televize dokument Dal mi jméno Malála Rozhovor s režisérem davisem Guggenheimem Pro režiséra Davise Guggenheima představuje film Dal mi jméno Malála univerzální příběh o otci a jeho dceři ‒ pozoruhodné mladé ženě, která měla odvahu promluvit, i když byl její život v ohrožení. Text Ivana Petrová | FOTO Nat Geo Channel Jak se k vám tento projekt dostal? Laurie MacDonald a Walter Parkes byli vybráni mezi mnoha lidmi, kteří chtěli získat práva ke knize. Setkali se s Malálou a její rodinou a ihned poté, co opustili jejich dům, si oba řekli: „Tito lidé jsou tak výjimeční, kdo z herců by je mohl hrát?“ A tak si pomysleli: „Měl by to být dokument.“ Jakmile se vrátili domů do L. A., zavolali mi. Už dříve jsme se setkali prostřednictvím přátel a myslím, že viděli jeden můj film, jmenoval se Čekání na Supermana, který byl o vzdělání, a tak mě oslovili, abych zvážil režírování Malály. Jaká byla vaše první reakce? To je zajímavé, četl jsem, co asi většina lidí ‒ článek v časopisu Time a viděl jsem krátký dokument The New Yourk Times. Ale poté, co mi zavolali, jsem začal studovat všechno důkladněji. Zjistil jsem, že jejich příběh je mnohem zajímavější a mimořádnější, než si lidé uvědomují. Že jsou zde důležitá témata z Malálina života, které dosud nebyla prozkoumána. Kdy jste se seznámili? Bylo to v květnu 2013. Několik týdnů před Maláliným projevem v OSN. Ve skutečnosti, když jsem se s ní poprvé setkal, stále pracovala na svém projevu. Podělila se o něj se mnou a já ji viděl v její malé kanceláři, jak na něm pracuje. Jaká byla vaše cesta k tak velkému příběhu? Pro mě je nejpřesvědčivější částí tohle ‒ příběh otce a dcery. Okamžitě jsem si pomyslel: „Tohle musí být univerzální příběh.“ Co když natočíte film, na který půjde dívka v Los Angeles se svým otcem, nebo dívka v Japonsku a její otec nebo dívka se svými rodiči v Londýně? Je to něco obecně platného, idea, která inspiruje otce i dívku, jež má navíc odvahu mluvit veřejně. Podle mě, když tohle natočíte, může takový příběh zasáhnout každého a může způsobit opravdové globální změny ‒ není to jen nějaká lokální historka. DAVIS GUGGENHEIM 1963 Uznávaný americký režisér je znám hlavně jako tvůrce dokumentů. K těm nejznámějším patří Čekání na Supermana (2010), Bude to nahlas! (2008), ale především Oscarem oceněný film Nepříjemná pravda (2006). Natáčí dokumenty všeho druhu, ale nejčastěji si vybírá slavné osobnosti ‒ Barack Obama či skupina U2. Ve filmu je až hmatatelně cítit, že útok na Malálu mohl znamenat konec jejího příběhu. Mohl to být konec jejího příběhu, nebo také začátek. Ať se nám to líbí, nebo ne, stala se symbolem. Malála je dívka, která byla postřelena ve školním autobuse, a to mohl být její konec, jenže on to byl v mnoha ohledech začátek. Je krásné, když ve filmu říká: „Byl mi dán nový život a je to posvátný život.