Rozhovor Queen Latifah: Teprve jsem dorostla do jejího formátu Rapperka, herečka a vůbec všeumělka Queen Latifah hraje bluesovou hvězdu dvacátých a třicátých let v životopisném filmu Bessie. Překlad: Ester Morx | FOTO: hbo Nápad natočit film o Bessie Smith vznikl začátkem devadesátých let a už tehdy se o Vás mluvilo jako o představitelce hlavní role. Co jste o Bessie věděla, když Vám bylo dvacet, pětadvacet? Nic, vůbec nic jsem o ní nevěděla. Znala jsem (zpívá): „Ain’t nobody’s business if I do.“ To byla jediná její nahrávka, kterou jsem do té doby slyšela, a navíc nazpívanou někým jiným, myslím Billie Holiday. Ale když jsem si o Bessie zjistila víc, úplně jsem se vyděsila. To proto, že jsem si říkala: teda, ta měla úplně jiný hlas, dělala jinou hudbu, žila v jiné době. Ale když jsem se do jejích písniček zaposlouchala, našla jsem toho spoustu, co jsem viděla podobně, dokázala se s tím ztotožnit. To víte, byla jsem velmi mladá a to člověk teprve objevuje, že věci mohou mít také hlubší souvislosti. Jsem ráda, že ji můžu hrát až teď, kdy mám daleko víc životních zkušeností. Prošla jsem si momenty, které zažívala i Bessie, žila něco z jejího života, takže jsem schopna ji podat autentičtěji. Ale také jako hudebnice jsem získala více sebevědomí, kterého ona měla na rozdávání. Takříkajíc jsem za těch dvacet let dorostla do jejího formátu. Jaké vidíte souvislosti mezi blues a rapem? Je něco, co se prolíná od blues přes jazz po rock. Slyším to v gospelu, určitě v R B a v každém případě v hip hopu. Je to výraz určitého životního postoje. Hip hop je jazyk převážně černošských čtvrtí. Člověk se musí ponořit do této subkultury, aby úplně rozuměl, o co v ní vlastně běží. Blues bylo také určitým jazykem, kterým lidé vyjadřovali, jak se žije v jejich světě. Ať už to byl rasismus, ekonomický útlak nebo problémy v mezilidských vztazích. Nebo hra na drzého tvrďáka, který mluví o životě na vysoké noze, jakého nikdy nedosáhne. Blues byl v tomto smyslu velice otevřený, nebál se pojmenovávat věci pravými jmény. Stejně jako hip hop. Ten komerční se ale ožehavým tématům spíš vyhýbá, nemyslíte? Z mého pohledu je to o korporacích, kterým patří nahrávací studia i média. Mají kontrolu nad tím, co se bude hrát v rádiích, a chtějí vysokou poslechovost, ne kontroverzi. A umělci se kvůli kariéře těmto omezením podřizují. Když jsem začínala, byla scéna plná nezávislých vydavatelství, která se ničeho nebála. Naopak se chtěla odlišovat a jít proti proudu. To se týkalo i hudebníků. Public Enemy, Rakim, Grandmaster Flash nebo Furious Five – ti se do politických témat pouštěli bez váhání. Rýmovali o tom, co kolem sebe vídali v ghettu, bez nějaké autocenzury nebo snahy o zalíbení se. Rapovat o prodávání drog, násilí a podobně nebyla žádná drsňácká póza, ale jejich životní realita. Dělat angažovanou hudbu je samozřejmě možné i dnes, lidé ale musí najít odvahu říct věci naplno, a ne jen přitakávat statutu quo. Režisérka filmu a autorka scénáře Dee Rees řekla, že si Bessie představuje jako radikální feministku, i když v její době taková definice neexistovala. Je to také něco, co Vás a Bessie spojuje? Určitě. Ani já se nepovažovala za feministku, když jsem začínala. Věřila jsem tomu, že když budu dost dobrá, tak se prosadím, budu slyšet. Brzy jsem ale pocítila, že takhle jednoduché to není. Že obecně platí, že v přístupu k ženám a mužům existuje spousta nespravedlností. Když jsem nahrála „Ladies First,“ bylo mi sedmnáct nebo osmnáct. Ani jsem nevěděla, že nějaký feminismus existuje, natož abych se označovala za feministku. Tím, co jsem říkala, jsem jí ale byla. Šlo mi o to, aby se všem měřilo stejným metrem. Odvíjel by se příběh Bessie jinak, kdyby žila v dnešní době? Mám na mysli třeba její bisexualitu. Řekla bych, že byla velice otevřená, možná víc, než jsou někteří lidé dnes. Lidé tehdy nebyli tak politicky korektní. Byli třeba stejní rasisté nebo sexisté jako dnes, alespoň se to ale nerozpakovali ventilovat. Běloši a černoši tehdy žili v úplně jiných, od sebe oddělených světech. Afroameričané byli odkázáni jen sami na sebe, měli vlastní obchody, lékaře, krejčí, pekaře. Pozdější desegregace ale samozřejmě byla skvělá věc, to je bez debaty. Dee Rees mi řekla, že důvod, proč se Bessie přesouvala ve vlastním vlaku byl, že nesměla bydlet v lepších hotelech… Jasně, historická zkušenost afroameričanů je úplně jiná. Mnozí běloši si myslí, že když taky mluvíme anglicky a žijeme v Americe, tak jsme všechno prožili a vidíme stejně, jako oni. Dřív to lidé tmavé pleti skutečně neměli lehké, ale zvládli jsme to. Moc se mi líbí, že a jak Dee zacházela s těmito věcmi. Jsou ve filmu přítomny, ale jakoby mimochodem, není to jeho hlavním námětem. Je to podle mě skvělý přístup, soustředit se na životní cestu Bessie, která byla tak barvitá, a stavět do popředí jen jednu okolnost. Jste velice úspěšná hudebnice i herečka. Kde uchováváte svoje Grammy a Zlaté glóby? Doma v Los Angeles na ně mám zvláštní poličku. Nestýská se Vám po východním pobřeží? Jsem často u rodičů, kde spávám ve svém starém pokoji. Jasně, že se mi stýská, New Jersey je úplně jiné místo než Kalifornie, snad ve všech směrech. Ale když tam trávím delší dobu, tak mi zase chybí LA. V zimě, když je severovýchod Ameriky pohřbený pod sněhem a všude je náledí, to jsem tisíckrát radši v prosluněném Los Angeles. Ale v New Yorku je na jaře a v létě nádherně, město má neopakovatelnou atmosféru. A vlastně mám ráda i zimu, má takovou zvláštní energii. Na co se chystáte dál, po Bessie? Budu dělat dál hudbu i hrát. Teď se soustředíme na to, aby si Bessie našla co nejvíc diváků. A do kin teď také míří Brotherly Love, film naší produkční společnosti. Rolí Bessie jste si nasadila vysokou laťku, kterou jistě nebude snadné překonat. Člověk si má laťku nastavovat vysoko. Ráda dělám různorodé věci, takže když najdu stejně velkou výzvu třeba v jiném žánru, ať jde o hudbu, drama nebo komedii, ráda se do toho pustím. „ prozkoumejte nekonečně pestrou nabídku PRÉMIOVÝCH BALÍČKŮ Skylink CHCI VĚDĚT VÍCE Bessie Drama o královně blues Bessie Smithové. HODNOCENÍ REDAKCE HBO HD I 2. srpna TV program Sdílet