kino / drama Text Vojtěch rynda | FOTO Vertical Ent. Vojtěch Rynda český filmový publicista 1917 ukazuje 1. světovou válku jako velkolepé leporelo Filmová recenze Vojty Ryndy Filmy o světových válkách se natáčejí už tak dlouho, že je těžké přijít s něčím novým. Režisér Sam Mendes a kameraman Roger Deakins zkoušejí ve snímku 1917 revoluční způsob vyprávění, který ukazuje několik hodin na západní frontě „velké války“ v pouhých dvou záběrech. Po vizuální stránce 1917 bere dech, ale možná Mendes s Deakinsem vsadili příliš mnoho na jedinou kartu. T akových příběhů se během válek, a jistě ne jen světových, musely odehrávat spousty. Dva obyčejní vojáci dostanou důležitý úkol: proniknout zemí nikoho či dokonce nepřátelským územím ke spřátelené jednotce a předat rozkaz zastavit chystaný útok, jinak stovky jejich spolubojovníků zahynou zbytečně v nalíčené pasti. Angličané Blake a Schofield tak počátkem dubna 1917 vyrážejí v severní Francii na strastiplnou cestu, která má pro prvního jmenovaného dokonce osobní rozměr: mezi vojáky přichystanými do útoku je nejspíš i jeho bratr… Velké bitvy, zásadní rozhodnutí, klíčové zvraty vývoje bojů, životopisy hlavních vojevůdců a památných hrdinů – to všechno už je ve válečném žánru dávno zpracované. Revoluce se na tomto poli objeví jen málokdy, a to většinou pouze po formální stránce. Například když Steven Spielberg hned v prvních minutách svého dramatu Zachraňte vojína Ryana přenesl šokovaného diváka přímo do první linie invaze v Normandii a nechal ho zakusit tamní mlýnek na maso téměř na vlastní kůži. Sofistikovanější metodu vyzkoušel před třemi lety Christopher Nolan, když snímek Dunkerk vystavěl na pečlivě promyšlené struktuře prolínání tří živlů (události na souši, na vodě a ve vzduchu), tří časových linií (týden, den a hodina) a tří hlavních hrdinů (pěšák, majitel civilní lodě a pilot). Velmi odvážná kamera 1917 volí cestu dlouhého a zdánlivě nepřetržitého záběru, který hlavní hrdiny ani na vteřinu neopustí a umožňuje tak divákovi putovat a zažívat strázně jakoby přímo po jejich boku. Upřímně řečeno by 1917 bez této formální exhibice nemělo důvod vzniknout: epizody, které Blake se Schofieldem zažívají, jsou v lepším případě povědomé, v horším banální. Příběh je údajně inspirovaný vyprávěním Mendesova dědečka Alfreda. Ale pokud to byl on, kdo přišel s kýčovitou historkou o tom, že se uprostřed frontové linie schovává mladá Francouzka s (cizím) kojencem a že na ni natrefí zrovna voják s plnou čutorou mléka, tak si nejspíš vymýšlel. Film je paradoxně nejpůsobivější v momentech, kdy v něm nedochází k dramatickým zvratům a kdy „jen“ sledujeme hlavní hrdiny, jak se probíjejí kupředu v nelítostném zápase s časem. Úchvatný je už první segment, v němž jsou Blake a Schofield vytrženi ze vzácné chvíle odpočinku na rozkvetlé louce, proderou se protiproudem stovek vojáků do hlubin zákopů, dostanou rozkaz, doputují na druhý konec opevnění a vylezou do rozbombardované země nikoho. Z plátna v těch minutách až hmatatelně sálá nelidská obrovskost války, těžko zastavitelná setrvačnost její mašinérie, pocit lidského života jako pouhého zrnka písku a vposledku i nesmírná lítost nad tím, jak k celému tomuhle mraveništi vojáčků poslaných na porážku mohlo dojít. Škodí „jednozáběrovka“, nebo pomáhá Neméně působivá je další část, v níž hrdinové překonávají rozbahněné území mezi zákopy, proplétají se skrze ostnaté dráty, míjejí poházené mrtvoly lidí i zvířat, zapadají do kráterů po šrapnelech a vyhýbají se obřím krysám. Ale už v tu chvíli zároveň začíná nastupovat určitá únava právě ze zmíněného způsobu vyprávění. Kamera se nezastaví, neustále těká okolo postav, pozastavuje nad nejvýmluvnějšími detaily… Laičtější publikum možná už v téhle chvíli zatouží po chvilce klidu a spočinutí, aby si oči přecházející nad přemírou vizuálních vjemů odpočinuly, a zkušenější divák se navíc neubrání tomu, aby v duchu neustále neřešil, kdy je kamera umístěná na steadicamu, kdy ji nese jeřáb, jak překonala jezírko na dně kráteru bez zčeření hladiny nebo jak musel mít kamerový štáb boty zašpiněné od bahna. Další věc, kterou poučenější divák řeší, jsou „neviditelné“ střihy. 1917 samozřejmě nebylo natočené v jediném souvislém záběru (respektive ve dvou: uprostřed filmu je pauza, znázorňující čas, který jeden z hrdinů stráví v bezvědomí). Snímek je poslepovaný z řady i tak úctyhodně dlouhých dílčích záběrů, z nichž nejdelší má údajně devět minut, a ty jsou nenápadně poslepované dohromady ve chvílích, kdy se kamera zanoří do tmy nebo kdy těsně před objektivem někdo přejde. Každý výjev, ať už se v něm osaměle hledí na opuštěnou farmu, nebo sprintuje napříč stovkami útočících komparzistů, jistě vyžadoval až nadlidsky pečlivou přípravu a choreografii. Ale místo aby si ho divák užil jaksi na „první signální“ jako nesmírně působivý a v jádru děsivý audiovizuální tanec, průběžně alespoň část pozornosti věnuje sledování, kdy ke střihu nejspíš došlo. Poselství versus úchvatnost 1917 je velkolepou exhibicí zejména Rogera Deakinse, kameramanského machra ze staré školy, který uspěl až se svou čtrnáctou nominací na Oscara – před dvěma roky s filmem Blade Runner 2049. Oscara má i za 1917 – a zcela právem, podívaná je to opravdu velkolepá. Přesto se nabízí téměř kacířská myšlenka, jestli by nebývalo lepší na vizuální vypiplanosti trochu ubrat a zejména dialogy snímat obyčejně, stylem záběr–protizáběr. Kamera si totiž krade až příliš mnoho pozornosti a zastiňuje tak silné humanistické a protiválečné poselství celku i jednotlivých scén. Například „sprintující“ finále je přímým odkazem na jiný film natočený podle skutečných událostí z 1. světové války – australské drama Gallipoli (1981). A ve srovnání právě s jeho živoucím étosem působí 1917 jako úchvatné, děsivé, ale přitom poněkud toporné leporelo. Pro přehrání videa se připojte k internetu 1917 režie Sam Mendes scénář Sam Mendes, Krysty Wilson-Cairns Herecké obsazení George MacKay, Dean-Charles Chapman, Colin Firth, Benedict Cumberbatch, Mark Strong, Andrew Scott, Richard Madden… Délka 119 min. V kinech: od 27. února / Hodnocení: Pozitivní