Recenze kino recenze ještě většího kritika Kamila Fily Text Kamil Fila | FOTo Freeman Ent. Stává se stále častěji, že se zdroj filmového strachu přesouvá od nadpřirozených jevů k technice. Od dob Záhady Blair Witch a japonského i amerického Kruhu se bojíme více toho, že se nám každodenní předměty vymknou z rukou, než že do našeho světa zasáhne zvnějšku něco, co do něj nepatří. Ještě konkrétnější děs, že na nás někdo dohlíží a může zcela vymazat naši identitu, posilují paranoidní thrillery typu Oko dravce. N erve: Hra o život je přesně takovým akčním thrillerem, jenž se chvílemi překlápí až do hororu. Teenageři se v něm zapojují do online hry, která se ovšem hraje hlavně v reálu, na ulicích. „Diváci“ zadávají úkoly typu vadí-nevadí a „hráči“ je pak plní a za to sbírají peníze na bankovní účet. Jak daleko se při tom dá ovšem zajít? A není to jen otázka na postavy snímku, ale i jejich autory. Zobrazit ve filmu, jak fungují internet, počítačové aplikace nebo mobilní komunikace, je obtížné. Film coby sekvenční médium, v němž se zprostředkovávají informace především posloupně střihem, se lehce vzpírá tomu, aby informace běžely simultánně, nebo byly propojené v sítích. Většina experimentů s rozdělenými obrazovými panely na jednom plátně nebo s jiným přesycením informacemi podávanými najednou dopadá tak, že publikum po chvíli vypíná pozornost. Možná je ale jistá chyba v tom, že ony experimenty se nesnaží vyprávět příběh, ale jen napodobit nějaké komunikační schéma a udělat z něj cosi estetického. Podobně filmy podle počítačových her bývají málo hravé, málo akční, málo svobodné a pochopitelně, už vůbec ne interaktivní. Při jejich sledování si vůbec neužíváme stejné potěšení jako při samotném hraní. Nerve bude zřejmě první hraný film, jemuž se podařilo na mnoha úrovních přenést na diváky podobné pocity, jako když sami něco hrajeme, respektive jsme součástí hry, anebo se pohybujeme v hypertextovém prostředí a multitaskingu. Film mnoha formálními prostředky simuluje to, jak vypadají naše životy online – jak chatujeme, telefonujeme, komentujeme, lajkujeme či jinak hodnotíme ostatní a jak jsme sami komentováni a lajkováni. Vizualita snímku si bere hodně z toho, jak se dnes lidé natáčejí na sociální sítě, případně využívá módy snímání kamerou z dronu. K tomu všemu i při zdánlivě nejnormálnějších a nejrealističtějších záběrech, kdy máme pocit, že nikdo nic nesnímá nějakým přístrojem a nevidí skrz nějaký filtr, se obraz zabarvuje do výrazných a často nerealistických, nebo spíš „derealizujících“ tónů – vše neonově bliká, postavy jsou pokryté umělým světlem, prostor je rozdělen na různé barevné zóny, jako by každý člověk obýval jen svou psychologickou bublinu. A navíc to má celé drajv. Vtažení do hry funguje dokonale díky tomu, že obsazení herci a herečky jsou téměř neznámí a že do děje vpadneme rychle, doslova „in medias res“ – tedy do obrazovky počítače hlavní hrdinky Vee, která na začátku spustí několik aplikací. Tedy alespoň většinu snímku tak funguje. Stejně jako Vee pochybujeme o příčetnosti hry Nerve, postupně se od jejích přátel a spoluhráčů dozvídáme pravidla a podobně jako její matka na dálku zděšeně sledujeme, jak se náctiletá dívka řítí do záhuby. Krade v obchodě, jezdí poslepu na motorce, leze ve výškách mezi dvěma domy a nakonec se jí dostane do ruky zbraň. Má přitom i zvláštního parťáka Iana, o němž si není jistá, jestli je spoluhráč, či protihráč. Nerve je pokračovatelem tradice v duchu Alfreda Hitchcocka, kdy jsou obyčejní malí lidé uvrhnuti do náhlých problémů, u nichž ani nechápou jejich rozměr. Samozřejmě, i zde platí pravidlo, že obyčejní lidé mají o dost bělejší chrup a v podstatě dokonalejší jakékoli tělesné partie než průměrná populace ve skutečnosti – ale kdyby tomu tak nebylo, chtělo by se na ně koukat méně diváků jak v Nerve, tak v kině. Chvílemi dokonce i věříme, že je ušlápnutá outsiderka, ale velmi rychle před námi vykvete do krásy a pouští se do stále odvážnějších akcí. Nerve stojí hodně na zápletce, kterou atraktivně a dynamicky rozvíjí, ale o to větší nároky pak musíme mít na pointu, kterou by nebylo fér prozrazovat. Stačí říct, že „monstrem“ v tomto díle není žádná příšera z hlubin či vesmíru, ani neosobní počítačový systém, ale další obyčejní lidé, kteří by za svou touhu dívat se, měli nést zodpovědnost. Nerve je každopádně snadno vstřebatelný film, který není třeba zvlášť interpretovat – vše se nám tu přímo ukazuje a říká. Ano, je to příběh moderní doby o nejistotě dospívání, o nudě, která přerůstá v nebezpečné hazardování, příběh o potřebě se zalíbit a o tom, jak chceme sdílet své životy online. Jsou to takové Hunger Games, které si děláme sami, a nepotřebujeme na to ani futuristickou anti-utopii. Právě doslovnost, která v závěru vyvře v lehce naivní finále, nás vede k uvědomění, že tento film nechce mladou generaci v její posedlosti sociálními sítěmi ani tolik kritizovat, jako se jí spíš zalíbit a poskytnout jí v kině stejné vzrušení, jaké zažívá před obrazovkou počítače, nebo nad displejem telefonu. Když máma hlavní hrdinky říká hodným hackerům „vy jste ty nejhloupější chytrý děcka na světě“, čímž myslí, že chytrolíni dělají divné hloupé věci, vysloveně si říká o parafrázi, že tvůrci tohoto filmu jsou „ty nejchytřejší hloupý děcka na světě“, tedy profíci, kteří umějí udělat napínavý zábavný film, ale bez jakéhokoli pokusu proměnit ho v seriózní kritiku, protože pravděpodobně nevědí, co by vlastně chtěli sdělit. Nerve: Hra o život Režie Henry Joost, Ariel Schulman Scénář Jessica Sharzer herecké obsazení Emma Roberts, Juliette Lewis, Dave Franco, Emily Meade, Samira Wiley, Kimiko Glenn, Jonny Beauchamp, Miles Heizer, Marc John Jefferies, M. G. Kelly, Danielle DeWulf, Arielle Vandenberg, Marko Caka, Toshiko Onizawa V kinech: od 8. září | Hodnocení: neutrální Kamil Fila český filmový recenzent a kritik www.jestevetsikritik.cz Youtube Pro přehrání videa se připojte k internetu