Recenze kino aneb Hledání ztraceného Mauglího | recenze ještě většího kritika Kamila Fily Text Kamil Fila | FOTo Cinemart Australské drama Lion celovečerně debutujícího režiséra Gartha Davise si svých šest oscarových nominací zasloužilo. Dokonce to vypadá, že jde až o příliš modelový oscarový film. Vznikl podle skutečného příběhu, a to extra dojemného, až téměř neuvěřitelného, věnuje se tématům nalézání osobní identity, jinakosti, „menšinovosti“, adopcím a lásce, která překonává hranice genetiky, ras, jazyků, prostoru a času. Na ploše velmi snesitelných necelých dvou hodin líčí čtvrtstoletí v životě indického chlapce, jenž omylem zaspí ve vlaku a ztratí se své rodině. Adoptují ho dobře zajištění australští rodiče a on se coby již dospělý muž rozhodne najít v Indii své příbuzné, což je v zemi s více než miliardou obyvatel téměř nemožné. N o, nemá cenu hrát si na překvapené – samozřejmě je najde, popláčou si a tím to skončí, akorát v titulcích ještě uvidíme dokumentární záběry skutečných aktérů a můžeme si je tak porovnat s herci, kteří je představovali. A jistě, herci jsou o dost hezčí než opravdoví lidé, protože herci v dojemných ušlechtilých filmech musí být ve svém utrpení dostatečně krásní. V Lionovi se nehraje na tajemství a šoky, stojí téměř výhradně na atmosféře vyprávění, jež se snaží vyhýbat nejhorším klišé. V podstatě je to film, který se nás snaží přesvědčit, že se z něj nevyklube kýč, ať již v okamžicích smutku, nebo radosti. Pointu tedy snadno odtušíme, důležitým se stává proces. Garth Davis přitom má za sebou bohatou kariéru v reklamním průmyslu a mohlo ho svádět vyrábět líbezně pohlednicové obrázky z Indie i Austrálie. Trochu zatrne z úvodních poetických záběrů s poletujícími motýly, symbolizujícími zřejmě nevinnost rodné krajiny dětství, a pak dětský neherec Sunny Pawar, s nímž strávíme první půlku děje, mluví snad až příliš roztomilým hláskem a dovede rozněžnit, i když mu vůbec nerozumíme. Je nepochybné, že byl vybrán ze 4000 uchazečů právě pro tyto své štěňátkovské kvality, i když mu bylo osm let, zatímco jeho hrdinovi Sarúovi má být pět let. Davisovi se však povedlo, abychom vnímali nejenom ustrašená dětská očka, ale především okolí, nezměrnost a labyrintnost prostoru, v němž se chlapec ztrácí. Vypráví co nejvíc lineárně, bez odskoků do minulosti a první půlku i s minimálním využitím dialogů. Ty ani nemůžou nastat, protože Sarú mluví hindsky, ale vlak ho bohužel doveze do Kalkaty, kde se mluví bengálsky. Inspirací pro tuto mlčenlivost a osamocenost byly některé rané němé snímky s Charlie Chaplinem či animák Vall-I o uklízecím robůtkovi na opuštěné planetě Zemi. A vskutku, špinavá Kalkata s nepřeberným množstvím odpadu působí jako místo, kde již proběhla apokalypsa. Zásadní zásluhu na pronikavé bolestnosti obrazů má geniální kameraman Greig Fraser, který zaujal již hororem Ať vejde ten pravý, oscarovým válečným dramatem 30 minut po půlnoci či skvělým a ledově studeným snímkem Hon na lišku. Film, jenž vznikl i z humanitárních a solidárních důvodů, aby upozornil na to, že se v Indii ročně ztratí na 80 tisíc dětí a po ulicích měst se jich potuluje na 11 milionů (a producenti kvůli tomu založili speciální ochranný fond), se však nakonec vyhýbá otevřenému líčení toho, co se těmto dětem většinou děje. Sarúovi se podaří utéct pasákům, kteří by z něj určitě udělali prostituta, a dostane se rychle do dětského domova, odkud jej brzy adoptují soucitní bílí manželé, kteří se dobrovolně rozhodli nemít vlastní děti, a on tak může dospět v luxusu. Po padesáti minutách se objevuje na plátně ztepilý Dev Patel se lví hřívou a člověku dojde, že sleduje jakéhosi méně rozjásaného a méně barevného Milionáře z chatrče, jímž se Patel mezinárodně proslavil před osmi lety. Dokonce i chatrčový skladatel A. H. Rahman tu dodal krátké písně, které mají náběh postavy muzikálově roztančit, jenomže ony si jen dají navzájem najevo, že je to pro ně hra. Film si tak uvědomuje, že by indické téma mohlo svádět k exotickému orientalismu, ale vyhýbá se mu, či lépe řečeno, jen okolo něj tančí, ale nikdy se tanci neoddá naplno a zůstává mnohem více při zemi. Zatímco Milionář z chatrče byl film o tom, jak západní svět chce vidět Indii, a to i v křiklavosti její bídy, Lion více respektuje původní kulturu dané země. Režisér Milionáře, Danny Boyle, třeba scénu, kdy hrdinové spadnou do obří dřevěné latríny, pojímá jako svého druhu komickou atrakci a odkaz na svůj dřívější film Trainspotting, kde se hrdina v halucinační drogové scéně také noří do toalety, ovšem jen porcelánové. Lion se špínou tak okázale nešpiní, jako by to byly šminky, ani jízdu vlakem nepojímá jako druh opojení pohybem a objevování nových horizontů, ale jako děsivé ztrácení domova. Jenomže ani Lion není dílo, které by zvládlo oprostit se od západního pohledu, proto taky zohledňuje více trápení náhradní, bílé matky v podání Nicole Kidman než trápení původní indické matky. I hlavní hrdina už je pozápadněný, neumí jazyk a do Indie se mu moc nechce, ani tam po nalezení rodiny nezůstane. Nejde tu tedy o nalezení pevných kořenů, ale potřebu „udělat si dobře“, což je i jediný nárok, který film vznáší na nás, diváky: vydržte tu chvíli smutku a zoufání, budete odměněni pocitem, že jste lepší lidé. To, že je Lion „easy watching“, dokládá i to, že jde momentálně o pátý nejvíce navštěvovaný film v Austrálii za celou historii tamní kinematografie. Cynik by možná řekl, že Lion je víceméně jen dovednou, neokázalou a přitom enormně přesvědčivou celovečerní reklamou na aplikaci Google Earth, díky níž Sarú alias Sheru (tedy lion – lev) najde svou rodnou vesnici. Opět neprozrazuju nic, co by nebylo pochopitelné z traileru, takže žádný spoiler. Tento snímek vám o sobě řekne vše předem. A je jen na vás, jestli si k tělu necháte připustit autenticky bolavější první část děje a nenecháte si ji potom trochu pokazit optimistickou druhou částí, v níž už nejde o život, ale „jen“ o potvrzení hrdinovy identity. Lion REŽIE Garth Davis SCÉNÁŘ Luke Davies Herecké obsazení Sunny Pawar, Priyanka Bose, Tannishtha Chatterjee, Nawazuddin Siddiqui, Deepti Naval, David Wenham, Nicole Kidman, Dev Patel, Todd Sampson Délka 118 min. V kinech: od 23. února | Hodnocení: pozitivní Kamil Fila český filmový recenzent a kritik Youtube www.jestevetsikritik.cz Pro přehrání videa se připojte k internetu