Recenze kino Bourne Jason Napočtvrté popadá dech recenze ještě většího kritika Kamila Fily Text Kamil Fila | FOTo Cinemart Herec Matt Damon a režisér Paul Greengrass opustili sérii filmů s agentem Jasonem Bournem v roce 2007. Vypadalo to na uzavřenou trilogii, v níž fyzicky a strategicky výjimečně dobře trénovaný muž hledal ztracené vzpomínky a zabil přitom hodně lidí a zničil hodně dopravních prostředků. Nakonec se dozvěděl, že se nejmenuje Jason Bourne, ale David Webb, a byl součástí supertajné sítě agentů CIA, která svým rekrutům vymývala mozky. S tím se tak nějak spokojil a za zvuků písničky od Mobyho zase odkráčel do zapomnění. N ynější, dlouho odkládaný návrat může vypadat jako pouhý komerční tah, kdyby šedesátiletý Greengrass nebyl zároveň politicky angažovaný tvůrce a nechtěl nám prostřednictvím filmu sdělit něco o stavu naší civilizace posedlé elektronickým špehováním. Bourne se nicméně pro většinu diváku stal především synonymem pro výjimečný a prakticky nenapodobitelný styl akčního filmu. Odpůrci by možná řekli, že jenom stačí rychle stříhat a hodně třást ruční kamerou. Ve skutečnosti šlo spíš o to, jak navodit dojem reálného času, v němž najednou probíhá simultánně víc akcí, a také jak přes zdánlivou chaotičnost dění ukázat návaznost pohybu v rozlehlém členitém prostoru. Kdo někdy pečlivě sledoval bourneovky a náhodou si našel místa děje na Google Maps, zjistil, že hrdina opravdu mohl podobné kousky provádět a pohybovat se po určitých trasách. Zatímco jiné akční filmy montují střihem dohromady nespojité prostory nebo je rovnou tvoří v počítači, bourneovky nám naznačovaly, že není potřeba nic moc speciálně upravovat, stačí pouze bystře a rychle přemýšlet a jednat. Na první pohled se zdá, že Mattu Damonovi jen přibylo v jeho 45 letech trochu vrásek a vrací se tak trochu ve stylu Ramba Ačkoli jde tedy o filmy, jejichž vzhled není příliš určován počítačovou technologií, mnohem dokonaleji přenášely na diváky způsob vnímání světa, který máme osvojený právě z práce s počítači. Rychle surfovat pohledem, těkat po detailech, přepínat okna a nastavení, vyhledávat data, přizpůsobovat se stále měnící situaci, být sice sledován, ale zároveň se snažit unikat dohledu. Tento hyperaktivní realismus byl navíc umocněný tím, že se zde nepoužívaly žádné zpomalené záběry, žádná opakování téže akce z více úhlů, ani žádné jiné „wow záběry“, které mají zpomalit tok času a umožnit divákům vychutnávat si pohyb na plátně. Bourneovky vyvolávají dojem, že jsme to my, kdo běžíme, kdo rozdáváme, ale také dostáváme rány, přičemž není možné se zastavit a ohlédnout se. Dá se ale jen tak po devíti letech navázat a přijít prakticky s tímtéž? Na první pohled se zdá, že Mattu Damonovi jen přibylo v jeho 45 letech trochu vrásek a vrací se tak trochu ve stylu Ramba – znáte to, když skončíte aktivní službu, ale válku máte pořád ve svém srdci, musíte se účastnit ilegálních zápasů. Jason, tedy David, si vybíjí vztek na potetovaných Albáncích, ale je to spíše sebevražedné volání o pomoc než život. Takže, když mu dá bývalá zběhnuvší agentka Nicky Parsons informaci, že ví něco o jeho otci, který byl ve skutečnosti zapletený do výroby vymytých agentských mozků, Jasona/Davida to zas nakopne, aby nakopával zadek někomu jinému než Albáncům. Ano, čtvrtý Jason Bourne je v něčem mnohem béčkovější film než předchozí díly. Už dávno se nedrží románů Roberta Ludluma a dokonce scénář nepsal Tony Gilroy, ale o to by ani tak nešlo. Spíše zaráží, že nám příběh líčí, jak je dnes možné sledovat kohokoli satelitem a přes mobil mu vypnout počítač, co má na stole, a zároveň se část zápletky točí kolem toho, že kvůli jednomu flash disku s tajnými daty je potřeba cestovat přes půl zeměkoule (což působí jako nošení sov z Reykjavíku do Athén). Sekvence z řecké noční demonstrace nám demonstruje, že pomocí kamer v ulicích je dnes možné identifikovat kohokoli v nepřehledném davu, ale pak téhož člověka, který se ani neobtěžuje nalepit si maskovací knírek, nikdo nezastaví na žádném letišti, když se přepravuje z jedné země do druhé. Během devíti let od posledního dílu se udály velké kauzy v naší informační společnosti: Wikileaks Juliana Assangeho, vynášení materiálů CIA Edwardem Snowdenem a koneckonců i Facebook, jenž má zde svou obdobu v sociální síti nazvané Deep Dream, je neřízenou informační drbnou. Tvůrci filmu nám říkají, že lidstvo se dobrovolně nechává zotročovat a pro vizi bezpečnosti jsme schopni obětovávat svou svobodu. Snímek se tak pohybuje někde mezi ambiciózností, laciností a značnou komplikovaností, s níž jsou nám dávkovány informace. Často sledujeme zároveň akci na několika místech a do toho jejich monitorování z velícího střediska CIA, kde proti sobě různí činitelé (v podání starého Tommyho Lee Jonese a mladé Alicie Vikander) rozjíždějí proti sobě své mocenské hry. K tomu všemu Jason Bourne není zrovna pánem situace a spíše je zneužívaný různými stranami. Moc toho také nenamluví a už vůbec nevidíme, že by něco zásadně prožíval. Ke všemu se dostavuje pocit jisté únavy z toho, že film vypadá stejně jako předcházející díly, ale nemá takový drajv. Skoro to vyznívá, že tato čtyřka se nepovedla a je zbytečná. Jenomže, ke konci se film nadechne, Bourne získává vládu nad svým osudem, přestává být manipulovaný a pořádně pěstmi i rozumem zmasí všechny, kteří ho hodlali zlikvidovat nebo využívat. Jako by nás tvůrci chtěli extrémně napínat a dávali hrdinovi dlouho načas, aby nám dokázal, že na to i přes svůj věk pořád má. Jason Bourne Režie Paul Greengrass Scénář Paul Greengrass, Christopher Rouse herecké obsazení Matt Damon, Tommy Lee Jones, Alicia Vikander, Vincent Cassel, Julia Stiles, Riz Ahmed, Ato Essandoh, Scott Shepherd, Bill Camp V kinech: od 28. července | Hodnocení: Pozitivní Youtube Kamil Fila český filmový recenzent a kritik Pro přehrání videa se připojte k internetu www.jestevetsikritik.cz