kino / Životopisné drama Text Robin Hendrych | FOTo Bontonfilm Když ještě bouřlivák nebyl ikonou Stejně rychle, jako se Václav Havel zvládl vyšvihnout z vězení na Pražský hrad, se přesunul i z pozice pouhého smrtelníka na úroveň symbolu. Je-li jeho prezidentství příkladem mocenského diletantismu, nebo inspirací pro všechny apolitické politiky nechme pro teď stranou. v kinech od v kinech od právě v kinech 23 července I konou se bez pochyb stal a je tedy jedině dobře, že ho chce někdo ukázat i jako laskavého, štědrého, moudrého a bolestně nerozhodného člověka, kterým byl. Pokusili se o to Viktor Dvořák (jako Václav Havel), Aňa Geislerová (jako Olga Havlová), Martin Hoffman (jako Pavel Landovský) a další pod taktovkou Slávka Horáka. Havla se programově rozhodli ukázat jako člověka a ukazují tak jeho tvář jako nadějného a nadějeplného dramatika, odhodlaného disidenta a bojovníka za lidská práva, vězně i vůdce Sametové revoluce. Zkrátka na něj nahlíží prizmatem let 1968–1989, a to bylo období, kdy ho z Hrádečku od Pražského hradu nedělily jenom kilometry, ale i šiky příslušníků SNB a StB. Vrstevnatý Havel Havel totiž uměl být humanista a mecenáš, stejně jako proutník a žebrák. Jeho persona není shrnuta absolutním moudrem, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Reprezentuje ale slova, která Havel v roce 1990 přednesl oběma komorám amerického kongresu: tedy že myšlenky a slova jednotlivce jsou ve společenském kontextu platná jen a pouze ve světle jeho činů. Jeho činy i myšlenky v tomto období jsou naštěstí shrnuty veskrze lidsky, člověk by řekl s „havlovskou“ pokorou k materiálu, a film nezapomíná ani na útrapy. Na útrapy, které v totalitě člověku dělá morálka, o to více moralismus jako program. Říká nám, a to hlavně, jak je žádoucí býti občanem i když o to stát nestojí, či zvláště, když o to stát nestojí. A všechno to začíná divokou „androšskou“ párty. Člověk prostě není Bůh Film se klíčově soustředí i na období, které po Pražském jaru nuceně nezaměstnaný Havel strávil na Hrádečku a v jeho blízkém okolí. Ani jako nočního hlídače ho nechtěli a dostal se tak do nezáviděníhodné pozice postaristokratického ničemy: nezaměstnaného „pana spisovatele“. To, že i v této době Havel nosil „svým esenbákům“ za chladných večerů čaj, filmaře právem moc nezajímá. Docela plastický obraz Dle vlastních slov se soustředí zejména na vztahy, ale přitom nám nezbytně odkrývají roušku československého disentu. Právě v postavách dynamického dua Havel-Lanďák, tichošlápka a bouřliváka, kliďase a poděsa, film nachází všechnu svou překvapivě svěží komedii a podobně zábavný je i ústřední milostný trojúhelník Havel-Havlová-Kohoutová (kterou hraje Barbora Seidlová). Filmaři si zkrátka neberou servítky, cigarety padají po kartonech, lahve vodky taky, přátelství jsou stejně vratká jako manželství a skleničky na víno. A to jediné, co zůstává ověnčeno jakousi havlovskou mytologií je asi Olžina svatá trpělivost. Jako by mu z oka Atmosféře filmu přispívá, že herci Dvořák, Geislerová i Hoffman jako by svým předlohám z oka vypadli. Zejména Viktor Dvořák, který je v soukromém životě spíše tichý introvert, pak podle režiséra v kostýmu skutečně působil jako reinkarnace prvního polistopadového prezidenta. Havel režie Slávek Horák Scénář Slávek Horák, Rudolf Suchánek Herecké obsazení Viktor Dvořák, Aňa Geislerová, Martin Hofmann, Stanislav Majer, Barbora Seidlová, Jiří Bartoška, Adrian Jastraban… Délka 105 min. Pro přehrání videa se připojte k internetu