Rozhovor Aasif Mandvi Pro diváka je důležitější příběh Aasif Mandvi hraje v americkém komediálním seriálu Krize jednu z hlavních rolí, ale také se na projektu podílí jako scénárista a koproducent. Překlad: Dan Markowski | FOTO: hbo Jak byste popsal svoji postavu, pákistánského zaměstnance americké ambasády Rafika? Jack Black hraje neschopného diplomata v Islamabadu, a Rafik je jeho řidič. Postupně se spolu skamarádí a myslím, že je jediným opravdovým přítelem Jackovy postavy. Pomáhá mu orientovat se v cizím světě. V některých ohledech jsou jako manželský pár a jindy si říkáte, že se vůbec neměli potkat, jak jsou rozdílní. Jack hraje nafoukaného Američana v zemi, která mu vždycky byla a je ukradená. Rafik je chytřejší a mazanější než on, ví, jak věci fungují. Jak se vyvíjí jejich přátelství, stává se ze seriálu skoro romantická komedie. Měl jste před natáčením pojem o tom, jak to funguje na takové ambasádě, jaký třeba mají diplomaté vztah k lidem a zemi, ve které působí? Nic moc jsem o diplomacii nevěděl, kromě nějakých historek od přátel, kteří pro americké ministerstvo zahraničí pracují na Středním východě. Jako scénárista jsem ale stejně musel brát hlavní zřetel na to, aby postavy seriálu a vztahy mezi nimi byly uvěřitelné. Aby je lidé chtěli vidět stále znovu a sledovat, jak se vyvíjejí. Tedy některé detaily toho, jak a o čem spolu lidé v diplomatické službě mluví, mohou být zajímavé. Ale pro diváka je důležitější příběh a vztahy postav. Jak k tomu vlastně došlo, že v seriálu hrajete jednu z hlavních rolí, a zároveň jste jedním z jeho scénáristů? No, to bylo celkem divné. Ucházel jsem se o roli, vzali mě a natočili jsme pilotní díl. Po asi měsíci studio rozhodlo, že můžeme natočit celou první řadu. Jay Roach a Roberto Benabib, hlavní autor projektu, mi zavolali a řekli mi, že mají šílený nápad: nechtěl bys to psát s námi? Devět let jsem pracoval v týmu Jona Stewarta pro jeho Daily Show, to je ale úplně jiný styl psaní. Toto uspořádání mě maximálně naplňuje, baví mě psát i hrát, čemuž jsem se věnoval už před Daily Show. Navíc jsem se vždycky zajímal o samotný námět seriálu, tedy zahraniční politiku a diplomacii. A ostatně z tohoto regionu také pocházím. Seriál zrcadlí složité geopolitické souvislosti, což jistě vyžaduje hotovou expertízu na tomto poli. Nevím, jestli jsem nějaký expert, ale i satirická Daily Show hodně tematizovala zahraniční politiku. První řada seriálu se odehrává v Pákistánu, takže jsem měl výhodu, že rozumím kultuře a mnoha jiným nuancím toho prostředí. Také jsem se jako herec a scénárista podílel hlavně na komediálních projektech, takže vím, co lidi rozesměje. Koneckonců si všichni zúčastnění moje angažmá pochvalují, a nejvíc já. Vámi zmiňované kulturní nuance nejsou v televizi vždy zohledňovány... Určitě. Nevím, jestli vždy dokážete zachytit úplně všechna specifika určitého prostředí. Náš seriál je ale jiný než Ve jménu vlasti nebo 24. Děláme si legraci, takže jsou postavy úmyslně překresleny a situace přeháněny. Zároveň to ale pro mě osobně i jako scénáristy bylo důležité, aby některé věci byly zobrazeny tak, jaké jsou ve skutečnosti. Příkladem je sám Rafik, jehož rodinu byste například ve zmíněných seriálech nepotkali, a ve večerních zprávách už vůbec ne. Je to velmi vzdělaná rodina akademiků s vysokým životním standardem. To spíš odpovídá tomu, jak ve skutečnosti žijí moji pákistánští přátelé. Líbí se mi okolnost, že toho Rafik o světové politice ví vlastně víc, než machr vyslaný americkým ministerstvem zahraničí. Protože nad nimi krouží americké drony, vědí toho Pákistánci o západní politice víc, než průměrný týpek někde v kentuckém zapadákově. V Rafikově rodině je také pořád veselo. Ano, to je. Meera Syal, která hraje moji matku, je neuvěřitelně vtipný člověk, přímo komediální génius. Nejvíce se mi na celé této rodině baví, jaké pohrdání mají pro toho amerického hromotluka, se kterým se jejich syn kamarádí. Dívají se na něj, jakoby přivedl domů mokrého psa z ulice nebo něco takového. V Pákistánu neměli velkou radost z toho, jak byla země