kino / horor Vojtěch Rynda český filmový publicista Tiché místo Tiše jako myšky v pasti Filmová recenze Vojty Ryndy Text Vojtěch rynda | FOTO CinemArt Jednoduchá zápletka, suverénní provedení, nadšené recenze a obrovský komerční úspěch: filmař John Krasinski natočil se svou manželkou, herečkou Emily Blunt, povedený komorní horor, který do kin vrátil atmosféru ve stylu „hrůzou ani nedutat“. Film Tiché místo lze vnímat jako žánrové cvičení, studii života po konci civilizace i svérázné zamyšlení nad vychováváním dětí celebrit. K de se tu vzaly? Jestli hrdinové Tichého místa vědí, odkud přišly krvežíznivé bestie, které zvládly během několika týdnů rozvrátit lidskou společnost, divákům to neřeknou. Neřeknou nic moc ani jeden druhému: ve světě, kde každý umělý zvuk může znamenat téměř okamžitou smrt, se nemluví, dokonce ani nešeptá. Tedy pokud člověk nestojí hned u burácejícího vodopádu. Abbottovi apokalypsu přežili nejspíš i proto, že jejich dcera Regan je od narození neslyšící. Její rodiče Lee a Evelyn i mladší sourozenci Marcus a Beau ovládají znakovou řeč, díky čemuž dokázali příchodu příšer lépe čelit. Příšery jsou totiž sice slepé, ale mají nesmírně citlivý sluch a dokáží bleskurychle likvidovat cokoliv živé, co se „proviní“ byť jen sotva znatelným zvukem. Píše se rok 2020 a den 89 od chvíle, kdy se objevily. Napůl vyrabovaným koloniálem v opuštěném americkém maloměstě téměř neslyšitelně přebíhají bosé dětské nohy. Abbottovi vyrazili doplnit zásoby. Evelyn s obrovským batohem na zádech vybírá z poličky léky a dává pozor, aby žádnou z nádobek omylem neshodila; každý neopatrný pohyb může znamenat smrt. Zvědavý malý Beau se ale dá ohlídat jen těžko. Sápe se po hračce raketoplánu – a pohotová Regan v poslední chvíli zabrání nejhoršímu. Ale na jak dlouho? Úvodní scéna Tichého místa je téměř dokonalou samostatnou etudou na téma přežití v podmínkách extrémního ohrožení. Už úplně první záběr navodí atmosféru zkázy: padlý semafor na opuštěné křižovatce odkazuje přímo i metaforicky na svět, kde přestala platit pravidla, jaká jsme znali. Bez vyřčených slov, jen z plakátků pohřešovaných osob a několika novinových titulků (postup starý, ale pořád funkční) si divák domyslí situaci. Jasně naznačená minizápletka dojde k tragickému vyústění během několika málo minut a přesně mířených záběrů. Po úsporném vstupu, který představí situaci i postavy, následuje žánrově odlišná část – studie každodennosti života v neustálém ohrožení po zhroucení civilizace. Režisér, spoluautor scénáře a představitel Leeho John Krasinski má promyšlený každý detail. Píše se den 472 a Abbottovi žijí na farmě, která je zařízená zcela zvukuprostě. Chodí po cestičkách vysypaných jemným pískem, místo talířů používají rozložené ubrousky, na vrzajících schodech si vyznačili „bezpečná“ místa, dokonce i figurky na deskové hry mají nehlučné plyšové. Navenek idylická existence v přírodě je narušována nudou, stereotypem (kdo má pořád jíst ryby, jediné maso, které příšery nevyžraly a jež se dá ulovit nehlučně?!) a samozřejmě neustálou hrozbou smrti. Sebevypiplanější jednotlivosti ale nezastřou fakt, že jako celek má zápletka Tichého místa logické trhliny. Čím míň člověk ví (a vidí), tím víc se bojí; nemusíme proto vědět, odkud se příšery vzaly, ale nejspíš nás zarazí, že – byť nevidí – dokáží bleskurychle běhat lesem, aniž by narážely do stromů. A proč se jim lidstvo nebrání tím, co je u bytostí s extrémně citlivým sluchem nasnadě? Krasinski od podobných otázek naštěstí rychle uhýbá k žánru čistého hororu, kde logika smí ustoupit napětí, a nahazuje zápletku, jež by v realisticky míněném příběhu působila absurdně: Evelyn je těhotná. A porod a první roky života lidského mláděte jsou s tichem přece neslučitelné. Krasinski tedy v druhé polovině Tichého místa rozjíždí žánrovou podívanou. Divák se konečně dosyta pokochá pohledem na odpudivé bestie (Karkulka by se jich ani nemusela ptát, proč mají tak velké uši, zuby a drápy) a dočká se plíživého napětí i klasických „lekaček“. Hlavním vyprávěcím tahem je rozdělení děje na tři souběžné linie: jeden tak neví, o kterého z hrdinů se má bát dříve. Zatímco předchozí části dominovala melancholická podzimní atmosféra, nyní vynikne hlavně skvělá práce se zvukem, respektive s jeho absencí. Herecky ve filmu s minimem dialogů a nutností vyjadřovat se hlavně mimikou exceluje Emily Blunt coby obětavá máma stíhaná žalem a neslyšící Millicent Simmonds v roli Regan trpící pocity viny. Tiché místo připomene řadu spřízněných filmů: Cestu podle předlohy Cormaca McCarthyho motivem rodiny v postapokalyptickém světě, Shyamalanova Znamení (opět) rodinou, tentokrát čelící na farmě mimozemské invazi. Sám o sobě oproti nim Krasinského snímek nenabízí tolik myšlenkových přesahů, zato ho lze chápat i velmi specifickým způsobem. Krasinski s manželkou Emily mají dvě malé dcery a velmi nelibě nesou zájem médií o svůj rodinný život. Je tedy jejich společný film mimo jiné zašifrovanou metaforou situace, kdy člověk musí pečlivě hlídat každý svůj vnější projev? Byla by to hezká „bonusová“ významová rovina. Ať už ji Tiché místo má, nebo nikoliv, zůstává strhující a řemeslně skvěle odvedenou podívanou, při které v kině (doufejme) nikoho ani nenapadne chrastit popcornem. Tiché místo režie John Krasinski scénář John Krasinski, Scott Beck, Bryan Woods Herecké obsazení Emily Blunt, John Krasinski, Noah Jupe, Millicent Simmonds, Cade Woodward, Leon Russom… Délka 90 min. V kinech: od 3. května / Hodnocení: pozitivní Pro přehrání videa se připojte k internetu