kino / životopisné drama Text Vojtěch rynda | FOTO Bontonfilm Vojtěch Rynda český filmový publicista Chovej se konečně jako státník! Filmová recenze Vojty Ryndy Ne jako hrdinu listopadové revoluce, ne jako prezidenta, ne jako personu celosvětového renomé a významu, která se přátelila s hlavami států, rockery, papežem i lidmi z ulice a hospod. Film Havel ukazuje Václava Havla coby charismatického, ale nejistého člověka, jenž sám sebe i svou vnitřní sílu teprve hledá. Komorní drama se odehrává v letech 1968 až 1989. T ím, čím pro Václava Havla jeho „veřejný“ život vlastně začal, film o něm končí: Havlův projev na balkóně Melantrichu na Václavském náměstí 21. listopadu 1989, tedy jeho první vystoupení před masami, je triumfální poslední scénou snímku a završuje hrdinův přerod. Havel na plátně na ploše dvaceti let projde dvojí cestou. Jednak sestoupí sám do sebe, jednak se naučí vztahovat se k ostatním a stavět se v různých smyslech slova za ně i před ně. Na obou poutích, které formují jeho charakter, ho provázejí koncepty jako svědomí a odpovědnost a cestu mu usnadňují i ztěžují zároveň. Vyprávět o Václavu Havlovi skrze jeho vývoj v letech 1968 až 1989 působí možná trochu překvapivě. Divácky vděčnější by asi bylo sledovat jeho působení v nejvyšší politice. Scenárista a režisér Slávek Horák zvolil cestu komornější, produkčně jednodušší a pro diváky možná i lákavější: to, jak se z jedné z mnoha postav Pražského jara a později disentu stala nejvýraznější osobnost Listopadu, je příběh silný a běžnému publiku zároveň nepříliš známý. Přílišný důraz na podobu Pro životopisný snímek je zásadním faktorem představitel hlavní postavy. Viktor Dvořák je Havlovi nesmírně podobný vzhledem i projevem, film ale až moc spoléhá právě na vnějškové znaky jako je účes či ráčkování. Dvořákova chyba to není, scénář mu nedává příliš prostoru na niterné herectví. Havel je v Horákově filmu zručnou, ale pořád jen ilustrací, figurou poctivě, leč poněkud polopaticky odrážející svůj předobraz a opisující předepsaný dramatický oblouk. Už úvodní scéna snímku jasně určuje téma. Havel se v rozhovoru se zahraničním novinářem vyznává z toho, jak nesnáší pocit „ulepenosti“, který se ho zmocní, kdykoliv udělá něco nesprávného. Téma svědomí se pak prolíná celým filmem: na rovině vztahové, kdy má Havel černé svědomí kvůli svým záletům, i na úrovni občanské, kdy se kvůli vyššímu principu mravnímu vzdá relativně pohodlného života a nechá se kvůli perzekuci jiných sám zavřít. Například když Václav s Olgou zavítají na bytový seminář filosofa Jana Patočky, jako z udělání se tam probírá právě svědomí. (Patočka, Magor a řada dalších skutečných postav nejsou zmíněni jménem, přesto je jasné, o koho jde.) Havel a Dubček Další z tematických linií snímku představuje Havlova rivalita s Alexandrem Dubčekem. Nejprve oba žertem soupeří o přízeň publika Divadla Na zábradlí, později mezi nimi proběhne roztržka nad Chartou 77 a v listopadu 1989 už jde o regulérní mocenský boj. Potenciálně nosný motiv ale opět působí příliš okatě. Na druhou stranu shrnuje zručný přístup autorů – vedle Horáka i spoluautora scénáře Rudolfa Suchánka – k historické autenticitě. S Chartou za Dubčekem do Bratislavy ve skutečnosti nejel Havel, nýbrž někdo