“ Myslím, že pro ni a Ziauddina je tento příběh teprve začátkem ‒ jejich práce není jen o Malále, ale o 66 milionech dívek, které nechodí do školy, které trpí stejně tak, jako trpěli oni. A tomuhle se chystají zasvětit zbytek svého života, což je pro mě inspirující. Jakou roli hraje váš film na této jejich misi? Měl jsem tu ohromnou čest natáčet filmy, které nebyly jen filmy. Miliony lidí v Americe viděly Nepříjemnou pravdu, miliony lidí ji viděly ve zbytku světa a celá generace se začala zajímat o klimatické změny. Samozřejmě, dnes to není to jediné. Byl to jen film, který byl jen malým kousíčkem něčeho, ale pro mě je právě tohle ta nejvíc vzrušující část při vyprávění příběhu ‒ vidět, jak film může inspirovat svět. Může to znamenat zapojení celé generace lidí a já si myslím, že Malála má stejný potenciál. Myslíte si, že ve školách bude tento film používán stejně jako Nepříjemná pravda? Produkce Nepříjemné pravdy je vyžadována v několika zemích. Některé dokonce uvedly: „Nemůžete u nás absolvovat, pokud jste to neviděli.“ To je úžasné a myslím si, že tento film je určitě důležitý pro někoho, kdo se zajímá o politiku tzv. globálního jihu, ale jsem toho názoru, že to bude stejně tak důležité pro dívku v Evropě, která sice chodí do výborné školy, ale necítí se na to, aby se nahlas projevila. Je to určitě důležité pro mé vlastní dcery. Mám dvě ‒ je jim devět a čtrnáct let ‒ a chodí do dobré, bezpečné školy, ale potýkají se s mnoha věcmi, se kterými se potýkají dívky po celém světě. Mají pocit rovnocennosti? Cítí se jistě, aby se mohly vyjadřovat veřejně? Takže pro mě je to velmi významný film, jelikož jsem ho natáčel také pro ně. Myslím si, že pro dívky v Anglii a pro dívky obecně po celém světě, které nechodí do bezpečné školy, to bude velmi důležité. Také se domnívám, že otcové se začnou ptát, zda mohou udělat více pro to, aby se jejich dcery cítily tak silné, vyrovnané a statečné jako Malála. Vyprávějte mi o svém prvním setkání s Malálinou rodinou. Zaklepal jsem na dveře jejich domu v Birgminghamu. Vzpomínám si, že jsem tam přijel taxíkem. Bylo pro mě velmi důležité, abych s sebou nepřivedl velký filmový štáb. Vzal jsem s sebou jen zvukaře a řekl jsem: „Začneme velmi jednoduše. Budeme tam sedět jen vy a já a uděláme rozhovor bez kamery, jen záznam zvuku. Pouze tak se můžeme nejdříve vzájemně poznat a zjistit, jaké věci nás zajímají.“ Udělal jsem to tak během pár hodin s Malálou i Ziauddinem. Za nějaký čas, když jsme natáčeli s větším štábem, už znali oni mě a já zase je. Věřím, že jsem si získal jejich důvěru, ale chtělo to čas. Jsou mimořádná rodina. Ve světě, kde si všichni pořizují jen selfie a všichni hledí hlavně na to, jak vypadají, protože všichni se fotí navzájem a fotky pak dávají na Instagram a Facebook, nebyli vůbec uzavření ani rozpačití, což se pak projevilo i ve filmu. Byli ke mně naopak velmi otevření, stejně tak k filmovému štábu a dychtivě chtěli vyprávět svůj příběh a to je, domnívám se, v současné době velmi vzácné. Jak velký byl váš štáb během natáčení? Velmi malý. Začali jsme jen se zvukovými nahrávkami rozhovorů mě a členů rodiny a tyto nahrávky se staly srdcem celého filmu. Když se díváte na animované části dokumentu, slyšíte jen jejich hlasy. To pro mě bylo velmi důležité, navodit intimní atmosféru, možná až introspektivní. Potom jsme pracovali na filmu s velmi malým štábem. Šlo asi o čtyři nebo pět lidí. Proč myslíte, že byli tak otevření při vyprávění svého příběhu? Když byli v Pákistánu, vyprávěli svůj příběh, protože to bylo nutné. Jejich město bylo v obležení a Tálibán zastrašoval lidi chodící do školy, až nakonec chtěl školu zavřít a vyhodit je z ní. Cítili se nuceni říct svůj příběh světu, aby lidé viděli, co se u nich děje. Z těchto důvodů to pro Malálu a Ziauddina znamenalo strašně