rozhovor Je něco, co na Vás v Portugalsku či jiném zahraničním angažmá zapůsobilo natolik, že byste to rád využil i ve své trenérské kariéře? Všechny týmy, kde jsem byl, v Portugalsku, Turecku a také Japonsku, měly daleko větší realizační týmy, než tomu bylo v Čechách. Na druhou stranu je třeba přiznat, že dneska je situace úplně jiná. Ten handicap, který jsem cítil v té době, se dneska už vcelku vyrovnal a všichni máme realizační týmy větší než dřív. Dá se říct, že v tomto směru už jsme svět docela dohnali. Koho jste měl jako mladý začínající fotbalista nad postelí na plakátu? Přiznám se, že jsem na plakáty a takové věci nikdy moc nebyl, ale něco jako můj vzor byl svého času Honza Berger. Měl jste v týmu nějakého parťáka – nejbližšího člověka? A zůstal Vám z té doby nějaký kamarád až dodnes? Neměl jsem parťáka jako třeba v kabině v Čechách, ale seděl jsem vedle Nelsona a mým dá se říci parťákem byl Mbo Mpenza (dlouholetý útočník belgické reprezentace pozn. red.). Později se mnou šel i do Turecka. Jsem opravdu rád, že jsem ho poznal. V té době se v klubu začínaly pomaličku ukazovat portugalské hvězdy Cristiano Ronaldo a Ricardo Quaresma. Setkal jste se s nimi? S oběma jsem se potkal už tehdy. S Ronaldem potom nedávno, když jsem byl na stáži v Juventusu, a pamatoval si mě. S Ricardem Quaresmou, se kterým jsem i hrál, jsem se po čase potkal, když byl v Besiktasi a my jsme proti nim s Plzní hráli pohárový zápas, a také si mě pamatoval. Jsem rád, že jsem zrovna tyhle dva hráče mohl vidět „zblízka“. Jak vzpomínáte na dánskou legendu Petera Schmeichela, který tehdy do Sportingu přišel po dlouholetém angažmá v Manchesteru Utd? Byl to vítěz Ligy mistrů a neskutečný borec, který toho v té době měl za sebou už hrozně moc. A já jsem tam vlastně už tehdy potkal mladého Kaspera Schmeichela, což je jeho syn a v současné době je už v podstatě ikona nejen dánské reprezentace. Takže obecně úžasná zkušenost. Po Sportingu jste krátce působil v kádru Galatasaray. Bylo Vám fotbalově příjemněji v Portugalsku, nebo v Turecku? Jednoznačně mi bylo líp v Portugalsku, a to musím říct, že nejen fotbalově. V Turecku jsem byl sám a nebylo to pro mě nic dobrého. Vlastně musím říct, že to ve mně nezanechalo veskrze žádné pozitivní vzpomínky. Takže, když mám odpovědět jednou větou, říkám jednoznačně Portugalsko. Pavle, o fotbalové „koronapauze“ se toho namluvilo více než dost, proto jen v krátkosti, jak ji vnímáte? Je jasné, že to musí být těžké… Fotbal chybí asi opravdu všem, stejně tak i mně, a já se už hlavně hrozně dlouho těšil, až se začne zase trénovat. I když zpočátku jen po skupinkách. Naše televize v současné době vysílá mimo jiné portugalskou Ligu NOS. Vy jste v roce 2000 po EURU v Belgii a Nizozemsku přestoupil do Sportingu Lisabon, ale nějaký čas to vypadalo na Standard Lutych. Jak se tehdy přestup zrodil a jak celý proces probíhal? Původně jsem měl jít opravdu do Lutychu, ale Sportingu se zranil tehdejší kapitán Pedro Barbosa a já jsem tak byl v podstatě povolaný do Portugalska, a tak vlastně nečekaně začala celá moje éra v Lisabonu. Bylo to Vaše první zahraniční angažmá. Jak na Vás tehdy působila kabina Sportingu? V čem to bylo jiné než v Česku? Kabina byla plná portugalských a nejenom portugalských reprezentantů. Tehdy jsme to počítali a bylo tam dohromady asi čtrnáct reprezentantů z různých zemí a já jsem nikomu z nich nerozuměl ani slovo. Asi je vám jasné, že mi chvíli trvalo, než jsem se v tom všem trochu zorientoval. Samozřejmě to pro mě obecně byla velká škola. Text Radek Míša | FOTO Pavel Mazáč / CNC / Profimedia O Portugalsku, Ronaldovi i Schmeichelovi Pavel Pavel Horváth Horváth Bývalý sparťan, slávista a ikona Viktorie Plzeň, se kterou získal tři mistrovské tituly. Zároveň ovšem jeden z mála Čechů, kteří okusili atmosféru portugalského fotbalu v dresu Sportingu Lisabon. Povídali jsme si s levonohým špílmachrem a možná nejslavnějším šprýmařem mezi českými fotbalisty Pavlem Horváthem. „ S Ronaldem jsem se potkal nedávno, když jsem byl na stáži v Juventusu, a pamatoval si mě Pavel Horváth *22/04/1975 fotbalista Je jedním z nejvýraznějších českých fotbalistů. Ačkoli se původně vyučil řezníkem, láska ke sportu byla silnější a dlouhou sportovní kariéru nakonec absolvoval na pozici levonohého záložníka. V kabině to byl věčný šprýmař, na hřišti pak typický špílmachr neboli tvůrce hry, který vždy dokázal vymyslet nečekanou přihrávku nebo i vystřelit z delší vzdálenosti. Prošel si českými (Sparta, Slavia) i zahraničními (Sporting Lisabon, Galatasaray SK) kluby a přirozeně i českou fotbalovou reprezentací. Je podruhé ženatý a má dceru Adrianu a syna Pavla.