kino / fantasy Text Vojtěch rynda | FOTO Falcon Vojtěch Rynda český filmový publicista V hraném Aladinovi je méně života než v kresleném Aladin Filmová recenze Vojty Ryndy Disney natáčí jednu hranou předělávku svých animovaných filmů za druhou: po Alence v říši divů, Knize džunglí, Dumbovi a dalších příbězích přišel na řadu Aladin, inspirovaný Pohádkami tisíce a jedné noci. Podívaná s Willem Smithem v roli džina, který zastiňuje všechny ostatní postavy, je ale jen rutinně působící show bez kouzla originálu. P ůvodní Aladin z roku 1992 není až tak dávná klasika jako právě Dumbo (1941) nebo Kniha džunglí (1967): pochází až z přelomu 80. a 90. let, kdy korporace Disney přešlapovala na rozcestí a moc nevěděla, co se sebou. Byla to právě animovaná divize, vlastně rodinné stříbro, která firmě přinesla sérii velkých úspěchů u diváků, kritiky i u oscarové akademie. Filmy jako Falešná hra s králíkem Rogerem (1988), Malá mořská víla (1989), Kráska a zvíře (1991) nebo Lví král (1994) pomohly firmu posunout do pozice multimediálního hegemona, v níž se nachází dnes. A firma se na nich teď snaží napakovat podruhé. Kromě zvědavosti, jak se oblíbený animovaný originál podařilo převést do hraného prostředí, na nového Aladina lákají zejména dvě jména: vedle zmíněného Willa Smithe ještě Guy Ritchie na pozici režiséra. Zatímco první z nich svou reputaci naplnil možná až příliš vrchovatě, druhý jmenovaný jako by v područí korporace neměl příležitost prokázat svou osobitost a drží firemní linii a krok. Role neposedného hláškujícího džina, který prakticky nezavře pusu, by byla náročná sama o sobě. Smith měl nelehký úkol ještě ztížený tím, že postavu „zdědil“ po dnes již nežijícím komikovi Robinu Williamsovi, jehož hlasový výkon patřil k největším pozitivům animovaného Aladina. Smith se zjevně rozpomněl na počátky své kariéry rovněž na přelomu 80. a 90. let, kdy působil jako rapper The Fresh Prince a vystupoval ve stejnojmenném sitcomu. Hiphopová vyřídilka a sitcomové načasování ale v novém Aladinovi působí nepatřičně. Willa Smithe je ve filmu přespříliš jaksi nadvakrát: jednak dostává neúměrně mnoho prostoru jeho postava, jednak hercův projev ční nad výkony jeho kolegů. Opak platí o Guyi Ritchiem: ten jako by si tvůrčí a výrazovou osobitost schoval na jiné projekty. Zdálo by se, že pro režiséra, který má postavy pouličních grázlíků dlouhodobě v oblibě (viz jeho filmy RocknRolla, Podfu(c)k nebo Sbal prachy a vypadni), by Aladin měl být ideální látkou, Ritchie ho ale natočil zcela rutinně. Tento pocit si nijak neprotiřečí s tím, že nový Aladin srší muzikálovými čísly s náročnou choreografií, komplikovanými akčními scénami, velkolepými davovými výstupy, kostýmy, z nichž přechází zrak… To vše ale Ritchie jen mechanicky staví za sebe bez imaginace a bez autorského rukopisu. Možná se nechal zaslepit téměř dvousetmilionovým rozpočtem a myslel si, že stačí zaplnit plátno barvami a pohybem a příběh se odvypráví sám. Příběh je téměř shodný s animovanou verzí. Titulní mladý zlodějíček s dobrým srdcem se v ulicích města Agrabah seznámí s krásnou a neméně ušlechtilou dívkou, která se vydává za služebnou princezny Jasmíny. Když se za ní Aladin vkrade do paláce, pochopí, že má tu čest přímo se sultánovou dcerou. Zlý a mocichtivý vezír Džafar mladíka donutí dojít do Jeskyně zázraků pro kouzelnou lampu, v níž se skrývá džin schopný splnit jakákoliv tři přání. Aladin se zmocní nejen lampy, ale i kouzelného létajícího koberce, s džinem se spřátelí, do města za princeznou se vrátí jako mocný vládce fiktivní země Ababwa, Džafar provede pár spektakulárních podrazů a pohádka dopadne přesně tak, jak pohádky obvykle končí. Dějových novinek je minimum. Přibyla například nepodstatná postava princezniny komorné Dalii, arogantní Jasmínin nápadník z animované verze se pak změnil na rádoby komicky neohrabaného prince Anderse. Nic z toho však nemá větší vliv na poměrně řídký příběh. V něm se vedle zmíněných velkolepých výstupů, doprovázených často povědomými písničkami, vlastně jen mluví a mluví. Film tak střídá polohu předvádění současných možností digitálních triků s polohou rozhlasové hry, aniž by dokázal obojí funkčně spojit dohromady. Filmu nepomáhají ani představitelé hlavních rolí (tedy těch, které by byly hlavní nebýt džina): Mena Massoud i Naomi Scott jsou coby ústřední pár prostě mladí, okatí a půvabní, Marwan Kenzari je jako Džafar zase až komiksově padoušský. Jejich herectví je příliš popisné i nevěrohodné zároveň: Jasmína například přijde o náramek po zemřelé mamince, ale přitom se tváří, jako by ztratila prstýnek z poutě. Ano, Aladin je příběh pro děti a všechno v něm musí být servírované do značné míry po lopatě; to, co funguje v animované stylizaci, však nelze do hrané podoby převést jen tak automaticky. „Už pár tisíc let mi nebylo tak trapně,“ pronese džin ve scéně, kdy se z do té doby šikovného a sympatického Aladina v závanu scenáristické svévole stane neschopné trdlo. S džinem nelze než do značné míry souhlasit. Trapná pachuť disneyovských počinů posledních (několika) let jako by souvisela s pocitem, že si mocná korporace může vyprodukovat co chce a diváci jí to slupnou. Otesánek Disney, který vlastní animační studio Pixar, za čtyři miliardy dolarů koupil Marvel Entertainment i s celou skvadrou komiksových superhrdinů v čele s Avengers a za další čtyři miliardy si pořídil studio Lucasfilm včetně ságy Star Wars, nyní kanibalizuje na vlastní slavné minulosti a vyrábí předělávky svých animovaných klasik na autopilota. Letos nás čeká ještě nová verze Lvího krále, snad se jí podaří tenhle trend aspoň trochu napravit. Pro přehrání videa se připojte k internetu Aladin režie Guy Ritchie scénář Guy Ritchie, John August Herecké obsazení Mena Massoud, Will Smith, Naomi Scott, Marwan Kenzari, Billy Magnussen, Nasim Pedrad, Navid Negahban… Délka 132 min. V kinech: od 23. května / Hodnocení: negativní