kino / historický Akta Pentagon: Skrytá válka režie Steven Spielberg scénář Josh Singer, Liz Hannah Herecké obsazení Meryl Streep, Tom Hanks, Sarah Paulson, Bob Odenkirk, Alison Brie, Tracy Letts, Carrie Coon… Délka 116 min. V kinech: od 22. února / Hodnocení: Pozitivní Akta Pentagon: Skrytá válka recenze ještě většího kritika Kamila Fily Text kamil fila | FOTO Vertical ENT. Málokdy má český distributor takovou potřebu názvem vysvětlovat, o čem film vlastně je. Akta Pentagon: Skrytá válka je snad nejdelší převod superkrátkého originálního titulu The Post, jakého se kdo globálně dopustil. Ne že by to nebylo svým způsobem nutné, ale ne že by to nakonec bylo nápomocné. Příběh o předvečeru možného zániku deníku The Washington Post v červnu 1971 patří pevně do dějin americké žurnalistiky, nicméně v Evropě a vůbec v Česku o něm moc nevíme. P roblém je už to, že se vlastně jedná o boční, „druhý“ příběh. Prvenství ve zveřejnění tajných vládních dokumentů o tom, jak americká vláda a několik prezidentů po sobě věděli, že válku ve Vietnamu není možné vyhrát, neměl totiž Washington Post, ale deník New York Times. Pointa příběhu tedy stojí na tom, že v Postu se rozhodli být s Timesy solidární a i přes soudní zákaz vydávání daných materiálů do toho šli také. V sázce bylo všechno – majetek, kariéry i dilema mezi svobodou a vězením. Z dnešního pohledu to můžeme vidět i jako kariérní tah vydavatelky novin Kay Graham, která chtěla z „malých rodinných novin“ udělat velké médium. Právě v té době se Post připravoval na vstup na burzu a potřeboval velké téma. Jenomže zároveň to byla hra proti tehdejší americké vládě a nedůvěře obchodních partnerů vůči ženě v řídicí funkci; risk, který se nemusel vyplatit nejen Graham samotné, ale ani jejím dětem a vnukům. Jedním z důvodů, proč se nakonec dostal na plátno příběh Postu, je i to, že se režisér a producent Steven Spielberg znal osobně s šéfredaktorem novin Benjaminem Bradleem, byť ne přímo v inkriminované době, ovšem dlouhodobě s ním sousedil na Long Islandu. Zajímavé propojení spočívá i v tom, že pozdější nejslavnější kauzu Postu, aféru Watergate, odhalil Carl Bernstein, manžel (již zemřelé) režisérky Nory Ephron, s níž byl dobrý přítel jak Spielberg, tak Tom Hanks, jenž hraje Bradleeho, ale i Meryl Streep, která ve filmu ztvárnila Kay Graham. Poslední záběr snímku The Post je dokonce vystavěný téměř identicky jako první záběr jiného slavného filmu – Všichni prezidentovi muži z roku 1976, v němž se právě řeší Watergate a odstoupení Richarda Nixona z úřadu. Hvězdy liberálního Hollywoodu tak stojí na straně svobodného tisku proti „prolhaným republikánům“, a z filmu je tak rázem politikum. Sám Spielberg tvrdí, že jde o jeho první politický film, i nedávný Most špiónů nebo Mnichov označuje spíš za špionážní thrillery, které nenesou jednoznačné autorské stanovisko. The Post stál kolem 50 milionů dolarů (což je na dobovku s velkými hvězdami vcelku skromný rozpočet) a díky oscarovému zájmu se pomalu dostane na 100 milionů dolarů v domácích tržbách, nakonec jde ale především o dražší formu veřejného vyjádření autorů než o ekonomické zájmy. Možná stojí za to dodat, že za scénářem stojí specialista na žurnalisticko­- -politická témata Josh Singer, který má za sebou už prezidentský televizní seriál Západní křídlo, portrét Juliana Assange WikiLeaks či předloňského oscarového vítěze Spotlight o vyšetřování katolických kněží zneužívajících děti. Není těžké odhadnout, co se nám tvůrci snaží říct: nyní, když žijeme v éře postpravdy, kdy jsme zásobováni neuvěřitelnou záplavou fake news z konspiračních webů, a dokonce i prezident USA Donald Trump sám šíří kachny, říká nehorázné výroky a přitom obviňuje zavedená média z toho, že ona jsou „fake news“, je načase ukázat, jak se dělají opravdové noviny a jak je v demokracii důležité, aby bylo jasně odlišitelné, co je pravda a co lež. 71letý Spielberg ve své filmografii zcela pravidelně střídá zábavná a závažná díla. Udělá Indiana Jonese – a pak antirasistickou Purpurovou barvu. Ve stejném roce stihne Jurský park i Schindlerův seznam, v jiném roce Válku světů a Mnichov, pak Tintinova dobrodružství a na to Lincolna. The Post vznikl v mezičase (!), kdy se trikově dodělávala megasci-fi Ready Player One, a premiéru stihl ještě dřív. Stejně jako bylo cílem ukázat poctivost novinařiny, The Post ukazuje i poctivost filmařiny. Jeho ekonomické vyprávění je hodně založené na tom, jak jsou postavy rozvržené v prostoru, jak přecházejí, sedají, vstávají, nechávají se obklopovat, separují se a různě si snižují, zlepšují a obecně sjednávají pozici vůči ostatním. Je to jistým způsobem nenápadné až podprahové, a přitom účinné – Kay, která se právem cítí přehlížená a podceňovaná, se postupně naučí zaujmout své místo na bitevním poli argumentů. Různé stylové prostředky včetně hudby Johna Williamse evokují ustavičný shon, nervozitu a pracovní nasazení – typický hluk se liší od dnešní „tiché“ digitální novinářské činnosti. Vznášet výtky vůči celkově dobrému dílu je možná až zbytečně rýpavé. Jedním z problémů každopádně je, že na rozdíl od zmiňovaných Všech prezidentových mužů, kde jsme divácky nuceni aktivně příběh rozplétat, nám The Post všechno pasivně vysvětluje. Ani investigativní stránka tu ostatně není příliš silná – nejedná se o pátrání, spíš jen přepisování a zhušťování už hotových materiálů, které do redakce prostě někdo přinese. Nejproblematičtější je však přínos dnešku – politické klima se změnilo natolik, že připomínka toho, jak to chodilo za starých časů, nám nepomáhá. Moc tradičních médií ochabla, koncept pravdy se rozpadl a je velmi těžké vidět v novinářích ty, kteří neslouží nikomu jinému mocnému, nýbrž zájmu veřejnosti. Nemůže za to sám Steven Spielberg ani novináři, ale to, že náš svět jako svou show režírují stále větší šílenci, zcela odtržení od reality. Solidním filmem se do správných kolejí už nejde vrátit, tím se lišíme od 70. či 80. let, kdy kinematografie ještě fungovala jako stimulant svědomí. Kamil Fila český filmový recenzent a kritik www.jestevetsikritik.cz Pro přehrání videa se připojte k internetu