rozhovor Co nám můžete říct o Vaší postavě, Dr. Fordovi? Hraji podivné postavy, které vždy mají všechno pod kontrolou. Což je úplně proti mé přirozenosti. Beru vše tak, jak to přijde a žiji tady rád. Neberu věci moc vážně. S Dr. Fordem je to ve velkém měřítku – má kontrolu úplně nad vším a všechno chce zdokonalit. Což znamená, že je blázen. Moje role spočívá v tom, že pořád mluvím – samé pompézní řeči o dvoukomorové mysli. Proč myslíte, ze Vás tak často obsazují do rolí postav, které musí ovládnout své okolí? Nemám potuchy. Možná jsem studený. Možná je to ten prázdný výraz v očích. Ale netěší mě to – moc jako taková mě nikdy nezajímala, věřím, že veškerá naše bolest pochází z potřeby mít nade vším kontrolu. A nebo řídit – ovládat lidi kolem nás a sebe sama, terorizovat sebe sama. S tím jsem už dost dávno skončil. Nejlepší kus moudra, kterým bych mohl přispět, je: „Nevím nic. Nevím. Mohu mít názory, ale fakt nevím.“ Co Vás na tomto projektu zaujalo? Jednoho dne mi zavolal můj agent a zeptal se, jestli bych chtěl hrát ve Westworldu. A já: „Co, ten starý film?“ A on, že jde o HBO – a já televizi už léta nedělal. Poslali mi scénář a já na to: „Hrát Doktora Forda? To je velmi komplikované.“ Ale řekl jsem, že do toho půjdu – a to bylo v roce 2014. Když se mě lidé ptají během rozhovorů – a že jsem jich za ta léta absolvoval mnoho – proč jsem se stal hercem, tak říkám: „No, přece je to lepší než chodit do práce, ne?“ A oni na to: „Cože?“ Herectví je přece lepší než vydělávat si na své živobytí prací. Ptají se, proč jsem vzal tuto roli a já odpovídám, protože ji nikdo jiný nevzal. Zmate je to, protože po mně chtějí odpověď typu, že to dělám kvůli vývoji dané postavy a silnému příběhu. Ale o to mi nejde. Není to žádná póza, já to tak opravdu beru. Být hercem je zvláštní druh obživy. Co Vás bavilo na Fordově postavě nejvíc? Moc jsem si to užil, byl jsem velmi uvolněný. Musel jsem se naučit mnoho dialogů, hodně textu, ale to mě baví. Aktivizuje to mé mozkové buňky. Nechci to přehánět, ale já se strašně rád učím dlouhé texty – opravdu to zbožňuji. Prý Vám byly stránky scénáře dodávány, až když se mělo točit, a nikoliv dopředu v plném rozsahu. Jaké to pro Vás bylo, obzvlášť když u filmu během natáčení už vždy víte, jak to skončí? Zeptal jsem se Jonathana (Nolana, pozn. red.), který to produkoval, a režisérů, co se v tom proklatém příběhu stane. A oni mi řekli, že mi to nepoví. A já vůbec nevěděl, co se děje – o vývoji příběhu mi neřekli vůbec nic. O ostatních postavách jsem toho taky moc nevěděl, ani co se s nimi stane – až do chvíle, kdy se to prozradilo. Byl jsem vážně překvapený. Nakonec jsem byl rád, že jsem dopředu neznal závěr. Obsazení je opravdu úchvatné… Ano, hraji se skvělými herci. Nejvíc jsem pracoval s Jeffreym Wrightem, ten je báječný. Čím myslíte, že Vaše bohaté zkušenosti projektu přispěly? Mám dobrou představivost a když pracuji s rolí, vidím, jak by věci mohly zapadat do sebe. Když řeknu, jestli si můžu něco vyzkoušet, opravdu dobrý režisér mi ten prostor dá. Ale pokud nemají ani páru o tom, co dělají, přijdete na plac a panuje tam zmatek. Musíte na všechno opatrně, abyste nikoho neurazil. Vzpomínám na jednu scénu ve Westworldu, kterou jsem točil s velmi dobrou režisérkou, Michelle MacLarenovou. Měl jsem o té scéně v hlavě určitou představu a řekl jsem jí, že bych to tak chtěl zkusit. Pak se objevil na setu Jonah a řekl: „Panebože, to bych neřekl, že by ta scéna mohla takhle fungovat.