kino / komedie Text Vojtěch rynda | FOTO Aerofilms Nedotknutelní jedou na americký Jih Vojtěch Rynda český filmový publicista Zelená kniha Filmová recenze Vojty Ryndy Komediální road movie Zelená kniha si dojela pro tři Oscary včetně toho za nejlepší film roku 2018. Příběh podle skutečných událostí s Mahershalou Alim a Viggem Mortensenem v hlavních rolích vypráví o neobvyklém přátelství černošského umělce a bílého vyhazovače na pozadí rasově rozdělených Spojených států počátku 60. let. D oc má tři doktoráty, studoval v Leningradě a dvakrát byl pozvaný na audienci do Bílého domu. Tony může být rád, že prolezl základní školou v Bronxu, a lidi z domů spíš vyhazuje: ještě donedávna pracoval jako ochranka ve slavném newyorském klubu Copacabana. Doc a Tony těžko mohou tvořit nesourodější pár. Kultivovaný Afroameričan versus buran s italskými kořeny, jeden odtržený od rodiny, zatímco druhý si život bez té své nedovede představit, citlivý umělec na jedné straně a týpek, co vyrůstal na ulici a pro ránu nejde daleko, na straně druhé… Přesto se tihle dva rozhodnou táhnout za jeden provaz, protože se potřebují navzájem. Známý pianista „Doc“ Don Shirley chce na podzim vyrazit na osmitýdenní koncertní turné po americkém Středozápadu a Jihu, ale coby muž tmavé pleti čeká přinejmenším v druhé části šňůry problémy. Píše se totiž teprve začátek 60. let a v jižanských státech stále vládne rasová segregace. Proto Doc stojí o to, aby s ním jel i momentálně nezaměstnaný Tony „Pysk“ Vallelonga – jako řidič, ale ještě spíš coby pomocná ruka pro řešení problémů. A že jich na Jihu bude. Na nesourodých dvojicích hlavních hrdinů stojí celý žánr „buddy movies“, v jehož rámci získaly velkou oblibu zejména krimikomedie z 80. let jako 48 hodin nebo Smrtonosná zbraň. Páry v nich tvořili běloch s černochem, ale rasovou problematiku nechávali spíš na okraji zájmu. Zelená kniha ji přesouvá do středu dění, přičemž vážné téma doplňuje komickou rovinou, která silně připomíná francouzský hit Nedotknutelní. I v něm totiž hráli hlavní roli hrdinové odlišné etnicity a různého společenského postavení. (Není bez zajímavosti, že Nedotknutelní se letos dočkali amerického remaku.) Zelená kniha k problematice rasové nerovnosti a tolerance přistupuje velmi uhlazeně a nekonfliktně. Zaklíná se tím, že jde o příběh podle skutečných událostí, byť notně upravený, a odehrává se před více než půlstoletím, kdy byla situace v USA daleko „černobílejší“ než dnes. Film se tedy nemusí vztahovat k dnešní komplikovanější realitě a vystačí si s tím, že řadou situací ilustruje základní myšlenku: rozdíly nás mohou spojovat a obohacovat, místo aby nás rozdělovaly. Proto má Zelená kniha, pojmenovaná podle skutečné příručky pro cestovatele tmavé pleti, silně výchovný ráz. Epizody, do kterých se Doc s Tonym na cestě dostávají, bývají očekávatelné, podobně jako je předvídatelný jejich průběh a výsledek. Hrdinové se setkávají s pokrytectvím příslušníků vyšší „bílé“ třídy, kteří si sice pozvou pro zábavu úspěšného umělce, ale už ho u sebe kvůli jeho barvě pleti nenechají najíst nebo dojít na záchod. Narážejí na policejní kastování lidí podle jejich původu. Čelí úzkoprsosti a bigotnosti obyčejných lidí, uzavřených v krunýři vlastních předsudků. Z každé situace ale zároveň vycházejí poučení – a učí se neustále i jeden od druhého. Rovina vzájemného obohacování se je zajímavější a zábavnější než střety s okolním rasismem, protože postavy prohlubuje a překračuje jednoduché dělící čáry mezi jejich protiklady. Ano, Tony je sice běloch, ale tím, že poslouchá rock'n'roll a stravuje se ve fastfoodech, má kulturně a společensky daleko blíž k „obyčejnému“ Afroameričanovi než Doc, který žije vytržený ze svého původního prostředí na různých turné nebo ve „slonovinové věži“ luxusního apartmánu nad koncertní síní Carnegie Hall. A tak prostořeký vyhazovač učí distingovaného pianistu jíst rukama a poslouchat odrhovačky, zatímco Doc ho naopak vede k sebeúctě a dodržování principů a pomáhá mu psát dopisy jeho milované manželce. I přes výchovnost a jistou akademičnost je Zelená kniha překvapivě životná. Dáno je to hlavně skvělými hereckými výkony: Viggo Mortensen si roli protřelého umaštěného šoféra se selským rozumem viditelně užívá, i když kvůli ní musel přibrat přes dvacet kilo, a Mahershala Ali je s vypilovanými snobskými gesty a upjatými výrazy dokonalý coby zjemnělý estét, který se ale k vlastní škodě bere trochu moc vážně. Epizody jsou napsané tak, aby se divák z jejich předvídatelnosti a čitelnosti mohl těšit: aby mohl Docovi s Tonym držet palce a užívat si s nimi jejich drobné triumfy, jako když ti dva odejdou se vztyčenou hlavou z domu, kde se k nim chovají až příliš pokrytecky, když pianista ohromí černošský pajzl technicky brilantním číslem a pak podnik roztancuje dupárnami od podlahy, nebo ve velkém srdceryvném finále, když se oběma podaří konečně dorazit domů do New Yorku. Zelená kniha letos získala Oscary za nejlepší film, původní scénář a herecký výkon Mahershaly Aliho. O Oscarech se často říká, že se v hlavních kategoriích rozdávají na společenskou objednávku. Rasové téma v loňském roce komplexněji a odvážněji zpracovala komedie BlacKkKlansman Spikea Leeho, natočená rovněž podle skutečných událostí, zatímco Zelená kniha režiséra Petera Farrellyho se drží zavedeného modelu „prodat na plátně skvělé herce a hlavně nikoho neurazit“, s nímž už téměř před třiceti lety bodoval velmi podobný snímek Řidič slečny Daisy. Nejlepší by bylo, kdyby filmy o překonávání rasové nesnášenlivosti nemusely vůbec existovat. Dokud jsou ale potřeba, patří mezi nimi Zelená kniha k těm divácky vstřícnějším, univerzálně srozumitelným a takovým, které za sebou zanechávají příjemně hřejivý „ocas“. Zelená kniha režie Peter Farrelly scénář Nick Vallelonga, Brian Hayes Currie, Peter Farrelly Herecké obsazení Viggo Mortensen, Mahershala Ali, Linda Cardellini, Don Stark, Brian Stepanek, P.J. Byrne, Iqbal Theba, Tom Virtue… Délka 130 min. V kinech: od 7. března / Hodnocení: pozitivní Pro přehrání videa se připojte k internetu