jiný, ale ve filmu taková licence funguje a neruší. Havel se tedy z lehkomyslného a bonvivánského dramatika, jenž chce hlavně psát, postupně stává „uvědomělým“ disidentem a nakonec i politikem. Přestože snímek poněkud zhurta skáče po rocích (1968, 1976, 1989), tento vývoj podává srozumitelně a věrohodně. Problémem je nevyrovnanost: výstižné a mnohdy vtipné scény se střídají s popisnými a instantními. Které to tedy jsou Ty první? Když Havel s Dubčekem močí před „Zábradlím“, pochvalují si, jaká je to úleva, a mluví tím zároveň o zrušení cenzury. Když hlavní hrdina a jeho bližní rozvážejí Chartu v maskách Mikuláše, čerta a anděla. Když „slušní lidé“ ve výčepu mlčí, zatímco vedle v sále policie mlátí návštěvníky koncertu Plastic People. A ty druhé? Školácké „odvyprávění“ srpnové invaze skrze nadskakující šálek s kafem, sepisování Charty v duchu Járy Cimrmana nebo Havlovy ulepené zálety. Průhledná je i opakující se symbolika krabičky cigaret jako způsobu komunikace nebo obraz bílého papíru s perem ve smyslu čistoty, tvorby i zrady. Nejoriginálnější je film ve chvílích, kdy Horák zcizovacím efektem zboří kulisy a přenese děj na divadelní pódium. Postupy absurdního dramatu fungují i na plátně a v efektní zkratce vystihnou to, co jinde Horák pracně opisuje: zhutní děj, nahlédnou Havlovi do hlavy a přinesou vypravěčské ozvláštnění. A jaká je Olga? Protiváhu Dvořákovi přináší Aňa Geislerová, která Olgu Havlovou hraje minimalisticky úsporně. Unavený pohled na manželovy svůdnické pokusy, cigareta držená s grácií i při domovní šťáře – méně je tu rozhodně více. Další kontrapunkt přináší i Martin Hofmann coby rozevlátý Pavel Landovský, jenž vedle Havlovy zajíkavosti hocha z lepší rodiny srší bodrým plebejstvím. A třetím důležitým hereckým výrazem snímku jsou desítky odstínů arogance, kterými na plátně překypují esenbáci, estébáci a další státní složky – arogance sahající od tupě prasečí po slizce rafinovanou. „To jste chlap?“ řeknou hlavnímu hrdinovi v rámci primitivní manipulace o výslechu. „Chovej se konečně jako chlap,“ dozví se od své milenky v podání Barbory Seidlové. Na balkóně Melantrichu už je Havel nejen chlap, ale dokonce státník: udělá rozhodné gesto vůči Dubčekovi a potom i vůči statisícům lidí tam dole. Je to skvěle vystižený moment, bohužel k němu vedla až příliš přehledná cesta. Hraných životopisných filmů o tuzemských osobnostech 20. století u nás nyní vzniká nadbytek. Snímky jako Palach, Milada, Rašín, Masaryk a další spojuje strohý titul a rozděluje autorský přístup, časové vymezení a samozřejmě kvalita. Havel mezi nimi patří k povedenějším, ale zároveň konvenčnějším. Pokud člověk není zarytý antihavlovec, nemůže s Horákovým snímkem výrazněji polemizovat. Havel je zručně napsané a natočené, dobře zahrané a úhledně zabalené ohlédnutí za komplexní a problematickou osobností, které všechno poctivě ukáže a nenechá po sobě žádnou otázku. Kromě jediné: proč ten film vypadá právě takhle? Pro přehrání videa se připojte k internetu Havel režie Slávek Horák Scénář Slávek Horák, Rudolf Suchánek herecké obsazení Viktor Dvořák, Aňa Geislerová, Martin Hofmann, Stanislav Majer, Barbora Seidlová, Jiří Bartoška, Adrian Jastraban.… Délka 105 min. V kinech: od 23. července / Hodnocení: Pozitivní