kino / komedie Kamil Fila český filmový recenzent a kritik www.jestevetsikritik.cz Po strništi bos Opatrné našlapování po strništi recenze ještě většího kritika Kamila Fily Text kamil fila | FOTO Bioscop Filmy otcovsko-synovské a scenáristicko-režijní dvojice Zdeňka a Jana Svěrákových v Češích dlouhodobě vyvolávají smířlivé nálady. Otázka je, s kým nebo s čím se máme smiřovat. Obecně řečeno asi s našimi dějinami, národní povahou a osobními slabostmi. Možná ale, že žádná národní povaha sama o sobě ani neexistuje a spíše ji popisují, utvrzují a imaginárně vytvářejí právě určité filmy. Každý ze svěrákovských snímků nás utvrzuje v něčem jiném a ve své době sehrával jinou úlohu. O becná škola (1991) byl první porevoluční velký film, na němž se shodla většina lidí, že takto si sice možná nepamatují minulost, ale chtěli by ji tak vidět. Poválečná léta ještě před nástupem komunismu byla v mnohém optimistická, plná naděje a podobná tomu, co jsme zažívali my po pádu autoritářského režimu. Nikdo do té doby nenabídl prozářenější záběry na lány obilí a louky, aniž by to v sobě neslo kýčovitou socialistickou estetiku. Toto byla již estetika reklam na „dary naší země“. Obecná škola byla o výchově „zkažených dětí“ v něco lepšího, přišly staronové, ale správné pořádky v podobě učitele Igora Hnízda, jehož hrál navrátivší se imigrant Jan Tříska, zapomenutý „válečný hrdina“ a „svůdce prvorepublikového typu“. Diváci díky Obecné škole měli pocit, že minulost se očistila a můžeme začít znovu, že můžeme mít znovu rádi své dětství a být hrdí na to, že jsme Češi, protože paradoxně umíme udělat film vypadající jako z Hollywoodu. Kolja z roku 1996 pak tuto misi dokonal, opravdu v Americe vyhrál Oscara a ukázal světu to nejlepší z naší holubičí povahy. Díky Koljovi jsme se konečně na symbolické úrovni zbavili traumatu ze sovětské okupace. Konečně jsme byli my ti silnější, rozumnější a ti, co ochraňují, zatímco Rusové byli ti dětsky naivní, nevinní a zranitelní. Konečně se jim do tváře mohla vmést spousta pravd a hořkosti, které byly pronášeny z otcovsky nadřazené pozice. Přestali jsme být vazaly, okupovanými obětmi, ale stali jsme se nechtěnými rodiči, kteří převychovají „barbary z Východu“ v lidi. Pedagogický rozměr v sobě scenárista Zdeněk Svěrák nikdy nezapíral, naopak se co nejvíc vždy stylizoval do „laskavého učitele národa“. Nikdy nebyl přísnou autoritou, spíš mužem, který chce stát trochu mimo systém a jemuž vyhovuje užívat si drobných, zvláště erotických radostí. I tento motiv, že Češi unikali před politickým tlakem do soukromí, lépe do úplně nejmenšího soukromí ložnic, byl nesmírně typický. (V mnoha svěrákovských filmech, včetně těch starších jako Vrchní, prchni! je přítomná značná dávka erotomanství.) Jediný tvrdší pohled na minulost nabízí Tmavomodrý svět (2001), kde míra hollywoodskosti přesáhla mez, aby se film mohl stát národní klasikou. Zároveň i drsnost příběhu o věznění válečných letců byla hodně měkčená melodramatickou linkou milostného trojúhelníku. Jestliže nejde vyřešit trauma z toho, jak se stát zachoval ke svým hrdinům, pak smíření musí nastat na chlapské osobní rovině sebeobětování, kdy žádná žena nemůže stát v cestě přátelství dvou mužů. A konečně Vratné lahve (2007) nás smířily s realitou kapitalismu, kdy téma pracujících důchodců pojaly radostně jako „novou životní příležitost“ a z prostředí supermarketu udělaly cosi až poetického, především prostor úniku z dlouhodobého manželského svazku. Lehkost, s jakou Svěrákovi pojímají „věčné klukovské blbnutí“ a dokonale pomíjejí těžkost ženského údělu v domácnosti, vypovídá hlavně o tom, jak se zdejší patriarchát chce vidět jako laskavý, hravý a neškodný. Jeden let balonem navždy spraví roky nerovnosti… Pardon za takovou už ani ne odbočku, ale procházku v recenzi na jiný film. Ale bez ní by asi v případě Po strništi bos nebylo moc o čem psát, protože Svěrákovi tu navazují přímo na Obecnou školu. Po čtvrt století nám přinášejí příběh, jenž se odehrál pár let před tímto již zklasičtělým dílem. Rodina Součkových se tentokrát za Protektorátu musí nuceně přestěhovat z Prahy na vesnici a ještě o něco mladší Eda Souček (tedy malý Zdeněk Svěrák) se pokouší zapadnout do party místních školních sígrů. Od prvních malebných záběrů je jasné, že Jan Svěrák přemýšlí, jak v nás vyvolat co nejvíce povznášejících emocí. Každý úhel záběru, pohyb kamery, atmosférické svícení, stavění humorné nebo dramatické pointy – řemeslnou úrovní to vždy převyšuje většinu zdejší produkce o jedno až dvě patra. Ale co v nás má vyvolávat tento sled často jen volně pospojovaných scének, v nichž nejsilnější linkou zůstává odhalení identity zavrženého člena rodiny zvaného „Vlk“? Co se dozvídáme o atmosféře za války, jaký obraz hrdinství a přežívání, nevinných a přitom nebezpečných klukovských her nás má chlácholit tentokrát? Zdá se, že tu není žádná větší, a možná dokonce jen neuvědomělá ambice, než říct: „My Češi jsme malý, slabý, podřízený národ, pouhé děti v rukou větších mocností?“ Perspektiva malého kluka umožňuje pohlížet na vše naivně, trochu jako na hru na vojáky. Zapojení fantazijních scén, které mají odlehčovat vážnosti tématům drsné národní a temné rodinné historie, však vychází ještě hůř než ve Vratných lahvích erotické fantazie stárnoucího fauna. Působí hodně neuměle, bez opravdového snového fluida a magie. Žádný magický realismus, jaký uměl třeba Emir Kusturica s Otci na služební cestě nebo Vinko Brešan v Duchu maršála Tita se nekoná. A onen reálný základ děje se také k ničemu nedopracuje. Ano, Obecné škole stačilo naznačit, že Igor Hnízdo možná není takový hrdina jako Edův tatínek a stačilo to k uvědomění, že potřebujeme nalézat vztah k pravým, a ne jen zástupným otcům. Jenomže témata otcovství i výchovy v Po strništi bos zůstávají poprvé v kariéře Jana a Zdeňka Svěrákových tak zmatená a nedořečená, že to nestačí ani na onen jednoduchý, národní, všeobecně dobře přijatý film. Letmým smíchem se tato prázdnota vykoupit nedá. Pro přehrání videa se připojte k internetu Po strništi bos režie Jan Svěrák Scénář Zdeněk Svěrák, Jan Svěrák Herecké obsazení Ondřej Vetchý, Tereza Voříšková, Jan Tříska, Alois Grec, Viera Pavlíková, Oldřich Kaiser, Zuzana Stivínová, Hynek Čermák… Délka 111 min. V kinech: od 17. srpna / Hodnocení: Negativní