Rozhovor Jsem Matěj Ruppert: egotenor Monkey Business vydali 22. května nové album Sex and Sport? Never! s mnoha hosty od Wabiho Daňka přes Martu Kubišovou až po Gábora Pressera. A to byl důvod popovídat si s jejich frontmanem, nejen o hudbě. TEXT: David Shorf | FOTO: Roman Černý, Warner Music Matěji, máte dobrou paměť? Jak na co. Na lidi, na situace… Mám dobrou paměť na tváře, do jisté míry na situace a na místa. Co se týče třeba navigace, tak ta mi mou paměť, kterou jsem měl na trasy, dost zničila. V Praze si třeba dobře pamatuji trasy z doby, kdy jsem ještě navigaci nepoužíval. Mám blbou paměť na čísla, někdy mám špatnou paměť na texty a někdy zase ne. Nevím, čím to je. Máme třeba pět nových písniček. Čtyři texty se naučím bez problému a ten pátý ne. A trvá mi to třeba dva měsíce, než se mi dostane pod kůži. Já jsem tu otázku položil vlastně velmi zákeřným způsobem, protože jsem Vás jednou potkal v restauraci, kde jste měl bílé sako, a já si Vás zezadu spletl s číšníkem. Vznikla z toho komická momentka. Tak to si fakt nepamatuju. Tak to jsem Vás nachytal No jasně, já jsem říkal tváře… Ale já teď nechci vypadat sebevzhlíživě, ale my třeba během roku, za měsíce i týdny potkáme takových lidí, že se mi velice často stává, že potkám člověka, vím, že jsem ho někde viděl, ale vůbec nevím, odkud ho znám. Jsou lidi vnímavější, kteří to chápou a pak jsou takoví, kteří ne. Jaký je to pocit? Mě se teď v zákulisí hokejového šampionátu podařilo familierně pozdravit Rene Fasela (šéf Mezinárodní hokejové federace) a on mi odpověděl, aniž by mě znal. Já se domnívám, že prazákladní věc je, když vám někdo pokyne na pozdrav, tak slušnost je ten pokyn opětovat. To, že se pak dozvíte, že se neznáte, že si vás s někým spletl, to je podružné, protože i tak to patří k základnímu bontonu „kinderstube“. Mě se třeba taky nejednou stalo, že jsem někomu, koho jsem znal, pokynul na pozdrav a on mi neodpověděl. Prostě byl zrovna v póze, že bude lidi přezírat. Zajímavé je, že mi ten stejný člověk o půl roku později volal kvůli volňáskům na koncert. Jak dlouho vlastně děláte muziku? No, nechtěl bych, aby to znělo nějak nafoukaně, vědátorsky, přezíravě. Ale do jisté míry hudbu dělám celý život, i když v každé životní etapě na úplně jiné úrovni. Začal jsem jako hodně malý, vždycky jsem zpíval, vždycky jsem se rád předváděl a dodneška mě to neopustilo – v tom jsem exhibicionista ve zdravém slova smyslu. Zpíval jsem od útlého dětství a následně i organizovaně, protože mě maminka, která sama hezky zpívala a tančila v moravském „krůžku“, přihlásila do folklórního souboru, kde jsem se poměrně rychle stal sólovým zpěvákem. Tam jsem získal první ostruhy, když jsem zpíval v amfiteátru před sedmi tisíci diváky. Matěj Ruppert vybral k setkání smíchovskou pivnici Buldok s výtečným plzeňským pivem. Okamžitě mě vyzval k tykání, a tak jsem si s ním jedno místní dobré dal. Je trochu neštěstí, že musím nosit výstřihy, které odhalují krk a další části těla. Hlavně proto, že „Zima se blíží“, takže to nevypadá, že by v dohledné době přišlo léto. Součástí obalu alba Sex and Sport? Never! je malba oscarového výtvarníka, pana Theodora Pištěka. Takže trému zjevně nemíváte? Tréma mě nikdy neopustila. Jsem sice exhibicionista, ale zároveň příšerný trémista. Mívám trému předtím, než vylezu na pódium. Občas se mi ještě stane, že mám takové nutkání, které mi říká, že by bylo lepší, kdyby se ten koncert zrušil. Teď nedávno jsem viděl dokument s Markem Brodským, kde o podobné věci mluvil – asi v souvislosti s vážnějšími psychickými problémy, kterými si prošel… Ale já mu rozuměl. A to hrál „jen“ na bubny. Ten pocit Vám říká: „Ať už to mám za sebou?