zobrazována ve Ve jménu vlasti. Mysleli jste na případné reakce tohoto druhu, když jste psali seriál? Umělec si nesmí připouštět, jestli budou lidé s jeho pojetím a popisem reality souhlasit nebo ne. V konečném důsledku jde o to, napsat dobrý příběh. V komediální branži jsou tyto věci navíc přeháněny, snažíte se vypíchnout a zdůraznit absurdity. V seriálu nevystupují žádné postavy, které známe ze zpráv, Tim Robbins tedy nehraje Johna Kerryho. To vám dává také širší pole pro vytváření absurdních situací. Například film Interview si dělá legraci ze skutečného severokorejského diktátora a hned je z toho politikum, ke kterému se cítí povinny vyjadřovat vlády nebo různé organizace v duchu jejich vlastní agendy. Lidé nás k podobným projektům přirovnávají, ale toto je docela zásadní rozdíl. My si neděláme legraci například ze skutečného Saddáma Hussajna, a proto máme širší manévrovací pole. Líbí se mi okolnost, že toho Rafik o světové politice ví vlastně víc, než machr vyslaný americkým ministerstvem zahraničí. Žil jste v Indii, odkud Vaši rodiče odešli, když jste byl batole. Do šestnácti jste žil v Británii. Ano, byl mi tehdy jeden rok a usadili jsme se v Bradfordu. Můj otec si otevřel samoobsluhu a máma byla sestřička. Měl jsem typické dětství anglické dělnické třídy v hrabství West Yorkshire. Čím jsem se ale od svého okolí trochu lišil, bylo, že jsem chodil na soukromou školu. Ne že by moji rodiče měli tolik peněz. Vlastně to byl jediný luxus, který sobě – tedy svým dětem – dopřáli. Jako správná indická rodina jsme týdny raději byli jen o chlebu a vodě, ale děti musely na nejlepší školy. Byl jsem tam nejchudší dítě, ale bylo zajímavé vyrůstat v internátě. V tom nejlepším i nejhorším smyslu: dostalo se mi skvělého vzdělání, ale také pořádné porce šikany. Proč jste najednou odešli za oceán? Bylo to myslím někdy v osmdesátých letech za Margaret Thatcher, kdy se britské hospodářství potácelo v těžké krizi. Táta měl přátele, kteří se do Spojených států odstěhovali a radili nám, ať uděláme to samé. Táta vlastně chtěl do Kanady, ale nedali mu víza, tak se odstěhoval za těmi přáteli do floridské Tampy. Větší kontrast vůči Bradfordu si ani nejde představit. O svojí zkušenosti migrace přes tři kontinenty jsem napsal dokonce knihu. Je o tom, jak si podobným osudem tvoříte vlastní identitu. Jak byste se tedy v tomto ohledu popsal? Jsem takový hybrid, Ind zabalený do anglického školáka a nakonec do Američana. Zajímavé je, kolik ve mě zůstalo z Angličana. Když sleduju mistrovství světa ve fotbale, jsem vždycky stejně frustrovaný, jako jsou fanoušci v Anglii. A moc rád se bavím s Brity. Zároveň jsem ale Ind a Američan, což mi myslím dává trochu širší, globálnější pohled na svět. Což chybí mnoha mým americkým přátelům, kteří toho o světě mimo Spojené státy moc neví. Čímž se vracíme k Rafikovi – z hlavních rolí je jediným cizincem, Pablo, Tim a Jack jsou všichni Američané. Je z nich jediný, kdo má jinou než americkou perspektivu. A s tím si rádi pohráváme. Co říkáte na vzestup náboženského fundamentalismu? Myslím, že to má převážně hospodářské a sociální důvody. Aby si vybili svoji frustraci, nebo našli svoje místo ve světě, sahají tito hlavně mladí lidé po jednoduchých odpovědích. Náboženství je do velké míry, ne-li v prvé řadě, jen fíkový list, za který se ukrývají bůhvíčí zájmy a ambice. To ostatně ukazujeme i v našem seriálu. Dochází k podobné radikalizaci i ve Spojených státech? V Americe je to docela specifické. Fundamentalisté se tam nejvíce rekrutují z řad ultrakonzervativní křesťanské pravice. Ti lidé nejsou o tolik jiní než Al-Kaida. Pro toto prostředí je také typický hluboce zakořeněný rasismus, který končí třeba střelbou policistů po mladících tmavé pleti. fenomenální humor scénáristy a herce AASIFa MANDVIho NAJDETE V BALÍČKU KOMPLET CHCI VĚDĚT VÍCE Krize Nový americký seriál plný černého humoru, zkažených politiků a válkychtivých generálů. Zachrání Jack Black, Aasif Mandvi a Tim Robbins svět před Třetí světovou válkou? HODNOCENÍ REDAKCE HBO HD I každé pondělí TV program Sdílet