moc, zatímco tady, v Americe nebo Anglii, by stejné jednání mohlo být považováno jen za projev marnosti nebo snahy přesvědčovat. Pro ně to byla nutnost, takže když jsem přišel, myslím, že to pro ně byla příležitost pokračovat ve sdělování jejich příběhu světu. Jestliže by mohl být jejich příběh převeden do filmu a vyslán do světa, jejich mise by pokračovala dál. Překvapovala vás Malála? Neustále. Natočil jsem filmy o prezidentovi Spojených států, o vicepresidentovi Spojených států, Baracku Obamovi, Al Goreovi, o rockových hvězdách, především o spoustě lidí, kteří jsou slavní a o kterých si myslíme, že je známe, ale někdy čím více o nich víme, tím více jsme zklamáni, protože se ukáže, že jsou to jen lidé. Pokaždé, když jsem s Malálou a Ziauddinem, tak mě ohromí. Jsou to tak inteligentní lidé ‒ jsou zvědaví, jsou světaznalí, jsou velmi duchovně založení a jsou také vtipní. Poté, co jsem se s nimi setkal, jsem se vrátil domů ke své rodině a byl jsem ohromen. Po zkušenosti s nimi mi běhal mráz po zádech, protože jsou tak výjimeční. Myslíte, že se někdy budou moci vrátit do Pákistánu? Nejsem ten, koho byste se měla ptát. Ve filmu říkám Malále: „Neradi mluvíte o svém utrpení.“ Ona ale nechce reagovat, a tak říkám: „Ty se vyhýbáš mé otázce.“ Ona jen odvětí: „Jistěže ano.“ Nikdy se totiž nechtěli cítit jako mučedníci, protože v Pákistánu jsou pořád lidé, kteří trpí mnohem víc. Ale nenechme se mýlit: oni žijí v exilu. Na světě neexistuje místo, kde by byli raději, než doma v Pákistánu. Ziauddin tam postavil nádhernou školu a teď se nemůže vrátit a dělat to, co miluje, učit. Myslím, že jakmile budou moci, tak se okamžitě vrátí. Malála je jednoznačně extrémně brzy vyspělé dítě, měl jste někdy pocit, že z ní mluví její otec? Očividně byla velmi bystrá a narodila se s velkým intelektuálním potenciálem. Ve filmu je takovýto moment, veškeré dění kolem se zrychluje a děti spousta věcí nezajímá, ale Ziauddin říká, že tohle se netýká setkávání v jeho domě a na rozdíl od mnoha dětí Malála vždy přišla jako malá holka, sedla si na zem a poslouchala. Většina dětí by chtěla jít ven a hrát si, ale ona byla jako jakýsi druh houby. To je samozřejmě jen můj výklad, protože já u toho nebyl, avšak Ziauddin říká, že seděla na zemi a poslouchala. To vypovídá něco o tom, jak byla bystrá, ale také o tom, jak přejímala cosi z jeho života a jeho životních rozhodnutí. Popisují se vzájemně jako jedna duše s dvěma rozdílnými těly. Je zřejmé, že toto propojení mezi nimi je od počátku a jsou doslova svázání jeden s druhým, takže tam bylo něco výjimečného, co, jak doufám, se dostalo i do filmu. Je to tam zachyceno, ale ne popsáno. Nakonec však kdokoli, kdo se setká s Malálou, získá velmi silný pocit, že je to jedinečná žena. Může být vůbec Malála jen mladou dívkou? Malála se dostala do vážných životních problémů už jako velmi mladá. Ale její rodina je tak těsně propletená. Toor Pekai a Ziauddin vytvořili nádherný domov pro Malálu, Atala a Khushala, její bratry, což můžete ve filmu vidět. Milují se navzájem a pojí je velmi silné pouto. Je tam spousta smíchu, radosti a vy tak intenzivně cítíte, že jsou ve všem spolu a to mi dává naději. Dal mi jméno Malála Nat Geo Channel | 5. března TV program Nat Geo Channel najdete například v těchto balíčcích Kompletní programová nabídka Skylink