kino / Road movie Text Vojtěch rynda | FOTO Bontonfilm Vojtěch Rynda český filmový publicista Cesta za svobodou na motorce z muzea Afrikou na pionýru Filmová recenze Vojty Ryndy Česko-slovenské dokumentární road movie se stávají čím dál odvážnější až bláznivější. Marek Slobodník, který účinkoval v „trabantových“ cestopisech Dana Přibáně, vyráží ve filmu Afrikou na pionýru na vlastní expedici. Se čtveřicí kamarádů se rozhodl projet černý kontinent od severu na jih – a vybral si k tomu jednostopé vozítko Jawa 50 Pionýr, které se začalo vyrábět v 50. letech minulého století. S lovo pionýr je desítkami let socialismu zdevalvované, ale původně znamenalo průkopníka, odvážného člověka, jenž zkouší, co nikdo před ním ještě nevyzkoušel. Těžko říct, jestli někdo v historii zkusil „sjet“ Afriku na podobně vetchém stroji, jako je Jawa 50. Ale téměř s jistotou to neprováděl v současnosti a nenatáčel o tom dokument. Snímek Afrikou na pionýru je vtipnou i dojemnou oslavou lidských (i technických) možností a svobody dělat, co člověka napadne. Dan Přibáň si pro své dokumentární jízdy po celém světě původně vybral trabanty napůl z recese, napůl proto, aby dokázal, že i s „bakelitovou rakví“ lze dokázat hrdinské kousky. Na některých expedicích ho na Jawě 250 doprovázel i Marek Slobodník, který platil za nejvýraznější osobnost Přibáňova týmu. Není proto nijak překvapivé, že právě on se rozhodl coby scenárista, režisér a samozřejmě účastník natočit jakýsi spin-off – a že si pro něj vybral právě poněkud netradiční motorky. „Pionýr je sice malá motorka, ale zvládne každý terén,“ tvrdí během cesty charismatický leader přesvědčivě o dvoutaktním stroji s objemem 50 cm3 vážícím bez nákladu pouhých pětašedesát kilo. A jízda začíná v Egyptě Slobodník řečený Vajda a čtveřice jeho přátel sice vyrážejí v lednu 2017 ze zasněžené Banské Bystrice, ale věren svému názvu film přeskakuje putování přes Itálii do Izraele a doopravdy začíná až u bran Afriky na izraelských hranicích s Egyptem. Hned na úvod tam cestovatele čeká jedna z nejčastějších patálií – střet s byrokracií. Dvoudenní čekání na několik razítek do pasu je způsobené tím, že motorky nejsou psané na „své“ jezdce. Výprava, která si krátí čas mimo jiné vyhráváním odrhovaček na ukulele, zdržení komentuje slovy „umíme dost dobře lézt na nervy“. S podobným nadhledem pak Vajda a spol. čelí i dalším opakujícím se útrapám – technickým závadám motorek, vrtochům počasí a někdy až děsivě špatnému povrchu silnic. Nenechají se rozhodit žárem Núbijské pouště, kde jim dojde benzín, ani nekonečnými průtržemi mračen na náhorních plošinách v Etiopii. Stovky kilometrů stráví skákáním a jízdochůzí přes výmoly na prašných cestách modlíce se za asfalt. A své stroje opakovaně rozeberou do posledního šroubku, vyčistí a zase složí, přičemž dojde i na rezervní motory, které s sebou prozřetelně vezou. Nádhernou přírodou na pionýru Odměnou za útrapy cesty jsou jim kromě větru ve vlasech i nádherné přírodní scenérie a setkávání s místními obyvateli i dalšími poutníky. Pestrý obrazový doprovod sahá od rozmazaných záběrů natočených ve tmě a dešti po úchvatné panoramatické scenérie hor, údolí, savan i pouště pořízené z dronu. Cestopisný účinek ještě zesiluje skvěle vybraná hudba s africkým feelingem. Setkávání s lidmi, jakkoliv většinou milými a vstřícnými, ale zároveň odkrývají i tu méně atraktivní stránku Afriky: bídu, nízkou úroveň vzdělání, chabou zdravotní péči a další neduhy. Výmluvné výjevy chudých běženců ze Somálska, zastavených na cestě do vytouženého Německa v Etiopii a držených v ohradách z klacků jako dobytek, nebo dětí čichajících lepidlo v největším africkém slumu Kibera v keňské metropoli Nairobi, film komentuje jen lakonicky – třeba zmínkou o vděčnosti za to, že jsme se narodili v bohatších končinách. Pocta těm, kteří pomáhají Slobodníkovým snímkem nicméně skrze podobné obrazy prosakuje spodní proud neokázalého humanismu, který v jiných dokumentárních road movie není tak patrný. Velký prostor je věnovaný například slovenskému knězi Ivanovi, jenž se v Kibeře stará o bezprizorní ubožáky, nebo malawskému elektroinženýru Henrymu, který se ze studií v Anglii vrátil domů pomáhat ostatním. Dojetí bez samoúčelného sentimentu vzbuzují i opakující se záběry dětí dovádějících na nejrůznějších místech kontinentu ve vodě nebo křepčících do rytmu písniček hraných na ukulele úplně stejně jako skotačí děti kdekoliv jinde na zeměkouli. Film Afrikou na pionýru prostupuje nenápadný étos sounáležitosti, projevující se hlavně ve scénách, kdy expedici někdo nezištně pomůže – kolega motorkář v poušti, tanzanští manželé, kteří Slovákům půjčí na safari auto (motorky do národního parku nesmějí), či domorodec na panenských plážích Mosambiku, který jim načeše kokosové ořechy. Zásah shůry Když už si cestovatelé myslí, že jsou skoro u cíle, zasáhne je rána nejtěžší: dva členy na deset dní vyřadí z provozu malárie. Nebýt opět nezištné pomoci, tentokrát od Portugalky Ester, mohlo to s nimi dopadnout daleko hůř. O to víc si pak užívají příjezd na Střelkový mys, nejjižnější bod světadílu, kde se stýká Atlantský oceán s Indickým. Po 14 700 kilometrech a 133 dnech cesty se Slobodník a jeho druhové vyznávají z opojení svobodou: „stačí se odhodlat a vzít si ji“. Pětice Slováků možná měla víc štěstí než rozumu, že cestu zvládla „jen“ s malárií, spálenou nohou od výfuku, ukradeným mobilem a nekonečným zapadáním do bahna. A možná vztahy nebyly pořád tak přátelské, jak to z filmu působí: hádky a konflikty stačí nenatočit nebo je nechat ve střižně pod stolem. Ale svým nakažlivým nadšením, přesvědčením v duchu „všechno jde, když se chce“ a vírou v lidství chytá film Afrikou na pionýru za srdce a nutí zahledět se do dálek každého, kdo má jen trochu toulavé nohy – nebo kola. Afrikou na pionýru režie Marek Slobodník scénář Marek Slobodník Herecké obsazení Marek Slobodník, Martin Kochaník, Marek Duranský, Milan Hurár, Ondrej Hurár… Délka 104 min. Pro přehrání videa se připojte k internetu V kinech: od 26. března / Hodnocení: Pozitivní