Recenze kino Life is Life nanánanana recenze ještě většího kritika Kamila Fily Text Kamil Fila | FOTo falcon Při sledování vesmírného sci-fi hororu Life (Život) se diváci dělí do dvou skupin, kdy jedni vidí napůl plnou a druzí napůl prázdnou sklenici. Pardon za klišé, ale tady sedí jako jiné klišé na hrnec. Prvních zhruba deset minut jsme nalákáni na vědecky seriózní podívanou o tom, jak astronauti na zemské orbitě zachytí modul z Marsu převážející vzorky tamní půdy. V nich najdou zárodečnou buňku živého organismu a pokusí se ji kultivovat. Během půlhodiny se ale ocitáme v jiném žánru, kdy původně ňuňu-tvoreček přezdívaný Calvin začne decimovat posádku a to tak, že jí nejprve nejspíš způsobí ztrátu IQ, neboť jak jinak vysvětlit, že všichni ti vědci se začnou chovat jako v teenagerské vyvražďovačce? N ázor jedněch diváků je tedy jasný – film s velkým potenciálem kvapem klesne k tomu, co už jsme viděli mnohokrát, a jde víceméně jen o vykrádačku Vetřelce, v podstatě takovou horší poctu po téměř třiceti letech od premiéry. Názor druhých je, že od počátku sledujeme béčko s „high production values“ (tedy vysoko nastavenými produkčními hodnotami) – výpravou, triky, kamerou, hudbou a dokonce i hvězdným obsazením (Jake Gyllenhaal, Ryan Reynolds, Hiroyuki Sanada či Rebecca Ferguson) a měli bychom být rádi, že béčka dneška jsou tak skvěle koukatelná. Co je blíže pravdě, nebo je to ještě trochu jinak? Určitě byl rozpočet 58 milionů využitý dokonale. Ve srovnání s nedávnou Gravitací (2013) se Sandrou Bullock v hlavní roli, která stála zhruba 100 milionů, vychází Život jako řemeslně srovnatelné dílo. Pohyby v beztížném stavu, dlouhatánský úvodní záběr, dojem nezměrnosti vesmírného prostoru okolo stanice i klaustrofobní pocity uvnitř ní. Není co vytknout. Život už jen v sobě nemá tu překvapivost a nepokouší se dalšími scénami překonávat nové trikové milníky (což platí pro film i pro život jaksi obecně). Coby přiznanému hororu mu jde hlavně o intenzitu napětí a strachu, kterých dociluje často ani ne tak obrazem, ale zvukem. Herci, i když jsou nuceni se podle scénáře chovat občas přihlouple, působí přesvědčivě a věřit se jim dá jak panika, tak třeba noblesní sebeobětování se. Ačkoli jejich postavy měly být připraveny na nejhorší, ale nejsou, neznamená to, že jim chybí základní sympatičnost. Jen si k některým z nich nevybudujeme dostatečně hluboký vztah, aby nás mrzela jejich smrt. Co tedy na snímku potenciálně vadí? Něco si s sebou nese již Calvin, jenž vypadá jako průhledná „chobotnička z druhého patra“. Každá buňka v jeho těle má být zároveň svalová, mozková i fotoreceptivní – tedy samý sval, mozek i oko. Bohužel Calvin je zároveň čistě zábavný filmový objekt – gumový, nafukovací, nehořlavý a vůbec nezničitelný. Lidé na plátně dělají stále chyby, on se bleskově učí a nemá žádnou slabinu; je zkrátka vždy tak chytrý, jak to vyžaduje daná situace. K tomu nám režisér Daniel Espinosa neumožní orientovat se v chaosu, kde se kdo po lodi pohybuje, veškerá pečlivá expozice na začátku děje přijde vniveč. Což je ale možná schválně, protože horory nás mají znejišťovat. Řekl bych, že případné námitky proti snímku Život vycházejí hlavně z toho, že dnes nejde udělat nového Vetřelce; zkrátka, že překvapením již odzvonilo, ale my si na to nedovedeme zvyknout. Život také přichází po velkých hitech Gravitace, Marťan a Příchozí, které jsou všechny pozitivní ohledně budoucnosti a případně i „alien friendly“. Jako bychom od každé nové sci-fi očekávali další 2001: Vesmírnou Odysseu, a když ji nedostáváme, mluvíme o nenaplněném potenciálu. Jenže upřímně – jaký dějový vývoj může mít zápletka o objevení neznámé formy života? Chvíli se scenáristé vědeckou hantýrkou drží při zemi, ale pak již překročí hranice dosud známého a vysvětlitelného. Nezkoumáme tvorovy vnitřní pochody a pocity, ani vzájemnou mezidruhovou komunikaci, tvor zkoumá naše útroby a probouzí v nás noční můry, že se udávíme potravou. Podobně jako třeba sci-fi horor Horizont události (1997) spoléhal na selhání imaginace, co se za takovýmto horizontem odehrává, a odpověděl si banálně, ale brutálně „peklo“. Tyto pády ze vznešeného nebe do hlubin „béčkové poetiky“ se k vesmírným sci-fi vážou spíš pravidelně – vzpomeňme třeba na britský Sunshine (2007), kde na konci pobíhal po vesmírné lodi spálený šílenec. Možná, že se od Života dalo očekávat, že honička s mimozemskou inteligencí bude více využívat inteligence lidské, a možná také, že scenáristé Rhett Reese a Paul Wernick, jenž stojí za komediálně laděnými Zombielandem (2009) a Deadpoolem (2016), přijdou s dalším filmem, kde postavy budou využívat znalostí jiných žánrových filmů a jejich klišé. Jenomže vesmírné horory, zdá se, ve vývojové fázi ještě nedospěly k meta-humoru. Zatím se jim podařilo vymanit se z kategorie „podřadné béčko“, v němž vězely až do konce 70. let, tedy do premiéry Vetřelce, po němž se mohly zařadit do kategorie „neironických klasik“. Nyní jsme ve fázi „hypermodernity“, kdy jsme si zvykli na vysoký řemeslný standard, ale opakující se jednoduché zápletky o „cizáckém nebezpečí“. K meta-humoru se Hollywood dopracuje asi až později. (Něco málo v Životu můžeme zaslechnout v hudebním doprovodu, kdy ve finále hraje jakýsi ironický valčík à la Vesmírná Odyssea.) Pak se cyklus nejspíš pohne k „syrovému realismu“, jako se to teď děje u komiksů a zombie filmů. Každopádně Život není takový průšvih a zklamané očekávání, jež přineslo nedávné sci-fi Pasažéři, které slibovalo hlavně to, jak bude inteligentní a nápadité. Povedené finále Života, kdy do poslední minuty nevíme, kdo přežije a kdo ne, k uspokojivému pocitu bohatě stačí. Život REŽIE Daniel Espinosa SCÉNÁŘ Rhett Reese, Paul Wernick Herecké obsazení Jake Gyllenhaal, Rebecca Ferguson, Ryan Reynolds, Hirojuki Sanada, Ariyon Bakare, Olga Dychovičnaja, Alexandre Nguyen, Naoko Mori Délka 104 min. V kinech: od 23. 3. | Hodnocení: neutrální/rozporuplné Kamil Fila český filmový recenzent a kritik www.jestevetsikritik.cz Youtube Pro přehrání videa se připojte k internetu