kino / Dobrodružný Text Vojtěch rynda | FOTO profimedia.cz, Bioscop Vojtěch Rynda český filmový publicista Muž, který zabil dona Quijota Filmová recenze Vojty Ryndy Pětadvacet let se pokoušel kultovní filmař Terry Gilliam natočit snímek inspirovaný klasickým Cervantesovým románem o důmyslném rytíři ze Španělska. Při pohledu na Muže, který zabil Dona Quijota, je jasné, proč režisér Krále rybáře nebo Zlodějů času zrovna o tuto látku tolik stál: takhle velkolepou fantasmagorii nikdo jiný prostě natočit nemohl. M užů, kteří chtěli (pomyslně) zabít Dona Quijota, bylo víc. Zatím posledním v řadě je producent Paulo Branco, který natáčení poslední verze filmu sabotoval a doteď se pokouší soudit o práva k promítání. Ale čtvrt století trvající vznik snímku zdaleka neohrožovali jen lidé jako záludní producenti nebo třeba neochotní agenti pojišťoven, nýbrž i zásahy shůry jako nečekané záplavy, které v roce 2000 zdevastovaly plac a okolí. Zrod Muže, který zabil Dona Quijota, byl tak kuriózní, že vydal na dva celovečerní dokumenty. První z nich, Ztracen v La Mancha, zaznamenává fázi výroby v letech 1998–2000, kterou dále poznamenaly zdravotní problémy představitele rytíře Jeana Rocheforta, chaos s obsazováním herců ve vedlejších rolích, přelety stíhaček F-16 z nedaleké vojenské základny a další komplikace. Druhý, který se teprve stříhá, shrnuje celých pětadvacet let výroby s důrazem na události posledních dvou let – třeba když měl Gilliamův snímek slavnostně zakončit letošní festival v Cannes, ale ještě během přehlídky se konaly soudy, které to mohly znemožnit. Znát tyto peripetie není pro sledování výsledné podívané nezbytné, ale povědomí o kontextu vzniku divácký zážitek obohatí. Hlavní postavou Muže, který zabil Dona Quijota totiž není rytíř, nýbrž vyhořelý a arogantní filmový režisér, jenž při natáčení banální reklamy kdesi uprostřed španělské pustiny zápolí s velikášskými producenty, neschopným štábem i vlastní tvůrčí krizí. Gilliam do řady figur i dějových peripetií vepsal mnohé z toho, čím si musel sám projít. Režisér Toby z práce na reklamě, inspirované rovněž Donem Quijotem, utíká do nedaleké vesnice, kde kdysi ještě jako dychtivý student filmu natočil vlastní adaptaci Cervantesova románu. Překvapeně zjišťuje, že svým tehdejším působením fatálně změnil osudy obyvatel. Chudý švec Javier stále věří, že je Donem Quijotem, a nechává se jakousi čarodějnicí ukazovat jako cirkusová atrakce, jeho bližní ho v jeho přesvědčení ze soucitu udržují, krásná dcera hostinského Angelica se místo slavné herečky, jak si vysnila, stala ponižovanou milenkou mocného ruského podnikatele Alexeje… Sebestřednému Tobymu chvíli trvá, než pochopí, že by mohl aspoň zkusit dát věci do pořádku – ale kdo by se mu divil, když má na krku policii, ilegální imigranty z Maroka i vlastní snové vize, kvůli kterým neví, co je realita, co fantazie, co minulost a co současnost? Těžko při takové zápletce Muži, který zabil Dona Quijota vyčítat, že je dramaturgicky nevyrovnaný, jak zaznívá v některých recenzích. To, že Gilliamův film třeští ode zdi ke zdi, není chyba, nýbrž záměr. Nesourodost postav, vyprávěcích rovin či citací z románu i ze skutečnosti ještě podtrhuje divoký střih a kamera režisérova stálého spolupracovníka Nicoly Pecoriniho, jenž si libuje v neobvyklých úhlech a bizarních kompozicích. Přesto se v tomhle roztříštěném celku skrývá důmyslný řád – jak se ukáže v chytře vybudovaném závěru, kdy se na „dvoře“ ruského podnikatele s vodkou sejdou všechny postavy ve svých skutečných i domnělých rolích a civilních oděvech i fantaskních kostýmech díky tomu, že se tam zrovna koná maškarní bál. Nad výpravnou velkorysostí bálu přechází zrak a zůstává rozum stát: vyplatilo se Gilliamovi investovat tolik peněz, práce i obrazotvornosti do kostýmů a rekvizit, jež se na plátně mihnou třeba jen na vteřinu? Producenti, kteří si na snímku vylámali peněženky, by asi nesouhlasili, ale odpověď zní ano. Gilliamova fantazie nezná kompromisy, vypočítavost ani úspornost. Zážitky z jiných režisérových velkolepých vizí, jako byly například drogová jízda Strach a hnus v Las Vegas nebo pubescentní trip Krajina přílivu, ale dávají věřit, že i bezuzdné výjevy z „Dona Quijota“ utkví hluboko pod víčky a že detaily z nich divák vstřebá až časem, možná skrze podvědomí. Zatoulaného režiséra hraje Adam Driver (Loganovi parťáci, nová trilogie Star Wars). Jeho Toby se z cynika postupně stává ironickým glosátorem a nakonec i romantickým hrdinou, který konečně vezme věci do svých rukou, ať to stojí, co to stojí. Po boku mu stojí protikladné ženské postavy – poživačná producentova manželka Jacqui (Olga Kurylenko z bondovky Quantum of Solace) a těžkým životem zmoudřelá Angelica (nadějná Joana Ribeiro). V řadě vedlejších rolí vynikají Stellan Skarsgård, Sergi López a Jordi Mollà. Samotný Don Quijote má v podání Gilliamova častého spolupracovníka Jonathana Pryce přesně tu tragikomickou kombinaci vznešenosti a směšnosti, jakou vzbuzuje už v Cervantesově předloze. Tobyho měli v různých fázích výroby ztvárnit například Johnny Depp nebo Ewan McGregor, rytíře pak vedle Rocheforta i Robert Duvall, John Hurt či Gilliamovi kolegové z kultovní komediální skupiny Monty Python John Cleese a Michael Palin. Nutně se nabízí otázka, jak by ten snímek vypadal, kdyby vznikl jindy a s jiným obsazením. Odpověď je, že příliš odlišně nejspíš ne. Gilliamovy vize jsou i přes svou divokost poměrně konzistentní: režisér zůstává věrný rytířským motivům, postavám záhadných hybatelů věcí v pozadí a zápletkám spočívajícím ve vzpouře proti systému po většinu své filmografie. A do ní nezkrotný Muž, který zabil Dona Quijota zapadá jako další diamant do královské koruny. Muž, který zabil Dona Quijota režie Terry Gilliam scénář Terry Gilliam, Tony Grisoni Herecké obsazení Adam Driver, Jonathan Pryce, Olga Kurylenko, Stellan Skarsgård, Joana Ribeiro, Jason Watkins, Óscar Jaenada, Rossy de Palma… Délka 132 min. V kinech: od 5. července / Hodnocení: pozitivní Pro přehrání videa se připojte k internetu