kino / recenze Nevyžádaně vyplňuje mezery Vetřelec Covenant recenze ještě většího kritika Kamila Fily Text kamil fila | FOTO cinemart Zdá se to až neuvěřitelné, ale uplynulo už téměř čtyřicet let, co diváci ve tmě kinosálů poprvé uviděli Vetřelce a jejich srdeční rytmus, hladina žaludku i peristaltika střev se vychýlily hodně od normálu. Na svou dobu nezvykle odporný film vyvolal v lidech prazákladní děsy: ženám zveličeně připomínal útrapy těhotenství a porodu, v mužích zase evokoval představy, že i oni by mohli být znásilněni. R ežiséru Ridley Scottovi bude skoro osmdesát let a Vetřelec pro něj zjevně znamená životní lásku; téma, v němž si může osvědčit své futuristické vizionářství, a v Covenantu i znalost dějin umění, neboť odkazy na dávná díla protkávají celý děj. Čím víc postupuje čas, tím méně je pro něj důležité strašení, ale klíčovými se stávají otázky, které si pokládal i v Blade Runnerovi: Odkud pocházíme, kdo nás stvořil a jak jsme se vyvinuli? Covenant je film s nádherným plakátem, úžasnými uměleckými návrhy a několika obrazovými výjevy, které utkví v hlavě, ale nakonec ho většina lidí ohodnotí jako průměr. Někomu možná vrtá hlavou, proč se loď, jež převáží kolonizátory a tisíce lidských embryí na novou planetu, jmenuje Covenant, a nikdy se to přímo nevysvětlí. Jedná se o biblický odkaz k úmluvě, kterou má lidstvo s Bohem, že již nikdy nedopustí potopu. Zdá se ale, že se ještě jinotajněji vztahuje k tajné úmluvě, že nás rasa mimozemských inženýrů nechá na pokoji a nezničí nás pomocí vetřelců. Jenomže to bychom nesměli být lidé, abychom se nezničili sami a nešli zkáze naproti. Tentokrát jí pluje vstříc ta nejpozitivnější posádka všech dob – zatímco v dřívějších vetřelčích filmech to byli většinou cyničtí profesionálové, nyní to jsou zamilované manželské páry, včetně jednoho homosexuálního, kteří se k sobě navzájem chovají ohleduplně. V hereckém ansámblu, kde není jediná skutečně velká hvězda, a tak nikdy nevíme, kdo může zemřít, nicméně vynikne od začátku postava hraná Katherine Waterston, stylizovaná lehce do vzhledu dřívější hrdinky Ellen Ripley. Jako v opakující se noční můře bez konce se i tito hrdinové odchýlí od původního kurzu a přistanou na jiné planetě – tentokrát proto, že jim připadá dokonale obyvatelná a je mnohem blíže než původně zamýšlená destinace. Ústřední paradox divácké zkušenosti je, že zatímco nám připadá, že máme deja vu a tvůrci se nepochybně opakují v mnoha motivech, fakticky se jedná o příběh, jenž časově předchází starším dílům. Jde o stejný princip jako u Hvězdných válek – jdeme dozadu, aby se dokázalo, že věc byla mnohem promyšlenější, že nejde o jednoduchý příběh o monstru, ale o celou mytologii a epos o stvoření života. Problém je, že se o to nejspíš nikdo neprosil. Nejenom, že vyplnění informací potlačuje fantazii a s ní i strach, tedy že základ hrůzy tkví v neznalosti. Problém není ani přímo v tom, že vetřelecká sága byla dříve více horor a méně sci-fi a nyní je to naopak, přičemž principem sci-fi je pokládat si vznešené otázky, zatímco principem hororu je vyděsit odpověďmi a způsobit nám fyzické znechucení. Skutečná potíž, na niž téměř nikdo neupozorňuje, tkví v tom, že Vetřelec byl vždy materiální-tělesný horor, který působil nezvykle realisticky a ušpiněně. Atmosféra, kterou měla série první tři díly, nyní od Prométhea vyšuměla a stala se z ní zaměnitelná digitální podívaná, byť na supervysoké technické úrovni. Nesouvisí to ale jenom s vizualitou. Vetřelec byl zároveň horor, který monstrum zasazoval do specifického společenského rámce – vše se odehrávalo ve světě řízeném všemocnou obchodní korporací. Vetřelec byl vždy kritikou toho, jak nelidsky vypadá industrializovaná krajina a architektura; toho, co jsme vytvořili my, lidé, a s jakou finanční nenasytností jsme schopni proti sobě užívat (biologické) zbraně hromadného ničení, až se naše těla jednou stanou majetkem firmy. Místo toho jsou Vetřelci nyní jakýmsi božím trestem, morovou ránou seslanou z nebe. Namísto neosobního zla rozptýleného v kapitalistickém systému jsou zlem bozi, kteří nás stvořili. Scott a jeho scenárista John Logan mohou chtít přidat k Vetřelci jakýsi zvrácený duchovní rozměr, citovat Shellyho nebo Miltona, pouštět hudbu Wagnera a podobně, dokonce ne nadarmo neustále vracet do děje téma otců a matek. Podzápletka s androidy Davidem a Walterem, jež oba s úžasnou koncentrovaností hraje Michael Fassbender, se svými referencemi k frankensteinovskému monstru zavrženému svým tvůrcem kvůli přílišné dokonalosti vůbec není hloupá. Dialog mezi těmito dvěma bytostmi, které se dohadují, zda je lepší „vládnout v Pekle, než sloužit v Nebi“, rozechvívá zároveň nepříjemné incestní pnutí. Jenomže většina z nás si bude pamatovat z Covenantu jen to, že se kolonizátoři při výstupu na neznámou planetu chovají neopatrně, otrávit je můžou akční roztřesené scény a příliš rychlé a hladké pohyby digitálních příšer a nejspíš budou jen těžko pojmenovávat zklamání, které plyne z výše uvedeného významového posunu, co máme chápat za hlavní zlo. Pro ty, kteří přijali perspektivu, že každé nové dílo rozšiřuje fikční vesmír, bude Covenant podobný zážitek, jako když hrají počítačovou hru, nebo čtou komiks. Z hlediska vývoje filmové hrůzy ale tento Scottův snímek přestal brnkat na bolavý nerv společenského strachu a stala se z něj úniková zábava v rádoby vznešeném, ale spíš pokleslém dänikenovském duchu, který hledá odpovědi vždy v něčem jiném mimo nás. Pro přehrání videa se připojte k internetu Vetřelec: Covenant režie Ridley Scott Scénář John Logan, Dante Harper Herecké obsazení Michael Fassbender, Katherine Waterston, Billy Crudup, Danny McBride, Demian Bichir, Carmen Ejogo, Jussie Smollett… Délka 122 min. V kinech: od 18. května / Hodnocení: Neutrální Kamil Fila český filmový recenzent a kritik www.jestevetsikritik.cz