kino / životopisné drama Text Vojtěch rynda | FOTO CinemArt Vojtěch Rynda český filmový publicista Od nesympatického Šarlatána nelze odtrhnout oči Šarlatán Filmová recenze Vojty Ryndy Jan Mikolášek měl dvě skoro až nadpřirozené schopnosti: léčit lidi pouhými bylinkami a proplouvat politickými režimy 20. století bez větších konfliktů s mocí a bez újmy na zdraví či na majetku. Dokud v roce 1957 nespadla klec… Životopisný film Šarlatán slavné režisérky Agnieszky Holland s otcem a synem Trojanovými v hlavní roli má české kořeny i velký zahraniční potenciál. P řestože jsou skutečné životní peripetie Jana Mikoláška už samy o sobě pozoruhodné, film Šarlatán se jich drží velmi volně. A nevadí to: Mikolášek nebyl politik nebo historická postava jako Václav Havel, Jan Masaryk, Jan Palach nebo Milada Horáková, o kterých u nás v posledních letech vznikly životopisné snímky, jejichž historická věrohodnost se detailně rozebírala. Snímek scenáristy Marka Epsteina a režisérky Agnieszky Holland se od pozoruhodného konkrétního osudu odpichuje k fascinujícímu zamyšlení nad tématy jako je zodpovědnost za dar shůry či moc a bezmoc. Jan Mikolášek (1889–1973) si o své léčitelské činnosti vedl podrobné záznamy, a tak je prý prokazatelné, že mu rukama prošlo několik milionů pacientů a že jim na vrcholu své „kariéry“ předepisoval vagóny bylinek měsíčně. Jako syn zahradníka měl k rostlinám blízko a rozuměl jim, ale těžko lze racionálně vysvětlit jeho téměř neomylnou schopnost diagnostikovat neduhy jen pohledem na lahvičku s pacientovou močí proti světlu. Tento jeho talent byl několikrát důkladně ověřen – například gestapem, které Mikuláška nechalo určit devětadvacet vzorků, přičemž některé se opakovaly. I tahle scéna v Šarlatánovi je. Léčil bez rozdílu Mikolášek léčil nacistické i komunistické prominenty a podle všeho s tím neměl morální problém; naopak mu vyhovovalo, že ho státní moc i v politicky vypjatých časech nechává na pokoji. Byl chráněncem komunistického prezidenta Antonína Zápotockého, kterému během druhé světové války zachránil nohu před amputací. Ale po Zápotockého smrti v roce 1957 se nad léčitelem stáhla mračna. Režimu muselo vadit hned několik věcí: léčitel působil bez jakéhokoliv státního dohledu a dělal si, co chtěl, od svých pacientů požíval až nábožné úcty a v neposlední řadě se díky svým schopnostem vzmohl na luxusní vilu za Prahou, kterou ovšem zčásti provozoval i jako sanatorium. Zápotockého smrtí film začíná a z období konce 50. let pak průběžně odskakuje do minulosti. Léčitele ve středním a pozdějším věku hraje osvědčený Ivan Trojan, Mikoláška ve formativních letech pak ztvárnil jeho syn Josef, který je v Šarlatánovi velkým hereckým objevem. Svého otce zastiňuje kvůli tomu, že Trojan starší hraje tak, jak jsme u něj dávno zvyklí, a často sklouzává do rutiny. Ale hlavně díky tomu, že má vypjatější a divácky vděčnější scény: mladý Mikolášek vyjede na vlastního otce se sekerou, intuitivně vyléčí sestře nohu od sněti, zhroutí se z toho, že za první světové války musí popravit kamaráda nebo v amoku umlátí pytel plný koťat o skálu. To všechno zachycuje jeho rozháranost danou jednak věkem, jednak zápasem s vnitřní silou, již si teprve začíná uvědomovat a učí se s ní pracovat. Rozpolcená, ale autentická osobnost Ivan Trojan pak má za úkol mimo jiné zachytit kult osobnosti, který kolem sebe Mikolášek vybudoval a kterého se při výsleších ve vězení jen velmi nerad vzdává. Šarlatán Mikoláška rozhodně neukazuje v lichotivém světle: jeden z hlavních kladů filmu spočívá v tom, že jeho hlavní hrdina je komplexní, velmi často nepříjemný na své okolí, samolibý a někdy dokonce přímo zlý a zákeřný. Rád své bližní ponižuje, demonstruje svou nadřazenost a hlavně bojuje s vnitřními démony – například skrze vnitřní rozpor mezi svou homosexualitou a vypjatou katolickou vírou. Právě dějová linie týkající se Mikoláškova milostného vztahu s asistentem Františkem či vykonstruovaný post-stalinistický proces, kterým ve finále oba projdou, jsou sice scenáristickou licencí, ale do celku snímku dobře zapadají. Celek Šarlatána se ale neskládá lehce. Holland s Epsteinem diváka nevedou za ručičku a nechají ho sestavovat si mozaikový portrét hlavního (anti)hrdiny s velkou dávkou vlastního přičinění. Proces nijak neusnadňuje ani skákání v čase napříč dekádami. Orientaci v ději naopak napomáhá – kromě střídání dvou hlavních herců – zejména kamera Martina Štrby, která minulost ladí do idylizujících barev, zatímco filmovou současnost, tedy konec 50. let, vidí skrze pochmurně desaturované modré filtry. Poněkud návodná je i hudba Antoniho Komasy-Łazarkiewicze, ale jinak je indicií k tomu, jak máme osobnost Mikoláška vnímat, poskrovnu. Destruktivní dar K nazření autorského záměru pomáhá všímat si dějových motivů, jež postupně krystalizují. Jedním z nich je určitě tíha daru shůry: vyrovnat se s téměř zázračnou schopností, kterou nikdo jiný široko daleko nemá, jistě není lehké a nese to s sebou spoustu otázek. Mikoláška jeho diagnostický a léčitelský talent navíc stravuje zevnitř a občas dokonce ovládá: ve chvíli, kdy pacienti nepřijdou a on nemůže ordinovat, rozbije holýma rukama, které si v řadě scén významně prohlíží, okno a pořeže se do krve. A ještě jiné scény se točí kolem motivů moci a bezmoci – když Mikolášek nemůže neuposlechnout rozkaz k popravě versus to, když zachraňuje životy, když kličkuje před mocí politickou a je před ní nakonec bezbranný, když už nemůže pacientovi pomoci a je konfrontován se zoufalstvím jeho bližních… Šarlatán je suverénně napsaný a režírovaný film a frustrace, jež v divákovi může vzbuzovat, jsou jistě autorským záměrem. Pro Holland je Epsteinův scénář povědomou půdou: životopisy výjimečných osobností pod tlakem dějin zpracovala ve filmech jako Úplné zatmění, Hořící keř, Pan Jones, Evropa, Evropa a mnoha dalších. A samozřejmostí u ní bývá i mezinárodní rozměr jejích snímků: Šarlatán měl premiéru na letošním Berlinale, dostal se na předvýběr cen Evropské filmové akademie a možná to dotáhne až na oscarové klání, což by pro režisérku bylo už počtvrté. Její novinka není jednoduchá podívaná, ale o to déle potom v divákovi zraje. Šarlatán REŽIE Agnieszka Holland SCÉNÁŘ Marek Epstein HERECKÉ OBSAZENÍ Ivan Trojan, Josef Trojan, Juraj Loj, Jaroslava Pokorná, Martin Myšička, Miroslav Hanuš, Jiří Černý, Tomáš Jeřábek… DÉLKA 118 min. V kinech: od 20. srpna / Hodnocení: Pozitivní Pro přehrání videa se připojte k internetu