kino recenze / film Text tereza spáčilová | FOTO aerofilms Žhavý byznys od plotny Filmová recenze terezy spáčilové „Hlasovky“ od ranního kafíčka pro pocit osobní výlučnosti, dráždivé fotky přes den pro udržení dráždivého napětí a večer nějaké to živé vysílání s odkládáním svršků – samozřejmě za patřičně uspokojivou finanční částku, protože to už se dostatečně navnaděný fanda sexu nebude rozpakovat „pustit chlup“. D okument Virtuální přítelkyně režisérky Barbory Chalupové, spoluautorky filmového hitu V síti, poodhaluje zákulisí pornografické platformy OnlyFans – bez snahy o senzaci, zato s velkou dávkou chápavého pragmatismu a přirozené ženské spoluempatie. Zatímco V síti fungovalo trochu jako noční můra, exkurze do temného koutu internetu, jenž zneužívá naše děti, Virtuální přítelkyně prostředí internetového porna do určité míry destigmatizuje. Erotickou exhibici na stránkách OnlyFans staví jako svérázný druh novodobého podnikání – i zde se horečně analyzuje, kalkuluje, plánuje a fakturuje, jen pojmy, s nimiž pracuje, vyznívají, řekněme, bizarně. Když jedna z úspěšnějších protagonistek platformy, Slovenka s přezdívkou Inked Dory, instruuje na workshopu novicky v oboru, strategií se rozumí snaha přimět muže, „aby přestali myslet hlavou a začali myslet něčím jiným“. Naceňují se tu produkty typu „spank na zadek“ či účast v soutěži o kalhotky a oblíbeným nástrojem jsou takzvané ratingy, v nichž (většinou od stolu v kuchyni) hodnotí dotyčné rozměry a žilnatost penisu. Práce jako každá jiná, konstatují „podnikatelky“. A překvapivě i jejich partneři. Právě oni představují paradoxně tu nejzajímavější, byť bohužel nedostatečně vytěženou část dokumentu. Sledujeme je, jak ženy v jejich kariéře trpělivě podporují, uspávají za ně děti, vaří večeře, naslouchají čtení často velmi osobních či perverzních vzkazů od fanoušků, ba dokonce jim některé z nich pomáhají u skleničky vína zodpovídat. „Však jí za to platí!“ usměje se jeden z nich na dotaz, zda mu nevadí, když si cizí muži ulevují u videí jeho lásky. Další účastně rozhání partnerčiny obavy, že svému fanouškovi ubližuje, když v něm intenzivní komunikací živí iluzi citového vztahu. A třetí lakonicky konstatuje, že „dokud neukážeš všechno, jsem s tím v pohodě.“ Nicméně jedna věc je, co dotyční říkají, druhá, co skutečně prožívají. Zvolená, čistě pozorovací metoda, dokumentu neumožňuje, aby se pídil a doptával, takže i my se můžeme jen domýšlet z vývoje událostí: jeden vztah se rozpadne úplně, druhý zjevně prochází krizí (ale jeho aktéři to nepřiznají). Ani o hlavních aktérkách se nedozvíme tolik, kolik bychom chtěli: sledujeme, jak se plní nebo rozpadají jejich sny, jak snášejí reakce okolí, jak v tom všem hledají samy sebe – ale nedá se říct, že bychom jim porozuměli. Virtuální přítelkyně je tak nejsilnější v momentech, kde snoubí všední banalitu s extrémem zobrazovaného prostředí. Když ukazuje absurditu, ale nevysmívá se jí. A když se snaží pochopit křehké motivace žen, jež často vycházejí z nejistot a nízkého sebehodnocení. Sama režisérka se prý filmem pokusila odpovědět na otázku, zda může vést sexualizace k emancipaci. Což je jistě zajímavý úhel pohledu, protože na OnlyFans by to měly být právě ženy, kdo rozhodují o tom, kolik z jejich těla muži uvidí a v jakém kontextu (pomiňme, že nedávná kauza influencera Kajumiho naznačila přesný opak). Ale byť se dokumentaristka po dobu jednoho roku denně dotýkala ženské intimity a chodila za svými protagonistkami doslova až do ložnic, kýžených odpovědí se nedobrala. Odstup, který zvolila, aby zachovala maximální objektivitu, podrazil její upřímné snaze nohy a zbyl jen pocit, že jsme byli svědkem něčeho výstředně zajímavého. Asi jako když dokoukáme poslední díl reality show. Virtuální přítelkyně ROK 2025 režie Barbora Chalupová Délka 90 min. V kinech: od 6. listopadu Hodnocení: Tereza Spáčilová česká filmová publicistka Pro přehrání videa se připojte k internetu