kino recenze / film Text tereza spáčilová | FOTO aerofilms Anebo ne? Filmová recenze terezy spáčilové Festivalem v Karlových Varech proletěl jako zářivá kometa – všichni se do něj zamilovali a všemožné poroty se na něm vzácně shodly: norský film Až na věky si z Varů odvezl pět cen. Vlastně je to trochu s podivem, nestává se často, aby tak široký divácký ohlas získal snímek z kategorie psychoanalytických dramat. Leč právě v onom paradoxu tkví i jeho síla; v tom, jak zlehka umí vyprávět, a přitom nezůstává na povrchu. C elé to začíná jako tuctová romantická komedie o naplněné druhé šanci: Maria je rozvádějící se „třicítka“, jež si na party vyhlédne blonďatého sympaťáka. Za pět minut máme ruku v rukávě a za další dvě dítě na cestě. O pár minut, resp. sedm let později je nicméně vše jinak. A teprve v tom okamžiku startuje film doopravdy – zoufalým bojem hrdinky o ono „Až na věky“. I když by se mohlo zdát, že Lilja Ingolfsdottir natočila vlastně jenom další typickou bergmanovskou „vztahovku“, skutečnost je o mnoho rafinovanější. Zhruba v polovině filmu, který do té doby řešil hlavně neutěšený stav manželství Marie a Sigmunda, se totiž autorčin zájem přenese do značně pochroumaného nitra hrdinky. Stále se tu bojuje o vztah, ale už je to boj jednostranný, veskrze osobní a hlavně hluboký. Stačilo, aby Sigmund jednou nedorazil na párovou terapii. S pomocí psycholožky, jež se Marie, do té doby pevně přesvědčené o manželově vině, ujme, postupně přicházíme na to, že věci mohou být i jinak. A že nejde ani tak o to zachraňovat vztah, jako spíš zachránit sebe samu, protože lásku můžeme vyžadovat a dávat jedině tehdy, když milujeme sami sebe. Rozvést tuhle poměrně složitou psychoanalytickou teorii tak, aby zvládla bavit diváka a současně posouvala příběh, není vůbec jednoduché, ale Ingolfsdottir si s tím dokázala poradit. A byť některé dialogy zavánějí sebehledačskými příručkami, nasazení a talent Helgy Guren všechny nerovnosti smažou. Přes její Marii navíc paradoxně poznáme i Sigmunda, a čím víc o nich obou víme, tím odlišněji je vnímáme. Ingolfsdottir je mimochodem daleka tomu, aby stranila jednomu, či druhému: chápeme Sigmundovu frustraci, potřebu klidu a prostoru vedle hysterické partnerky, současně se ale přibližujeme i Marii, jež se v terapii „proměňuje“ z agresora v bytost s mnoha nejistotami a šrámy. Finále vše vyřeší možná až příliš zjednodušeně a překotně, přesto nejednoho dojme. A jakkoli je hrdinčina cesta k sebepoznání trýznivá, pocit, jejž v divákovi vyvolá, má k trýzni daleko, ba právě naopak: naději vetknutou do názvu mu nikdy nevezme. Až na věky ROK 2024 režie Lilja Ingolfsdottir hrají Helga Guren, Oddgeir Thune, Heidi Gjermundsen Broch, Marte Magnusdotter Solem, Elisabeth Sand, Kyrre Haugen Sydness,Esrom Kidane, Victor Roll Nordstoga… Délka 101 min. V kinech: od 19. září Hodnocení: Tereza Spáčilová česká filmová publicistka Pro přehrání videa se připojte k internetu