Recenze kino Pátá loď pluje na jezeru fantazie recenze Vojtěcha Ryndy Text vojtěch rynda | FOTo cinemart Vlastní pocity můžou být někdy skutečnější a pravdivější než skutečnost sama – zvlášť když je člověku deset a z neveselé reality se mu chce utíkat. Vynikající slovensko-česko-maďarský film Pátá loď ze skutečných událostí vychází, ale filtruje je optikou citlivé dívenky. Poetický snímek na letošním festivalu v Berlíně zvítězil v soutěžní sekci Generation Kplus, věnované tvorbě pro děti a dospívající diváky. V Bratislavě je parné léto. Desetiletá Jarka se sama potuluje v kopcích nad městem. Po tváři si nechává lézt mravence, sleduje pavouka sekáče, hřeje se v slunečních paprscích proudících listovím stromů, skotačí ve vinohradu. Doma ji nic hezkého nečeká: jen zahořklá umírající babička a matka, která na mateřství zjevně ještě není zralá. Místo starosti o dceru tráví čas s vysportovanými frajery a sní o tom, že jednou bude zpívat na zaoceánské lodi. Když babička zemře a matka zmizí zkusit štěstí „aspoň“ do Prahy, Jarka zůstane na rožhaveném letním sídlišti jen s příležitostnou společností o něco mladšího Kristiána odvedle. Osud jí pak do náruče snese kojence – dvojčátka, která na bratislavském nádraží zanechá jejich podroušená matka. Jarka se pokusí vybudovat si to, po čem vždycky toužila a co jí tak bolestně chybí: rodinu. Pátá loď vznikla na motivy stejnojmenného knižního debutu Moniky Kompaníkové, inspirovaného skutečnou kauzou. Režisérka a spoluautorka scénáře Iveta Grófová se od zdrojového materiálu odrazila k jakési paralelní realitě: vytvořila svět, v němž věci fungují podle vlastních pravidel a dětské logiky. Svět, kterým pluje Pátá loď, je natolik soudržný, osobitý a fascinující, že diváka ani nenapadne vztahovat na něj logiku všedního dne. Prostě se stane, že čtyři děti na několik krásných dní zmizí do zahradního domku za městem a nikdo je v jejich kouzelné ulitě nenajde. Grófová studovala animaci i dokument a její filmový debut Až do města Aš (2012) míchal dokumentární prvky do hraného základu. V Páté lodi režisérka ze své pestré tvůrčí palety neomylně vybírá vždy to, co se do její autorské vize zrovna hodí nejlépe. Objektivní realitu živoření na sídlišti zaznamenává dokumentaristicky stroze až syrově. To, jak svět kolem sebe vnímá Jarka, ukazuje dětsky poetickou zkratkou, která nemá daleko k animaci. A její práce s herci, zejména dětskými, je prostě fantastická. Film plyne velmi zvolna bez pevné dramatické struktury a obsahuje jen minimum dialogů. Všechno důležité se totiž řekne náznakem, gestem, pohledem nebo změnou atmosféry. Mistrovská etuda, v níž Jarka na koupališti marně bojuje o pozornost své flirtující matky, je odvyprávěna v několika záběrech zcela beze slov, bolí ale stejně jako dívčina zkrvavená kolena. Pár pohledů na svinčík, respektive sterilní luxus v bytech, kde bydlí Jarka a Kristián, přesně ukáže, v čem děti vyrůstají, co jim nejvíc chybí a že k sobě mají přes vnější podmínky blíž, než by se mohlo zdát. A to, jak Jarka dvojčatům opakuje stejně prázdné fráze, jaké slýchala od matky (které ani nemá říkat mami, nýbrž jménem, Lucia), přesně zachycuje křižovatku, na níž se dívka nachází: převládne v ní vrozená touha pečovat, nebo naučená lhostejnost? Pátá loď nehodnotí a nemoralizuje. I když se v ní dějí věci, ze kterých by zešedivěla celá slovenská sociálka, jsou nahlíženy nekomplikovanýma dětskýma očima. Když od Jarky uteče matka, je dívka smutná prostě proto, že nemůže být s ní, a ne proto, že došlo k neodpustitelnému přečinu. Statečná hrdinka určitě ví, že zahradní idyla nebude trvat věčně, ale pro čas, který je jí dopřán, si ji užívá a koná racionální kroky pro to, aby nikomu neublížila: obstará jídlo, teplo, sucho a hlavně lásku, jíž se jí samotné nedostává. To, co během těch dní zažije, si s sebou ponese navždy. Vanessa Szamuhelová v hlavní roli roste a dospívá před očima; je až neuvěřitelné, jaký výkon pod vedením Grófové podává. Poetická kamera Denisy Buranové nachází krásu pod odchlípnutou tapetou, mezi zahradním haraburdím a dokonce i v mršině toulavé kočky, jíž děti připraví důstojný pohřeb. Atmosféru spoluvytvářejí nenápadná, leč působivá hudba Mateje Hlaváče a pestrá zvuková stopa. Všechny složky dohromady se pak spojují ve zdánlivě jednoduchý celek, v němž se však větví a násobí významy: Jarka si hraje na mámu, ale zároveň mámu dvojčatům skutečně aspoň na chvíli supluje a do třetice při tom přehrává vzorce chování vlastní matky. V berlínské sekci Generation Kplus před časem soutěžil i český film Kdopak by se vlka bál, který rovněž zachycoval složitou objektivní situaci (manželskou krizi) prizmatem malé holčičky. Při sledování Páté lodi ožívají také vzpomínky na Zemi přílivu Terryho Gilliama, v níž se hlavní hrdinka do světa fantazie propadne po smrti svého otce. Všechny tři snímky mají společné tři prvky: téma rodiny, čistou filmovou řeč a suverénní autorskou vizi. Od Ivety Grófové se ještě dočkáme velkých věcí. Pátá loď REŽIE Iveta Grófová SCÉNÁŘ Iveta Grófová, Marek Leščák Herecké obsazení Vanessa Szamuhelová, Matúš Bačišin, Katarína Kamencová, Johanna Tesařová, Zoltán Schneider, Ági Gubíková, Martina Sľuková Délka 85 min. V kinech: od 6. 4. | Hodnocení: pozitivní Youtube Pro přehrání videa se připojte k internetu