Recenze kino Padesát odstínů temnoty recenze ještě většího kritika Kamila Fily Text Kamil Fila | FOTo Cinemart Z jisté matérie bič neupleteš. A když upleteš, tak nezapráská. A když zapráská, tak to není moc hezké na pohled. Co jiného může člověka napadnout, když zhlédne druhý díl sadomasochistického hitu Padesát odstínů… tentokrát „temnoty“? A prosimváspěkně, když už jsme u toho, kde tam ta temnota byla, mohl bych ji vidět? Vždyť je to ještě nahodilejší třetí slovo v názvu než Slunce, seno, jahody, pár facek či erotika. Chvílemi tam sice nějaké rány padají, jsou tam i nějaké erotické scény a občas je to skoro tak legrační, jako by to byla záměrná komedie Slunce, seno, temnota. A le fakticky je to čirá, pustá šeď, bezdějová nuda, přešlechtěné porno, v němž chybí právě porno pasáže. Sledujeme hlavně konverzační mezihry, jimž scenárista věnoval tolik pozornosti, kolik už se tak dialogům v pornu věnuje. Že něco není v pořádku, dokládají i (pod)průměrná divácká hodnocení. Samozřejmě je patrný velký rozdíl v hodnocení u mužů a u žen, ale to není překvapivé. Série Padesáti odstínů smutně dokládá, že „filmy pro ženy“ mají v Hollywoodu podřadné postavení. Ať už si vezmeme celovečerní Sex ve městě nebo romantický horor Twilight, překvapí, jak málo vážně je bere i velká část cílového publika. Ženy a dívky samy o sobě říkají: „vím, že je to hloupost, ale občas potřebuji něco takového.“ Zatímco akční filmy se stávají stále sofistikovanějšími a myslí přitom i na to, že zde mají být samostatné akceschopné hrdinky, u lechtivě erotických nebo podivně romantických snímků určených ženám nevyvolávají mužské postavy u mužských diváků touhu, ani potřebu identifikace. Jinými slovy: typicky „ženské hity“ jsou stereotypnější a neživotnější než ostatní blockbustery, které se snaží cílit na rozrůzněnější publikum. Toto je první nepříjemná lekce Padesáti odstínů: „vaše ženská zábava bude, či dokonce musí být méně kvalitní než ta mužská a vy to musíte umět přijmout a podřídit se tomu.“ Lze to jistě celé i trochu zlehčit. Možná se na Padesát odstínů šedi/temnoty/svobody chodí kvůli mužské nahotě, která bývá v mainstreamových filmech jinak vzácná. Kvůli tomuto malinkému závanu svobody v zobrazování mužského těla jako sexuálního objektu stojí za to přehlédnout vše ostatní. Možná také, že určité ženy a dívky potřebují svůj „holčičí film“, u kterého je možné se chichotat a poměrně drsná témata různých forem zneužívání nahlížet z odstupu. Možná, že Padesát odstínů vzniklo i trochu jako pomsta – coby „párové filmy“, u nichž mají najednou trpět muži, podobně jako trpí ženy u mužských akčních filmů. Z mužské strany má jít o konečný důkaz lásky a odevzdanosti, kdy pro vztah přetrpí ledacos; a v tom lepším případě dotyčné filmy slouží jako jakési rozehřívání se na intimní společný večer. Určitě si lze Padesát odstínů užívat a využívat po svém, téměř bez ohledu na to, co se v jednotlivých dílech odehrává. Publikum nemusí být úplně v područí fikce, ale může k ní přistupovat natolik povrchně, až se vyhne negativnímu působení, nebo naopak podvratně, kdy pochopí, o čem příběh je a vzpírá se mu. Jenomže filmová verze neblaze proslulých románů E. L. James, přichází s významovými posuny, které už nejde úplně přejít mávnutím rukou. V prvním díle spolu sedmadvacetiletý miliardář Christian Grey spolu se studentkou Anastasií Steel uzavřou „dohodu o provedení práce“, tedy, v čem a jak bude Ana Christianovi při sexu po vůli. Ve chvíli, kdy Aně přijde, že její šéf/milenec zachází příliš daleko, smlouvu ruší a odchází od něj. Christian nezvyklý na to, že mu někdo odporuje, a navíc náhle zamilovaný, Aně nabídne, že v sobě své S/M sklony už bude potlačovat a „odteď neplatí žádná pravidla“. Problém je, že právě tímto zrušením pravidel ruší i bezpečné mantinely, kdy se hra na dominanci a podřízenost odehrávala jen přímo v sexu. Náhle se přísná kontrola přenáší do všech aspektů života. Pan Grey už není dominant, ale zneuživatel, který Aně určuje, s kým se smí stýkat, kde by měla pracovat, jak bude trávit svůj volný čas. Ana náhle přestává rozhodovat a už nemá žádnou bezpečnostní pojistku. Problém je, že toto všechno film líčí jako druh milostného příběhu, kde se dva lidé obtížně dávají dohromady, on dělá „nějaké ty chyby“, ale pak ji požádá o ruku a ona řekne „ano“. Reálné nebezpečí se zde neustále potlačuje a zastínit ho má i lesk luxusu, v němž Christian žije a jímž Anu zahrnuje. Klidně v tom můžeme vidět nezáměrný obraz toho, jak „bohatí lidé vyj***vají s chudými“, jak nás zbavují důstojnosti a my jsme jim vděční za každý kousek přízně a projeveného citu, ale přitom na nich zároveň obdivujeme chladnou nelítostnost. Padesát odstínů rovněž posiluje falešné představy, že násilníka lze v manželství převychovat. A konečně celá tato série deformuje představu o tom, co je to sadomasochismus, a ukazuje jej jako pouhé zpestření sexuálních hrátek, psychologicky primitivní výsledek týrání v dětství a také společensky patologické chování. Toto dílo tak neotvírá žádné tabu, ale spíš vyrábí nové mýty. Jenomže odsoudit ho jako pouhý brak je příliš zjednodušující. Ačkoli filmových Padesát odstínů nikdo nepovažuje za veledílo, nedá se mu upřít značná kultivovanost, téměř nelidské úsilí, jak z hloupých knih udělat něco přijatelného. Daří se to však za cenu obrušování hran, takže profesionální filmový výsledek je podstatně méně vzrušující než amatérský text, kterému přece jenom nechybí autentičnost. Padesát odstínů temnoty REŽIE James Foley SCÉNÁŘ Niall Leonard Herecké obsazení Jamie Dornan, Dakota Johnson, Max Martini, Kim Basinger, Luke Grimes, Eloise Mumford, Rita Ora, Victor Rasuk, Bella Heathcote, Tyler Hoechlin Délka 117 min. V kinech: od 9. února | Hodnocení: negativní Kamil Fila český filmový recenzent a kritik www.jestevetsikritik.cz Youtube Pro přehrání videa se připojte k internetu