“ Ono jde asi o tohle: Už, abych tam byl (na podiu), ne, ať už to mám za sebou. Jsem nervózní a neumím přijít včas na koncert. Většinou přijdu příliš brzy a hrozně se tam pak mučím, jsem v zákulisí nemluvný, možná lehce podrážděný, protože jsem prostě nervózní. Naštěstí už tolik nezvracím a nechodím tolik na velkou. Samozřejmě dvě až tři pivka před koncertem pomůžou. To se asi nesmí přehnat, že? Nesmí. Párkrát se mi to stalo, že to bylo „přes“. Mí spoluhráči mi sice tvrdili, že to bylo dobrý, ale já sám jsem ten pocit neměl. Může se totiž stát, že i když na koncertě už nepřikrmujete alkohol, tak v půlce koncertu odpadnete, energeticky. Spadne vám řetěz a ten se nahazuje hůř. V hospodě byste si dal panáka nebo půllitr vody a bylo by to jedno. Ale na koncertě to nejde. Ohromnou vulgárností můžeš říct ty nejjemnější věci. Humorem můžeš říct ty nejvážnější věci. A úplně „nasucho“ jste už hrál? Úplně nasucho jsem to taky zažil párkrát a taky to není špatné, je to rozhodně lepší než být opilý. Ale já už jsem si našel zdravou míru: dvě pivka nebo panáček, dva stříčky, tak akorát. Viděl jste dokument o Metallice Some Kind of Monster, kde jedním z problémů v kapele bylo, že zpěvák přestal pít a nutil ostatní, aby jeho nový život respektovali? Jste alkoholicky sladěni na stejnou notu? Slyšel jsem o něm, ale neviděl. Nám to funguje perfektně. V našem středu není nikdo, kdo by to s alkoholem vyloženě přeháněl, a zároveň to tak trochu přeháníme všichni. Ale myslím, že stále v rozumné míře. My alkohol máme rádi, také se strašně rádi spolu kamarádíme a opíjíme. To je jeden z důvodů, proč jsme patnáct let v nezměněné sestavě. Co si myslíte o mladých kapelách, které abstinují a žijí přehnaně zdravým způsobem života? Já znám jednoho člověka, který je vtipný, entuziastický a energický, že jsem si vždycky myslel, že pije alkohol, a on se nikdy nedotknul ani kapky alkoholu. Co já vím, tak třeba Albert Černý (Charlie Straight) nepije alkohol. Mě to přijde zvláštní, ale není to koukání přes prsty. Jde o to, že žijete v nějaké sociální skupině, kde je to určitý úzus, a každá taková věc je pak anomálie. Ale rozhodně bych to víc neřešil. Zajímavé je, že třeba Gene Simmons a Paul Stanley z Kiss nikdy nepili alkohol, ani nefetovali, jen prostě strašným způsobem souložili, a totéž se tvrdí o Frankovi Zappovi. Ten teda kouřil cigára, ale nepil alkohol, a jen souložil. Víte, že v Praze existuje kapela, jejíž zpěvák o sobě šíří, že bere kokain, ale ve skutečnosti své šlachovité hubené tělo trápí v posilovně? Nevím, ale myslím si, že jakákoliv falešná póza je špatně. Ale cesty ke slávě jsou různé. Rokenrol, metal a punk byly vždycky založené na póze. Od jisté doby – zhruba od třicátých let minulého století – začala být určitá míra stylizace či póza nedílnou součástí hudby. Ať už to byli Beatles nebo kdokoliv jiný. Jaké sako si dneska vezmu na koncert. Tam to začíná, už vlastně nejsem přirozený. Já třeba nesnáším civil na pódiu. I když zpívám jen jednu písničku na charitativní akci, tak přijdu sice tak jak jsem, ale vezmu si na sebe něco zvláštního, byť je to jen sako, které normálně nenosím. Protože na podiu by měl být člověk za něco převlečen. A pokud si někdo tu omáčku ještě zahustí, že o sobě začne vysílat, že je homosexuál, a není, nebo že