Recenze kino recenze ještě většího kritika Kamila Fily Text Kamil Fila | FOTo CinemArt Pokud dnes film stojí 200 milionů dolarů, těžko lze očekávat, že bude mít slabou výpravu nebo triky. Notabene, když za ním stojí velmistr žánru katastrofických mega destrukcí, 60letý Roland Emmerich. V 90. letech přišel s Dnem nezávislosti a Godzillou, v nultých letech se Dnem poté, 10 000 let př. n. l. a 2012. Co titul, to jiná forma zkázy civilizace. Mimozemská invaze, přerostlá ještěrka, doba ledová, obří zemětřesení – vždy něco vnějšího, co donutí celé lidstvo semknout se. D en nezávislosti: Nový útok obsahuje dvě hlášky, které ho dokonale definují: „Tahle loď je určitě mnohem větší než minule“ a „boření památek, to je jejich.“ Dvojky musí být větší a monstróznější a ničit se musí něco, co všichni známe a čeho je nám líto. Ironií osudu měl film premiéru ve dnech, kdy se odehrávalo referendum o odchodu Británie z EU, a politici, kteří za něj plédovali, označovali brexit jako „náš den nezávislosti“. Ve filmu přitom v prvních minutách invaze mimozemšťané srovnají Londýn s Temží, takže možná nešlo o nejšťastnější slogan. Každopádně, kouká se na to snad až moc dobře. Emmerich kočíruje, tak jako obvykle, více než deset hlavních a desítky vedlejších postav hladce vstříc zkáze, občas nechá nějakou dojemně zemřít, jinou pronést patetický proslov a mezi dalšími dvěma až třemi udržovat kamarádsko-erotické jiskření. Jednu chvíli se přes obraz přelévají oceány vody, pak moře ohně, pak uragány prachu a trosek, tragédie, vtípky, lasery, prostě na co si vzpomenete. Na jistou nablblost toho všeho se ani nejde zlobit. A ačkoli je film zdánlivě bezmyšlenkovitý, stojí za to přemýšlet, co mají všechny ty obrazy katastrofy znamenat. Jednu chvíli se přes obraz přelévají oceány vody, pak moře ohně, pak uragány prachu a trosek, tragédie, vtípky, lasery, prostě na co si vzpomenete. V roce 1996 totiž první Den nezávislosti neznamenal nic, kromě toho, že německý imigrant chtěl dokázat, že umí natočit američtější film než Američani. V té době se zdálo, že vítězství západní liberální demokracie nad Sovětským svazem a socialistickým blokem znamená v jistém smyslu šťastný konec dějin, ideologií a válek. Jediný, kdo proti nám může bojovat, jsou mimozemšťané, ale ti už dávno nikoho symbolicky nezastupují. Nezapomínejme, že od 50. let v podstatě každý americký film s útočícími mimozemšťany byl metaforou útoku Sovětů na USA, a třeba už v 80. letech to všem připadalo tak hloupé, že Spielberg musel přijít s hodnými emzáky v Blízkých setkáním třetího druhu a E. T. – Mimozemšťanem. Emmerichův Den nezávislosti byl tak výrazem dokonale vyprázdněné zábavy – přesně tak, jak jsme se to v té době naučili říkat: „Nic v tom nehledejte, klidně se tomu všemu smějte, i když to není parodie ničeho.“ (Správný termín pro film, který si jen užívá svá klišé a nic přitom nezesměšňuje, je pastiš.) Za oněch dvacet let od premiéry se však stalo mnohé: 11. září 2001, arabské jaro, válka v Sýrii a dalších zemích, migrační krize, vzestup islámského státu… Západ opět získal svého nepřítele a politicky přituhlo, noví političtí kandidáti a strany žádají mnohem větší vojenskou tvrdost. Druhý Den nezávislosti tak přichází v situaci, kdy ve fiktivní invazi máme právo vidět odkaz k něčemu reálnému. Přitom svět, v němž se film odehrává, ačkoli zde panuje stejný rok 2016, se od toho našeho hodně liší. Díky předchozímu vítězství nad alieny v něm lidstvo totiž získalo jejich technologie a navíc celoplanetárně překonalo politické a náboženské rozpory. Hrozba islámu nebo spor mezi levicí a pravicí, liberály a konzervativci, nacionalisty a multikulturalisty tak neexistují. Do této utopie pak znovu přichází vpád mimozemské civilizace coby téměř „vytouženého“ vnějšího nepřítele, který nemá žádnou psychologii, ale jde o kolektivní roj, jenž nás přišel jenom vysát a zničit. Roland Emmerich se tak chytil do vlastní pasti. Sám zapřísáhlý liberál a otevřený gay totiž najednou vypráví příběh, který posiluje nenávist ke všemu cizímu a jinému. Snaží se to uhrát všemožně – například tak, že jeden z ústředních vědců, co zachrání svět, Dr. Brakish Okun, má dříve neviděného celoživotního partnera a vykreslení jejich lásky je možná tím nejcitovějším a nejněžnějším, co kdy Emmerich natočil. Dalšími vědci, co nezištně zastaví invazi, jsou otec a syn, hrdí na svůj židovský původ. Mezi mladými i staršími hrdiny se vyskytují běloši, černoši, asiaté, mladí i staří, muži i ženy – vše namícháno do velmi pestré směsice. Na postu prezidenta Spojených států je ve filmu například žena. Jako by to všechno ale tvořilo násilnou protiváhu primitivně propagandistického děje; akce, která se opájí ničením a naší touhou po vyhlazování ostatních. Samozřejmě se nabízí námitka, o čem by byl katastrofický film, když ne o zkáze. Vtip je v tom, že Emmerich, ať už jeho předchozí filmy byly jakkoli patetické, nechtěně legrační, nelogické a nerespektující vědecké poznatky a přírodní zákony, všechny kromě Dne nezávislosti říkaly: za katastrofu, která přijde, si můžeme sami tím, jak se chováme – bezohledně, neekologicky nebo dobyvačně a krvelačně vůči sobě navzájem. Nyní to vypadá, že už jsme dokonalí a kazí nám to jen někdo z jiné dimenze. Jako by největší problém nebyl právě v předchozím kroku: sjednotit lidi na základě toho, co je jim společné. Den nezávislosti: Nový útok Režie Roland Emmeric Scénář Nicolas Wright, James A. Woods, Dean Devlin, Roland Emmerich… herecké obsazení Liam Hemsworth, Jeff Goldblum, Bill Pullman, Maika Monroe, Travis Tope, William Fichtner, Charlotte Gainsbourg, Judd Hirsch, Jessie Usher, Brent Spiner, Vivica A. Fox V kinech: od 23. června | Hodnocení: Průměr Kamil Fila český filmový recenzent a kritik www.jestevetsikritik.cz Youtube Pro přehrání videa se připojte k internetu