektně nasnímanou konverzačkou o tom, jak ho vidí jeho písařka. Posledním takovým snímkem, kdy na politika se směsicí obav a obdivu nahlíží mladá naivní dívka, byl Pád Třetí říše o Hitlerovi. Zatímco němečtí filmaři však dospěli k tomu, že Hitlera polidštili do podoby zlomeného nemocného muže, britští autoři spíše navázali na tradici válečných propagandistických filmů z druhé světové, kdy z elitáře učiní lidového strýce. Stojí tím jistě na straně demokracie proti totalitě, ale metody, které používají, vypadají nesmírně obstarožně. Asi nejdiskutovanější sekvencí Nejtemnější hodiny je ta, v níž Churchill zcela náhodně vystoupí z auta, sejde do metra a ve vagónu mezi cestujícími zjišťuje náladu obyvatelstva a dodává jim odvahy. Nejenom, že žádná taková příhoda nebyla zaznamenána nějakým životopiscem, a nejenom, že ona jízda metrem by reálně trvala ani ne poloviční dobu. Podstatné je, že se z Churchilla dělá politik, který nebyl odtržený od obyčejných lidí, ačkoli mezi nimi čas netrávil a pohyboval se celoživotně mezi jinými vrstvami. Gary Oldman za svojí kreaci získal už Zlatý glóbus a nejspíš dostane i Oscara. Bude to důkaz, že latex a patos vítězí nad pravdivostí a kritičností. Kamil Fila český filmový recenzent a kritik www.jestevetsikritik.cz Pro přehrání videa se připojte k internetu