je žena, a není, mně to nevadí. Ale když je to falešné, tak to lidi stejně poznají, a jemu to nepomůže. Nenapadlo by mě nejít na posledního Mad Maxe do kina, ale stáhnout si to v nějakém debilnímu ripu. Mě na kradení vadí, že se to nedělá. Přece nepůjdeš do obchodu ukrást máslo. A co pomůže? Vždycky vítězí přirození lidé. Vemte si třeba Ozzyho Osbourna. Dělal někde na jatkách, pak se dostal do kapely, celý od krve… no asi nebude úplně normální. Ale zároveň proto, že není „normální“, tak do populární muziky vnesl něco, co do té doby bylo úplně nevídané. Ozzy je hodně autentický, ale… Počkejte, nemusí to být Ozzy. Podívejte se třeba na Pink Floyd, ti přijdou na podium v černých tričkách, člověk se za ně až tak lehce stydí, ale ta hudba je nádherná. Takže proč ne. Prostě pokud máš co říct, tak to tam je. Pokud nemáš, tak ti tisíce rozhovorů, PR experti a módní návrháři jsou stejně k hov*u. František Soukup nám v jiném rozhovoru tvrdil, že rozpad gramofonového průmyslu s hledači talentů má za následek jen mnohem horší kvalitu populární hudby. Souhlasíte? V základu bych s tím souhlasil. Internet nabídl možnost, aby hudbu dělal úplně každý. Což je na jednu stranu dobře a na druhou špatně. Stejně si myslím, že lidi nakonec zaujmou jenom ty dobré věci. Na internetu je dneska takové množství balastu, že je mnohem těžší najít si něco dobrého. A je třeba také říci, možná že už jsem starší, ale světový mainstream se skutečně zhoršil. Teď tedy souhlasíte. Hlavně černá hudba. To, co se teď odehrává v černošské hudbě, ke které já vzhlížím prakticky celý život, je něco hrozného. Buďto se totálně kopírují sedmdesátky jako James Brown nebo raný Prince, jak to nyní úspěšně dělá třeba Bruno Mars. To je skvělé, ale původní tam není ani jedna nota. Anebo se objevují lidé jako (rapper) Kanye West. Kdyby to totiž ještě nefutroval těmi dementními hláškami, které furt vysílá do světa, tak by mi to tolik nevadilo, a my bychom se o tom nebavili. Ale mě vlastně uráží, co ten člověk vyzařuje. Není to prostě tak, že se všechno vrací, a ti o dvacet let mladší to neznají, a tak je to pro ně nové? Stejně jako současný kinohit Mad Max, který známe ještě s Melem Gibsonem na VHSkách? Že možná Kanye West je recyklát nějakého zlobivého muže před dvaceti lety? Tehdy byla jiná doba. Tehdy by to nemohl natočit, jelikož i na populární hudbu se tenkrát kladly vyšší nároky. Ale mám naštěstí dostatek sebereflexe, abych si řekl, že jsem starý. Je mi 37 let a už ve dvaceti jsem byl předčasně zestárlý, co se týče hudby. Z novodobé hudby mě už nic nezasáhlo. Já se na dítě příšerně extrémně těším, budu rozmazlovač, to je už jasné. Souhlasíte s tím, že muziku vždycky posunovali dopředu diletanti? The Cure, Sex Pistols, The Edge z U2, The Doors? Tak on je to snad i nějaký filosofický proud, že posun čehokoliv přichází s defektem, to je filosofický pramen toku života. A máte v Monkey Business nějaký defekt? Já si myslím, že určitě ne. Chápu, že lidem, kteří nejsou zažraní do hudby jako my, můžeme připadat jako spousta jiných kapel. Když to přeženu – pustím-li svoji babičce Kabáty, Sex Pistols, Metallicu, Pražský výběr a hodně tvrdou písničku od Vladivojny La Chii, tak nepozná rozdíl. Všechno bude pro ni hluk. Lidé, kteří poslouchají funk, soul, si možná mohou myslet, že Monkey Business zní hodně podobně jako nějaká kapela z roku 1975. Já ale vím, že Roman, který ty písničky skládá, a my všichni se snažíme, abychom to dělali co možná nejmíň podobné těm