kino / Drama Padesát odstínů svobody režie James Foley scénář Niall Leonard Herecké obsazení Jamie Dornan, Dakota Johnson, Eric Johnson, Arielle Kebbel, Tyler Hoechlin, Kim Basinger… Délka 105 min. V kinech: od 8. února / Hodnocení: Negativní Padesát odstínů svobody recenze ještě většího kritika Kamila Fily Text kamil fila | FOTO CinemArt, profimedia.cz Kdyby byla v pornograficko-romantické sáze spisovatelky E. L. James nějaká logika a posloupnost, asi by se jmenovala Padesát odstínů šedi, hnědi a temnoty. Nicméně hněď byla přeskočena, asi aby se zbytečně neupozorňovalo na kvalitu díla, a namísto toho tu napotřetí máme odstíny svobody. Tím názvem se signalizuje, že hlavní hrdinka Ana se postupně emancipuje od majetnického a manipulativního manžela. Hlavně si ale postupně zvyká na bohatství. S ice by už na něj po dvou dílech zvyklá být mohla, a tak by nemusela pořád naivně vydechovat věty, „Tohle ti patří taky?“, jenomže právě naivita je to, co ji dostalo až sem. Před oltář s miliardářem Christianem Greyem, který má rád pouta, bičíky a anální kolíky. Jakoukoli rozumnější bytost by už dávno napadlo, že pan Šedý rozhodně není pan Božský, že ji opravdově nemiluje ani se o ni nebojí, ale že ji zneužívá, stalkuje a omezuje v téměř jakémkoli sebeurčení. Trochu stereotypně se říká, že ženy se koukají na porno proto, aby se dozvěděly, jestli se ti dva na konci vezmou. Tady se tedy vezmou hned na začátku a vyrazí na líbánky do Francie. Christian Aně přikazuje, aby ani na pláži, kde se skoro všechny ženy opalují nahoře bez, neodkládala vrchní díl plavek, a pokud by odložila i ten spodní, asi by ji pak v kajutě na soukromé jachtě nečekalo jen decentní naplácání. Jestli ale v něčem Padesát odstínů svobody naplňuje zcela tradicionalistické prvky pornografie, pak v tom, že všechno je tu jenom naoko a že součástí sexuální rozkoše jsou i kulisy „sultánského přepychu“, jak kdysi postřehl už Karel Čapek ve svých esejích Marsyas. Tak jako v běžné pornografii pošťáci, instalatéři, poslíčci s pizzou, policisté či vojáci nevykonávají žádnou reálnou činnost, která k jejich povolání patří, tak ani pan Grey není miliardář, jací miliardáři obvykle bývají. Opravdu, i Dallas a Dynastie ukazují mnohem autentičtější obraz života boháčů a jejich ustavičný boj o majetek a vliv. Pan Grey se evidentně nevěnuje ničemu, zjevně vynalezl perpetuum mobile. Nebo si prostě nekontrolovatelně tiskne peníze. Nejde o žádnou zbytečnou námitku, jako že v pohádce nás také nezajímá, jak králové přišli ke svému trůnu, kromě toho, že možná kdysi museli zabít draka, ale už se o tom nemluví. Na Padesáti odstínech whateveru totiž fascinuje obrovský kontrast mezi tím, jak otevřený a detailní je v oblasti sexu – a jak zcela povrchní a mlhavý je ve všech ostatních oblastech. Celé dílko působí, jako by ho sepsala osoba, která si vše jenom představuje, ale nic nezná. A zatímco smyslové vjemy lze pomocí fantazie stimulovat dobře, znalosti ohledně toho, jak ostatní lidé žijí nebo jak probíhá třeba podnikání či policejní vyšetřování, případně jaká je psychologie únosců, si jen tak snadno bez studia či osobní zkušenosti domyslet nelze. A Padesát odstínů svobody se rozhodlo být nejenom erotikou pohybující se na hranici mezi pornem a „červenou knihovnou“, ale i thrillerem. A proto je zcela v pořádku smát se tomu jako nepovedenému filmu. I zcela průměrné snímky se dnes snaží, aby profesní linka příběhu působila uvěřitelně, protože děj stojí vždy na napětí, jak se podaří skloubit soukromý a pracovní život. Padesát odstínů nabízí možná různé odstíny sexu, ale práce rozhodně ne – tím ovšem přestává fungovat vyprávění jako celek. Lze pochopit, že sledování Padesáti odstínů má naopak vysvobodit člověka od reality a nabídnout mu sen, jaké to je, mít spoustu peněz, volného času a krásného partnera k erotickým hrátkám. Problémem je jiný rozpor – nejen zneužívání podřízených žen dominantními muži, ale i zneužívání chudých bohatými. Zdánlivě to vypadá, že nyní Ana dostává rovný podíl na majetku a na rozhodování, ale scénu za scénou zjišťujeme, že tomu tak není. Veškerá romantika vyznívá jako úplně pomýlená a film manipuluje své cílové publikum k tomu, abychom porobení chápali coby druh lásky. Dostatečně zkušené (věkem starší) divačky se mohou od tohoto podprahového působení vědomě distancovat a nenechat se jím vláčet. Bohužel jinak Padesát odstínů šedi, temnoty a svobody představuje v éře liberalizace návrat toho nejhoršího, co historicky panovalo mezi muži a ženami; pouze to proklamativně maskuje tím, že nás přece sexuálně osvobozuje a poskytuje znaveným partnerským párům podněty k okořenění vztahu. I v tomto však ve výsledku selhává. Třetí díl sice nabízí asi nejvíce sexuálních scén, ovšem také nejkratších a nejkrotších, kdy už se víceméně vůbec nejedná o sadomasochismus, a dokonce se dospívá do fáze normálního, tzv. vanilkového sexu – zde znázorněného přímo patláním vanilkové zmrzliny po těle. Jako symbolika toho, že se z pana Greye stává nudně šedivý průměrňák, by se to možná přijmout dalo. Celý nápad série – „kráska si ochočí zvíře“ a „každý úchyl měl jen nešťastné dětství“ – se ovšem na plátně přetavuje do nejzvláštnějšího obratu v dějinách filmového voyeurismu. Obvykle to bývají ženy, kdo jsou pasivními objekty sexualizovaného pohledu. V Padesáti odstínech je naopak hlavní hrdinka nezajímavá a tuctová, zatímco muž má výstavní michelangelovské tělo, s neustále zdůrazňovaným adonisovským pasem a houštím pubického ochlupení nad kalhotami posunutými o pár centimetrů níže, než velí dosavadní hollywoodské konvence. V ději je tedy muž ten dominantní, což se ovšem bagatelizuje, zatímco ve vizuální stránce je zcela ochočen a podřízen lačnému pohledu ženského publika. Ani to však nezachrání Odstíny (shitu) od zapomnění. Každý další díl má nižší a nižší návštěvnost a bývalá aura „společenské události“ se již zcela rozplývá. Za chvíli budou erotické thrillery svou komerční lukrativností zpátky tam, kde byly před Základním instinktem. Kamil Fila český filmový recenzent a kritik www.jestevetsikritik.cz Pro přehrání videa se připojte k internetu