Recenze kino Tohle je náš svět Viggo Mortensen recenze ještě většího kritika Kamila Fily Text Kamil Fila | FOTo Aerofilms Sedmapadesátiletý Viggo Mortensen od Pána prstenů, kde se zapsal do paměti jako Aragorn, nikdy nehrál v úplně konvenčních filmech a navíc v nich rád ukazoval varlata a penis, aniž by to mělo být vzrušující. S pověstí člověka, jehož nezajímají velké honoráře ani komerční ohlas v kinech, nemohl být lepší volbou pro příběh o muži, který se rozhodl žít se svými dětmi mimo konzumní civilizaci. Š estačtyřicetiletý herec Matt Ross, jenž se objevuje spíše ve vedlejších rolí (z poslední doby například seriál American Horror Story), se ve svém druhém režijním počinu, pro nějž si napsal i scénář, rozhodl čerpat z osobních otcovských zkušeností. Rozhodně to nedotáhnul tak daleko jako jeho hrdina Ben, jenž s dětmi žije v lesích a loví skutečnou zvěř a nikoli Pokémony. Ale už dlouho tu nebyl americký snímek, který se tak otevřeně vymezoval vůči většinové společnosti. A paradoxní na tom je, že film s původním názvem Captain Fantastic (u nás běží jak Tohle je náš svět) má veskrze vřelé divácké přijetí. Získal ceny za režii na festivalech v Palm Springs i ve vedlejší soutěži v Cannes (té nezávislejší – Un Certain Regard) a před nedávnem v Karlových Varech dostal dokonce cenu diváků za nejoblíbenější film. Divácké ceny přitom bývají zrádné, obvykle se jedná o filmy, které nikomu nevadí a přinášejí hlavně příjemné pocity, asi jako když se lehce opijete na dovolené a druhý den nemusíte vstávat do práce. Přitom Tohle je náš svět spíše útočí na mnoho návyků většiny z nás. Ben drží tempo s dobou, co se týče poznání, ale zcela se odchyluje od mainstreamového jednání. Benovy děti nemají televizi a internet, vše, co chtějí jíst, si musejí vypěstovat, ulovit, nebo nasbírat a jsou podrobeny přísnému dennímu režimu, jenž obnáší jak fyzický trénink, tak povinnou četbu knih, z jejichž obsahu jsou pak zkoušeny. V první části v nás tak film vyvolává hlavně neustálý provinilý smích za to, jak jsme my, diváci a naši případní potomci, zhýčkaní, ochablí, nepraktičtí, nezruční a nevzdělaní, zatímco postavy na plátně vykazují neuvěřitelné znalosti a dovednosti a o všem se baví s naprosto odzbrojující upřímností. Žádná tabu o sexu a o smrti, žádná konformita s náboženskými dogmaty nebo průmyslovou civilizací, a přitom neustálé debaty o politice či kvantové fyzice. Ben drží tempo s dobou, co se týče poznání, ale zcela se odchyluje od mainstreamového jednání. Sledujeme jakousi ultimátní utopii, která má však daleko k dávným hippies nebo hnutí new age – mimochodem, nejčastější omyl při odsudku tohoto snímku je, že se jedná o „hippísáckou propagandu“. Ben naopak ztělesňuje toho nejpřísnějšího racionalistu a realistu. Neodmítá vědu, nežije na obláčku lásky a kouřového dýmu, ale přijímá, že příroda je krutá a člověk musí umět lovit a bojovat, aniž by ale hlásal jakoukoli expanzivně dobyvačnou strategii. Využívej techniku tam, kde ji potřebuješ, ale nenič přírodu, snaž se ji využít tak, aby se vše mohlo cyklicky obnovit. Obraz Benovy rodiny je nastaveným zrcadlem naší konzumní zpohodlnělosti, přičemž film jej podává především v lehkém tónu, abychom se tomu mohli zasmát. Jen málokdo při sledování ztrácí distanci a znechuceně Bena odmítne jako nebezpečného šílence a trapiče dětí. Snímek spíše ze vší té nekonvenčnosti dělá něco roztomilého, přesně v duchu amerických indie filmů o zábavných pošucích. Jestli je Captain Fantastic něčemu opravdu podobný, pak třeba road movie Malá Miss Sunshine, akorát se zde necestuje karavanem na dětskou soutěž krásy, ale domácím autobusem na pohřeb maminky. Právě motiv matčiny smrti dodává oné utopii dramatický a polemický rozměr. Postupně se ukazuje, že ne všech šest Benových dětí je z nastaveného režimu nadšeno a Ben se v kontaktu s civilizací neosvědčuje jako „Pan dokonalý“ a „kapitán fantastický“. Jeho otcovská autorita získává trhliny a po několika chybách nastává i čas k přehodnocení stylu života, jak svého, tak i dětí. Konflikt s charismatickým bohatým dědečkem (otcem zemřelé manželky) vede k rozkolu v dosavadní rodinné jednotě. Českým divákům to nedá nevzpomenout si na nedávný dokument Evy Tomanové Stále spolu, o podobném anti-hrdinovi, panu Mlčochovi, který s manželskou na Šumavě vychovává devět dětí v maringotce. Zde ale obraz zaslepeného tyrana, který nesvobodně šíří svou verzi dobra a nedává dětem na výběr, vyvstává v mnohem jasnějších konturách. Tohle je náš svět zastupuje spíše sen amerického liberála, který by chtěl zažít ještě větší míru osvobození, než mu skýtá pobyt v hipsterských čtvrtích s farmářskými trhy, ale fakticky se dalšího kroku bojí, a tak si racionalizuje výmluvy, proč zachovávat status quo. Celý film tak slouží nikoli jako gesto odporu a plivanec publiku do tváře: „Podívejte se, jak hloupě, neekologicky a prázdně žijete.“ Radikalita příběhu se obrušuje a příliš výstřední hrdinové musí přistoupit na většinová pravidla hry. Happy End na konci tak můžeme chápat i jako zprávu o tom, že se musíme vzdávat svých snů. A že film, který mají mít lidé rádi, potřebuje rebely, kteří si na závěr nasypou popel na hlavu. Tohle je náš svět Režie Matt Ross Scénář Matt Ross herecké obsazení Viggo Mortensen, George MacKay, Samantha Isler, Annalise Basso, Nicholas Hamilton, Shree Crooks, Charlie Shotwell V kinech: od 14. července | Hodnocení: Pozitivní Kamil Fila český filmový recenzent a kritik www.jestevetsikritik.cz Youtube Pro přehrání videa se připojte k internetu