kino / Drama Tátova Volha Tátova Volha režie Jiří Vejdělek scénář Iva Jestřábová, Jiří Vejdělek Herecké obsazení Eliška Balzerová, Tatiana Vilhelmová, Vilma Cibulková, Eva Holubová, Hana Maciuchová… Délka 90 min. V kinech: od 8. března / Hodnocení: negativní recenze ještě většího kritika Kamila Fily Text kamil fila | FOTO CinemArt Pětačtyřicetiletý režisér a scenárista Jiří Vejdělek se zapsal jako tvůrce divácky „všeobjímajících“ snímků už roku 2006 svými Účastníky zájezdu. Od té doby nás vytrvale zásobuje příběhy o životě „obyčejných Čechů“, jejichž jedinými starostmi je, s kým kdysi spali a s kým by mohli spát teď – vždy pojato v rozverném a tělocvičně-výkonnostním duchu. F ilmy Ženy v pokušení (2010) a Muži v naději (2011) vytyčili jakýsi etalon, jak se dělá velký tuzemský hit – přijít s košilatým námětem, nechat postavy mít životní úroveň zhruba jako Francouzi, Němci nebo Švýcaři, odhalovat soukromé erotické archivy starších hrdinů a každou druhou minutu pronést zásadní moudro, kterak to máme v životě vést, a pokud to tak neděláme, jsme nudní suchaři a pokrytci. Je pravda, že Jiří Vejdělek nejspíš nikdy nechtěl skončit jako pouhopouhý prasečkářský hitmaker a rád by potěšil maminku či další příbuzné i tím, že umí udělat něco duchaplného. A tak natočil třeba Václava (2007), v němž pracuje s rainmanovským schématem prosťáčka božího, či Roming (rovněž 2007), v němž se nám všem snaží dokázat, že není rasista, a proto do hlavních rolí Romů obsadil Bolka Polívku a Mariána Labudu. Když se sebeokouzlený voyeurismus a duchaplnost pokusil propojit v Něžných vlnách (2013) a přišel s příběhem erotického pubertálního zrání na sklonku minulého režimu, kde rande způsobí listopadovou revoluci, byla náhle návštěvnost asi čtvrtinová. Zdálo se, jako by se výdělečná značka zadrhla. Následovala skoro pětiletá filmová pauza (částečně vyplněná televizním seriálem Vinaři), než se Jiří Vejdělek pokusil o návrat do kin. Mezitím se jedním z největších tuzemských hitů stala Teorie tygra Radka Bajgara. Zdá se, že největší úspěch už nemají filmy o liberálním přístupu k sexu, nýbrž spíše ty o stáří, fázi, kdy už pro vás sex není tak důležitý. Ženy v pokušení a Muži v naději nám sugerovali, že starší generace touží po sexu snad ještě více než generace mladší – a může nás o něm hodně naučit. Teorie tygra přišla s učením o hormonálním vyvanutí, poklesem touhy být s druhým a zvýšením touhy mít klid sám pro sebe. Bez ohledu na to, jak nesmyslně stereotypní Teorie tygra je, a jak se ještě zaštiťuje rádoby vědeckými poznatky o vztazích mezi muži a ženami, jedná se o film, který tmelí různé generace silněji než Vejdělkovy fantasmagorie. Tátova volha je tedy reakcí na proměněnou situaci. A ejhle, kdo tu nehraje – Eliška Balzerová coby matka a Tatiana Vilhelmová coby dcera, stejně jako v Teorii tygra. Od počátku nám brnkání na klavír a tklivé housle Jana P. Muchowa, vrchního kýčaře české filmové hudby, dávají najevo, že tentokrát to bude vážnější. Smrt hned na začátku a ne až ke konci, déšť stéká po oknech, parkety starého domu vržou, opilá matka, otřesená úmrtím manžela, a uplakaná dcera volající na záznamník, odkud zní otcův hlas, znící jako reklamy na životní pojištění. Chvíli si člověk říká, proboha, ta Vilhelmová má nějaké divné vlasy, skoro jako blbou paruku – a za chvíli se ukáže, že Tereza opravdu nosí paruku, protože má rakovinu a její manžel (Martin Myšička) se o ni lehce dusivým způsobem trpělivě stará. Nebyl by to ale Vejdělek, aby tu nebyl nějaký seznam. Tentokrát tátových milenek, které je potřeba obrazit, neboť se zjistí, že táta kdysi zplodil levobočka Tomáše. Samozřejmě, i po mnoha desítkách let všechny milenky (nyní už dost báby) bydlí na stejných adresách, přestože minimálně ta první má evidentně novou výstavní vilu, a matku ani dceru nenapadne zavolat jim na mobil nebo se s nimi jinak spojit, protože pak by přece nemohly na svůj road trip využít titulní tátovu volhu. Příznačné pro Jiřího Vejdělka je, že toto ruské auto není nijak spojeno s minulým režimem, je to pouhá retro rekvizita. Minulost je u Vejdělka vždy věcí soukromých radostí a neřestí a všichni dělali svá povolání bez omezení. Téma smrti a usmíření se, kvůli němuž musí hrdinové absolvovat fyzickou i duchovní cestu, má v kinematografii svou tradici někdy od dob Bergmanových Lesních jahod až po Zlomené květiny Jima Jarmusche. Tátova volha se dokonce zdá být až trochu plagiátem, akorát v ženském vydání. Možná to zní všechno až příliš příkře. Dlužno přiznat, že scénář (který kromě Jiřího Vejdělka napsala i zatím neznámá Iva Jestřábová) má v sobě jistou zaumnost a několikrát se tu převrátí celková perspektiva, kdo co ví a neví. Tahá víc za nos matka dceru, nebo naopak? Co vlastně o svém synovi věděl otec a lidé okolo něj? Většina těchto odhalení nepůsobí násilně a vyznívají celkem překvapivě. Možná škoda, že někdy odhalení probíhá jen tak, že si postavy všechno náhle řeknou, namísto aby to jedna musela zjišťovat přes nějaké indicie. K myšlení ani tohoto druhu nás film neponouká, chce nás jen párkrát trochu vykolejit – a pak nás zase navrátit na hladce ubíhající silnici sentimentu. Stejně jako ve svých přecházejících snímcích prokazuje režisér cit pro komediální timing výměny pohledů, případně změnu tempa a tónu hlasu herců a hereček. Přesně ví, jak dosáhnout krátkodobého účinku. K tomu, aby jeho dílko vypadalo hezky, si už podruhé vybral kameramana Vladimíra Smutného, jenž jinak stojí za většinou filmů Jana Svěráka, Ivana Fíly a Václava Marhoula, a z jedenácti nominací na Českého lva má neuvěřitelných sedm sošek. Nicméně i když se něco složí ze solidních dílků, pořád to neznamená, že výsledkem nebude jen vykalkulovaná skládačka. Bylo by děsivé, kdyby někdo věřil, že podobné osoby, jaké defilují v tomto filmu, mohou existovat někde jinde než v reklamě na jablečný mošt třeba. Kamil Fila český filmový recenzent a kritik www.jestevetsikritik.cz Pro přehrání videa se připojte k internetu