věcem. Až jsme tím nakažení. Vedení našich melodií rozhodně není přímočaře soulové. To je podobné, jako když si napustíš horkou vanu, protože máš rád koupel. Ale ty si do ní nepřisypeš jen klasickou sůl a pěnu, ale dáš si tam šeříkové listí, aby sis to ozvláštnil. My si tam někdy dáváme i jehličí. A jalovec. Jalovec naštěstí ne. Jaloví jsme podle mě nikdy nebyli. Říká se o Vás, že jste inteligentní kapela chytrých lidí. Nepřišlo Vám to někdy jako handicap? No, chápu. Existují mraky kapel, kde jsou lidé mega hloupí, třeba Kanye West (smích). Řeknu Vám teď jména českých kapel a nařknu je z toho, že humor používají jako alibi, aby to nemuseli myslet úplně vážně: Monkey Business, J.A.R., Nightwork, Buty… Bavili jste se někdy o tom? Bavili. Zase si myslím, že nejdůležitější je přirozenost. My jsme spíš měli opačný problém, lidé nám říkali, že už nejsme tak hraví a že na koncertech už to není taková prdel. My jsme měli vážná témata od začátku. Písnička Skjhkjh na první desce je o vzniku vesmíru, o Teorii strun. Na druhé desce máme Deries a Dynamite, která je o zkáze tankeru Exxon Valdes, na poslední desce máme písničku o vyrovnávání se s chladným fotrem. My jsme do jisté míry dost vážná kapela, ale do jisté míry zase ne. Zpívám teď v opeře, protože jsem si chtěl zkusit, jestli to dokážu, líbí se mi hudba od Honzu Kučery, a taky proto, že jsem egotenor a je to v Národním. Jste poměrně vyhraněný proti tomu, jak se s hudbou zachází (krade) na internetu? Stáhnul jste si někdy něco z uloz.to? Stáhnul, ale jen proto, že jsem si to nemohl koupit jinde. Jako teenager jsem viděl film Čínský syndrom a ten už se nedá nikde sehnat. K tomu je pak internet dobrý. Ale nenapadlo by mě nejít na posledního Mad Maxe do kina, ale stáhnout si to v nějakém debilnímu ripu z kina. Mě na kradení vadí, že se to nedělá. Přece nepůjdete do obchodu ukrást máslo. Budu ďáblův advokát: když jsme byli malí a kopírovali si na kotoučáky od sousedů, nikdo to nenazýval krádeží. Taky šlo o „krádež másla“, ne? Vy jste ale neměl jinou alternativu. A to Vás ospravedlňuje ke krádeži másla? Ano. Jestli lidé někde v Ugandě, kde nemají možnost si koupit desku legálně, si ji stahují aspoň z internetu, tak je to v pořádku. Jsou na tom stejně, jako když jsme my chtěli v roce 1985 sehnat Beatles. Mimochodem, zpíváte teď v opeře. Jaké to je? Je to úplně jiný svět. Operu jsem studoval, ale nikdy mě nebavila, dodneška si myslím, že je to vlastně legrační věc. A co Vám na tom tedy lákalo? Jestli to dokážu. Kromě toho se mi líbí hudba, kterou složil Honza Kučera. A protože jsem egotenor, tak mě bavilo, že je to v Národním. Chystáte se v létě na otcovství? Probíráte doma, jakými rodiči chcete být? Bavíme se o tom s manželkou. Nejzásadnější proměna přichází ženám. Mé povolání mi umožňuje být ve všední dny doma k dispozici. Já se na dítě příšerně extrémně těším, budu rozmazlovač, to je už jasné. Matěj Ruppert Sedmatřicetiletý Matěj Ruppert se zpěvu se věnoval už od základní školy, kdy byl členem folklórního souboru Rosenka. Během svých studíí na střední pedagogické škole se zúčastnil televizní soutěže Caruso show, v němž přirozeně zvítězil. V roce 1999 se stal zpěvákem čerstvě vznikající skupiny Monkey Business a současně začal studovat na konzervatoři. Společně s Romanem Holým hraje ještě v kapelách G Point Hunters a Neruda. Zahrál si i v několika českých filmech. S manželkou Terezou očekávají v létě příchod prvního potomka. Matěj Ruppert * 1978 zpěvák a herec