kino / životopisný Text Vojtěch rynda | FOTO CinemArt Vojtěch Rynda český filmový publicista Jan Palach Nepatřím nikomu, říká Filmová recenze Vojty Ryndy K padesátému výročí invaze „spřátelených vojsk“ přichází do kin film Jan Palach – portrét člověka, kterého odevzdanost Čechoslováků v počínající normalizaci vyburcovala k výjimečnému činu. Sevřený snímek režiséra Roberta Sedláčka se sympaticky vyhýbá patosu a politickým přesahům k dnešku. Č in Jana Palacha, který se 16. ledna 1969 upálil na pražském Václavském náměstí na protest zejména proti přítomnosti vojsk Varšavské smlouvy v Československu, se do novodobého českého filmu promítal zatím spíše nepřímo. Minisérie HBO Hořící keř se soustředila na dění po Palachově smrti, okrajové zmínky se vyskytly v seriálu Vyprávěj – a o moc víc toho vlastně není. Ostych, s jakým si čeští filmaři na národní ikonu netroufají, je pochopitelný. Snímek Jan Palach je dílem tří osobností tří různých generací. Scenáristka Eva Kantůrková (*1930) je pamětnicí mladíkova činu i událostí, které mu předcházely. Ve své tvorbě se opakovaně věnovala Janu Husovi, do jehož duchovního odkazu bývá Palach řazen, i Evženu Plockovi, jednomu z těch, kdo Palachův čin napodobili. Režisér Robert Sedláček (*1973) dějiny naší republiky mapoval v seriálech Bohéma a České století a politikou se zabýval coby dokumentarista například v portrétech Miloše Zemana či Gustáva Husáka. A představitel titulní role Viktor Zavadil (*1992), který si spolupráci se Sedláčkem vyzkoušel v seriálu Život a doba soudce A. K., Palacha důkladně nastudoval z dobových materiálů a knižních monografií. To hlavní, tedy mladíkovy detailní motivace a rozpoložení těsně před činem, se ale samozřejmě nastudovat nedalo. Palach o svém činu nikomu dopředu neřekl, ještě v osudový den se podle svědectví příbuzných a blízkých choval jakoby nic. Jedním z hlavních kladů filmu o něm je fakt, že se mu tvůrci nesnaží vidět do hlavy a mluvit za něj. Snímek Jan Palach hrdinu sleduje v posledních měsících jeho života, od července 1967 do smrti. Scény poletují jako stránky z trhacího kalendáře: sice chronologicky, ale bez výraznějších propojení mezi sebou. Každá z nich je ale pevně přichycená k Palachově blížícímu se činu. Jan na brigádě v Kazachstánu dostane od kamaráda komsomolce, jehož se zastal, darem zapalovač – relikvii z druhé světové války. Z časopisu na něj vykoukne článek o buddhistických mniších, kteří se v roce 1963 protestně upalovali ve Vietnamu. Při sborovém zpěvu Kryla se Palach (možná až příliš okatě) ptá svojí známé, co znamená morituri te salutant. Dokonce i v té grotesce běžící na pozadí na komikovi Hardym vzplanou šaty. Dramatickými událostmi pražského jara proplouvá Palach s citlivou, ale poněkud záhadnou tváří. Viktor Zavadil hraje tlumeně a úsporně, brání se stejně jako celý film exaltovanosti. Jan prožívá velké změny na poli osobním i veřejném. Učí se odpoutávat od milované maminky, za níž jezdí domů do Všetat, dostává se na vytouženou filozofickou fakultu v Praze, užívá si kolejního života a prochází vztahem s Helenkou, kterou zná už od školky. Zároveň vnímá společenské uvolnění, naslouchá improvizovaným projevům politika Smrkovského, sdílí deziluzi z neúspěšné studentské stávky na podzim 1968. A samozřejmě se 21. srpna přímo v ulicích s nevěřícným výrazem střetává s tanky okupantů. Film naštěstí nepoučuje polopatistickými dějinnými exkurzemi a nevysvětluje víc, než je nutné. Diváci dobu vstřebají prostřednictvím zachycené atmosféry a zejména skrze zlom, jakým se jarní nadšení roku 1968 zlomí do podzimní skepse a apatie: z ulic a náměstí postupně mizí zapálené svíčky a plamenná hesla, veřejný prostor pustne a lidé se zachumlávají do svetrů, kabátů a relativního bezpečí domova. Zejména mladšímu publiku se ale jaksi bokem dostane i důležitých kontextů. Třeba že Palachova matka byla členkou KSČ, i když komunisté jejímu manželovi ukradli živnost: prostě proto, aby Jan měl vůbec šanci studovat. Nebo že pražské jaro neusilovalo o svržení socialistického zřízení, nýbrž o jeho obrodu, protože lidé tehdy ještě věřili na „socialismus s lidskou tváří“. Přestože máme o tom, jaký Jan Palach byl (respektive za svůj krátký život stihl být), jen kusé informace od jeho blízkých, snímek o něm je daleko životnější než jiné filmové portréty domácích osobností z posledních let. Film Milada doktorku Horákovou vymaloval jako svatý obrázek, ke kterému si lze jen těžko hledat osobnější cestu, Masaryk zase vyprávění o Janu Masarykovi zbytečně rušil příliš efektní formou. Sedláčkův film je pokorný a nepatetický: ví, že Palacha můžeme zahlédnout jen z odstupu, a podobnou zkušenost předává divákům. Ostatně pro režiséra je klíčovou Palachovou větou „Nepatřím nikomu.“ Hromadné scény invaze jsou pojaté velkolepě a mají drtivý účinek, hlavní síla filmu ale tkví v komorních momentech, kdy se v unikavém hrdinovi rodí rozhodnutí. Tyto chvíle přesahují dějinné události a vypovídají o jednom individuálním lidském zápasu. V úvodu snímku se čtyřletý Jan před Vánocemi ztratí v lese: sám ve tmě čeká, až za ním přijdou lidé se světlem. O šestnáct let později na pohřbu strýce pochopí, že aby se lidem stal světlem sám, musí odejít on od nich. A někde mezi tím se smutnou věcností topí v potoce štěně, které prostě zbylo. Kantůrkové, Sedláčkovi a Zavadilovi se podařilo vytvořit střízlivý, pietní pomník v životní velikosti, který kolem sebe nemává dějinnou závažností a nesnaží se mít na předmět svého zájmu patent. V Janu Palachovi se mluví až až, doba byla proklamacemi a dialogem div ne opilá, ale sám Jan povětšinou mlčí. Nejlepší ozvěnou tomuhle filmu nebude hlučný hromadný potlesk, nýbrž tiché zapřemítání každého diváka zvlášť. Jan Palach režie Robert Sedláček scénář Eva Kantůrková Herecké obsazení Viktor Zavadil, Zuzana Bydžovská, Denisa Barešová, Kristína Kanátová, Jan Vondráček, Michal Balcar… Délka 124 min. V kinech: od 21. srpna / Hodnocení: pozitivní Pro přehrání videa se připojte k internetu