“ Je třeba zkusit všechno, experimentovat s tím. Čím víc se snažíte mít kontrolu sám nad sebou, tím víc se bojíte se posunout dál. Musíte se zbavit myšlenek na to, co by na to řekli ostatní. Jste fanouškem sci-fi a dystopických příběhů všeobecně? Pro mě je představa utopie či dystopie opravdu alarmující. Chci říct, ve dvacátém století mnoho skvělých utopistických představ zavinilo spoustu krveprolití a teroru. Jsem fascinován dějinami 20. století, bolševickou revolucí, nacismem a vznikem fašismu v Itálii. A poválečnou dobou také: Kennedy u moci v této zemi, Kuba. Jasně si vzpomínám na konec poslední války, když Rusko bylo naším spojencem, ale pak se z něj vyklubala krutovládná nestvůra s jinou ideologií a bez loajality k nám. Můj otec byl extrémně levičácký marxista a jeho otec zrovna tak a já v té atmosféře byl vychován. Postupem času jsem dospěl k tomu, že si prostě myslím svoje. Slyším od lidí tolik názorů, ale vím, že jedinou jistotou je smrt. Někteří lidé si myslí, že být celebritou nebo slavným či velmi úspěšným zažene smrtelnost, ale nezmění to vůbec nic. Můžeme se snažit mít všechno pod kontrolou, ale kontrola neexistuje. A to je dobrá zpráva: kontrola prostě není. Takže se tím máme přestat trápit…? Přesně. Je to skvostný pocit. Můžeme se naučit nejistotu akceptovat. Jak se stavíte k překotnému technologickému pokroku – jsou „myslící roboti“ částí naší nevyhnutelné budoucnosti? Tohle jsou miláčci Jonathana Nolana – je fascinován příchodem a vývojem lidské a umělé inteligence. Onehdy jsem mluvil s chlapíkem z Bostonu, byl jsem v Ojai na dovolené, a tenhle člověk v hotelu snídal a obědval. Dali jsme se do řeči a já zjistil, že je z MIT (Massachusetts Institute of Technology, pozn. red.). Říkal, že nic takového neexistuje – že umělá inteligence se nebude nikdy moct vytvořit. Život, přemýšlející osobu vytvořit nelze… ale pak řekl: „Ale také bych se mohl mýlit.“ Rozumíte technologiím ve Vašem každodenním životě? Ano, mám počítač, iPad a iPhone a umím s nimi zacházet. Když se učím text na roli, píši si vše do počítače a pak si to barevně označím. Alespoň to tak vypadá důležitě, a ne jen jako prázdná bílá stránka. Anthony Hopkins Být hercem je zvláštní druh obživy Text HBO | FOTO HBO Britský herec Anthony Hopkins si v novém seriálu z produkce HBO Westworld zahraje ředitele futuristického zábavního parku. Co ho na roli zaujalo a jak ho bavilo točit s Jonathanem Nolanem? Anthony Hopkins *31. 12. 1937 Herec Anthony Hopkins se narodil ve Walesu ve Velké Británii v roce 1937. Před třicítkou působil především v Národním divadle v Londýně v Shakespearových hrách. Jeho velká šance prosadit se přišla ve třiceti letech, kdy zaskočil za legendárního Laurence Oliviera, kterého odvezli do nemocnice se zánětem slepého střeva. Hopkins v roli exceloval a ukázal, že patří mezi hereckou špičku. O rok později prorazil na filmovém plátně snímkem Lev v zimě, kde hrál po boku Petera O'Toolea a Katharine Hepburn. Od té doby natočil desítky filmů včetně Mlčení jehňátek, za něž získal Oscara (později byl nominován ještě třikrát). V posledních letech jsme jej viděli například jako krále Odina v Thorovi.