kino / drama Text Vojtěch rynda | FOTO AČFK Vojtěch Rynda český filmový publicista Kozel zahradníkem léčí polskou vesnici ze zármutku Corpus Christi Filmová recenze Vojty Ryndy Cesty Páně jsou nevyzpytatelné, ale někdy si je člověk může trochu přizpůsobit. Delikventa Daniela zavedou až na samý konec Polska, kde se mladík začne vydávat za kněze a rozhodne se scelit vesnici rozdělenou nedávnou tragédií. Strhující mnohovrstevnaté drama bylo nominováno na Oscara, přičemž vlastní zlatou sošku by si zasloužil i uhrančivý Bartosz Bielenia v hlavní roli. M už v kněžské sutaně od oltáře jako v transu stříká svěcenou vodu na farníky a pak sprškám vyhozeným do vzduchu sám nastavuje tvář vytřeštěnou v extázi. Osazenstvo venkovského kostela je touto „rokenrolovou“ mší zprvu poněkud zaskočené, ale postupně roztává: nový otec Tomáš je sice trochu „modernější“ než předchozí pan farář, ale nejspíš to s nimi myslí dobře. A rozhodně má své kouzlo. Kouzlo vylepaný mladík s pichlavýma očima nepochybně má. Ale jmenuje se Daniel, za kněze se jen vydává a co si vlastně myslí, možná neví ani on sám. Ještě před pár dny byl chovancem nápravného zařízení pro mladistvé delikventy. Ven se dostal na podmínku a měl nastoupit do práce na pile na opačném konci Polska. Vnitřní puzení ho ale místo toho dovedlo do kostela v sousední vesnici. Víceméně z hecu se při konverzaci s místní dívkou začal vydávat za duchovního. A teď to má, místní obyvatelé mu jeho novou roli věří a on si ji začíná užívat. Ale proč je na návsi ta nástěnka s portréty šesti jeho vrstevníků, zjevně mrtvých? A podařilo se mu utéct dost daleko od minulosti, která ho dostala do pasťáku a která ho v něm znovu dohnala? Scenárista Mateusz Pacewicz film Corpus Christi napsal na základě skutečných událostí. Na žádost režiséra Jana Komasy doplnil postavu Daniela o kriminální pozadí. Už jen hlavní hrdina sám by byl důvodem pro to snímek vidět. Jde o nesmírně silnou a mnohovrstevnatou figuru, která srší charismatem, nese v sobě tajemství, umí vzbuzovat důvěru i neklid a vyvolává mnoho znepokojivých otázek. Co je to za člověka? O co mu jde? Nakolik je jeho hra s kněžstvím výrazem skutečné touhy vztáhnout se k Bohu a nakolik mu jen usnadňuje jeho současnou situaci? Pacewicz s Komasou Danielovo nitro ponechávají enigmatické a příliš ho nerozkrývají, vlastně mladíka ani nenechávají příliš mluvit – s výjimkou jeho poloimprovizovaných kázání, kterými coby otec Tomáš strhává farníky i diváky. Uhrančivý výkon hlavního hrdiny Výkon Bartosze Bielenii v hlavní roli pak patří mezi nezapomenutelné. Herec s ostře řezanou tváří a očima vodovýma i žhnoucíma zároveň ve svých nejintenzivnějších momentech připomíná mladého Christophera Walkena, například v jeho oscarové kreaci v Lovci jelenů. Bielenia jde se scénářem a nepouští diváka dovnitř postavy, nechává ho v neustálé nejistotě. Navíc ztvárňuje v podstatě dvojroli, Daniela a otce Tomáše: hraje člověka, který pod tlakem předstírá, převléká se doslova i přeneseně za kněze, tedy za někoho, kdo je v očích farníků naprostým protikladem kriminálníka. V drsných scénách z pasťáku, kde jde o život, ve vystoupeních před oltářem i v civilních scénách, kdy se jako obyčejný mladý muž baví se svými vrstevníky, je Bielenia naprosto uvěřitelný a přesvědčivý. Mnohovrstevnatost Danielovy postavy koresponduje s tím, kolik témat film otevírá; až detektivkově pečlivé dávkování informací o hrdinově minulosti také odpovídá tomu, jak pomalu a jakoby neochotně nás tvůrci nechávají nahlédnout do pozadí obecní tragédie. V malé vesnici zemřelé každý dobře znal, mnozí pozůstalí se se ztrátou stále nedovedou vyrovnat a svou bolest ventilují někdy poněkud „nekřesťanskými“ cestami – nenávistí k bližnímu, sprostými anonymními dopisy, zaťatostí vůči sobě i druhým. Corpus Christi tak na pozadí Danielovy snahy o usmíření obce přirozeně spojuje světská témata s náboženskými: dotýká se věcí, jako je dynamika v rámci venkovské komunity nebo vztah mezi rodiči a dětmi, ale i motivů pokání nebo hledání naděje skrze Boha. Nechybí ani humor Suverénně vyprávěný snímek o těchto složitých záležitostech promlouvá jakoby jen mimochodem skrze nesmírně zručně napsané scény a uvěřitelné emoce. Daniel se o složitosti celé situace dozví například při popíjení s místní mládeží, které se zvrhne v hádku. Jedna z důležitých vedlejších postav, matka jednoho z mrtvých Lidia, většinu snímku stráví v obranné skeptické grimase, aby zpoza ní v závěru pustila ven všechen zmatek a zadržovanou bolest. Klíčová scéna pohřbu přinese beze slov celý vějíř reakcí postav od vzteku až po úlevu. Ale Corpus Christi přitom není jednostranně tíživým dramatem o vině a (ne)schopnosti s ní pracovat. Místy film přechází až do komediální roviny – třeba když se „otec Tomáš“ učí zpovídat farníky pomocí manuálu na mobilu přímo ve zpovědnici nebo když kličkuje před zvídavými otázkami předchozího faráře. Danielova strhující kázání v sobě mají nakažlivý „drajv“ rockové show a šíří usebrání a povznesení i na diváky snímku. A střihové sekvence během slavnosti Božího těla, po níž je film pojmenovaný, v samotném závěru pak v efektní zkratce ukáží, jak blahodárný vliv mladík s temnou minulostí na život jedné nešťastné komunity měl. „Každý z nás je Kristův kněz,“ říká se na začátku. Každý může vést sám sebe i své bližní k lepšímu já, ukazuje Daniel. Na Oscara pro nejlepší mezinárodní film bylo Corpus Christi nominováno po boku Parazita, který změnil historii: získal nejen tuto sošku, ale i tři další hlavní Oscary. Oba filmy spojuje žánrová neukotvenost a tematická pestrost, ale ten polský je nám možná trochu blíž než ten jihokorejský. Nebýt důrazu na víru v každodenním životě, působí vesnice z Komasova snímku i její obyvatelé jako něco, co dobře známe z vlastních zkušeností. Corpus Christi REŽIE Jan Komasa SCÉNÁŘ Mateusz Pacewicz HERECKÉ OBSAZENÍ Bartosz Bielenia, Aleksandra Konieczna, Eliza Rycembel, Tomasz Ziętek, Barbara Kurzaj, Leszek Lichota… DÉLKA 115 min. Hodnocení: Pozitivní Pro přehrání videa se připojte k internetu