kino / Dokumentární Text Vojtěch rynda | FOTO Artcam Vojtěch Rynda český filmový publicista Země medu Půlku jim vzít a půlku nechat Filmová recenze Vojty Ryndy Hatidže je poslední z rodu chovatelů divokých včel. V odlehlé vesnici v Makedonii sbíráním medu stěží uživí sama sebe a svou nemohoucí matku, ale vlastně jí nic nechybí. Všechno se změní s příjezdem dravé nomádské rodiny… Země medu z původně plánovaného přírodopisného dokumentu vyrostla ve strhující drama o různých vztazích člověka k přírodě a získala dvě nominace na Oscara. N eokázalý dokument ze Severní Makedonie Země medu postupně dobývá filmový svět. Šňůru úspěchů z festivalů po celém světě včetně tří cen z festivalu Sundance završil na letošních Oscarech, kde se stal prvním snímkem v historii, který získal nominaci za nejlepší dokument i za nejlepší neanglicky mluvený titul. Takové globální úspěchy potvrzují, že Země medu je film s univerzálně srozumitelným poselstvím. Hatidže žije jako v 19. století. V odlehlé horské vesnici uprostřed Makedonie, kde strávila celý život, není elektřina ani tekoucí voda a nevede tam žádná silnice. Co hůř, nezůstali tam už ani skoro žádní lidé. Stárnoucí žena žije v chatrči s kočkami, psem a poloslepou matkou, která už čtyři roky nevstala z postele. Vyráží na dlouhé cesty po pustém okolí a od divokých včel sbírá med. S ním jednou za čas dojde na trh do hlavního města Skopje, kam jí to pěšky trvá čtyři hodiny. Hatidže si nestěžuje: takhle zřejmě žije skoro celý život. Nejen nádherné obrazy Jednoho dne rozvíří prach na cestě náklaďák s přívěsem. Ven vyskáčou manželé Hussein a Ljutvie a jejich sedm potomků. Prázdnou vesnici, kde byl slyšet jen vítr hvízdající mezi kamennými zídkami, prostoupí řev motoru, jekot dětí, rány do plechové střechy a bučení stáda dobytka, které kočovná rodina přižene s sebou. Hussein tolik hladových krků živí jen stěží – a když zjistí, že z medu můžou kápnout slušné peníze, začne po Hatidžině vzoru také chovat včely. Ale když dva dělají totéž… Země medu začíná jako standardní etnografický dokument o exotickém místě na konci světa, kde se zastavil čas. I v tomhle poněkud banálním žánru, který většinou staví na malebných obrázcích a na tom, že se můžeme v teple obýváků dojímat nad tím, jak těžce se žije jinde, by film makedonských dokumentaristů Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova vynikal. Země medu totiž nesklouzává k laciné přírodní lyrice ani k instantním emocím nad „prostými a autentickými“ lidmi. Autoři už v úvodu předkládají plnokrevný portrét silné individuality, která by celý film utáhla sama jen svou osobitostí a houževnatostí. Hluk proti tichu Jistě, měli štěstí na Hatidže, protagonistku s téměř hvězdným charismatem, ale dokážou o ní vyprávět výtečně úsporným filmařským řemeslem. Na ploše několika minut vykreslí její každodennost, láskyplně hašteřivý vztah s matkou, sálající vnitřní spřízněnost se vším živým i zkušenou neohroženost, s níž Hatidže kvůli medu šplhá po skalních římsách nebo holýma rukama zpracovává plásty obsypané včelami. Když pak přijedou kočovníci, začne se uvnitř Země medu vzdouvat mocný konflikt. Protože si Kotevská se Stefanovem jeho sílu dobře uvědomují, naštěstí ho nijak nepřifukují a nezdůrazňují výrazovými prostředky. Nadále nezúčastněně sledují dění, ze kterého samy vyvstávají kontrasty mezi dvěma přístupy k životu. Rodina je hlučná a je jí všude plno, zaplní pustou vesnici jako voda, její přičinliví členové se hemží jako mravenci a neustále vykonávají nějakou činnost. Hatidže je oproti tomu tichou pozorovatelkou spjatou se svým prostředím; funguje maximálně úsporně a každý její pohyb má jasný smysl. Silná sonda do drsných životů Oba světy se na chvíli dokonce prolnou: Hatidže si ráda něžně hraje s nomádskými dětmi, protože sama žádné nemá, Husseinovi ráda předá své včelí know-how a s celou rodinou občas posedí u jídla při rádiu chytajícím signál na poklici přibitou na stožáru. Konflikt ale naplno zažehne prohnaný podnikavec Safet, který prokoukne, jak moc Hussein touží po penězích, a zadá mu nesplnitelnou objednávku dvou set kilo medu. Země medu nabízí fascinující obrazy ze světa, který je tomu našemu vzdálený zeměpisně i časově, ale z nichž zároveň cítíme jakési univerzální lidství. Rodina je spjatá s dobytkem do té míry, že klidně nechá malou holčičku potloukat se mezi kopyty a ví, že se jí nic nestane. Kluk sotva desetiletý zkušeně odrodí tele. Ljutvie, ženská od rány, která pomůže i roztlačit náklaďák, pere koberce v řece a spokojeně se dívá, jak ve vodě opodál skotačí smečka krásných opálených dětí. Hatidže rozpráví s matkou, domácími zvířaty i včelami a vysoko nad tím vším kreslí letadla z jiného světa čáry do mraků. Nečekané grande finale A archetypální je i tragédie, kterou dá chamtivý Safet do pohybu, když donutí Husseina porušit Hatidžino odvěké pravidlo brát včelám jen půlku medu a půlku jim nechat, aby přežily. Meze jsou překročeny a křehký ekosystém krajiny i lidských vztahů se začíná hroutit. Rodina se rozkládá zevnitř, mezi rozštěkanými manželi pobíhají děti opuchlé od žihadel a zdrcená Hatidže všechno pozoruje zpovzdálí, přičemž se pomalu vyjevuje i její hořká minulost – tři mrtvé sestry a nápadníci odehnaní majetnickým otcem… A nakonec dojde i na katastrofu vpravdě biblických rozměrů. Devastující emocionální vrchol mistrovsky vyprávěného filmu přijde v pouhých čtyřech záběrech. Vesnice je zase prázdná. Kotevská a Stefanov nehodnotí, jen pozorují; poselství jejich filmu je maximálně srozumitelné bez jakéhokoliv komentáře. Tři roky natáčení a čtyři sta hodin materiálu se podařilo i díky střihači Atanasovi Georgievovi poskládat do jedinečně soudržného a výmluvného celku. Nikde nic nechybí ani nepřebývá a všechno má svůj smysl, podobně jako v Hatidžině kraji, dokud do něj vítr nezavál semínko hamižnosti. Když Země medu skončí, nechá za sebou řadu oslňujících obrazů, pocit velké nádhery – a také vědomí obrovské ztráty. Pro přehrání videa se připojte k internetu Země medu režie Tamara Kotevska, Ljubomir Stefanov Kamera Fejmi Daut, Samir Ljuma Producent Atanas Georgiev Střih Atanas Georgiev Délka 87 min. V kinech: od 11. června / Hodnocení: Pozitivní