kino / horor Kamil Fila český filmový recenzent a kritik www.jestevetsikritik.cz IT a id v americkém maloměstě TO recenze ještě většího kritika Kamila Fily Text kamil fila | FOTO Vertical ent. Sotva jsme si otřeli slzy zoufalství nad adaptací fantasy románu Temná věž, už je tu další film podle Stephena Kinga, tentokrát jeho zřejmě nejoceňovanější hororové dílo – To (ideálně psáno jako TO). Rozdíl mezi těmito krátce po sobě jdoucími filmy ale nemůže být markantnější. Zatímco Temná věž se zoufale pokusila nacpat osmidílnou knižní sérii do hodinu a půl dlouhé stopáže, autoři, co mají na svědomí nové filmové TO, naopak vzali jen půlku jedné, více než tisícistránkové knihy a přetavili ji ve 130minutovou podívanou. (S tím, že případný druhý díl je možný, pokud bude mít jednička úspěch.) Z dá se tedy, že snad poprvé v dějinách dostal převod nějaké delší Kingovy knihy adekvátní délku. Pokud se totiž nejednalo o krátké povídky, jimž vyhovuje celovečerní formát, pociťovali fanoušci literárních předloh značné zklamání z toho, co všechno bylo vykráceno. Prakticky vždy přitom dostane na zadek psychologie postav a kresba prostředí, zatímco hororové výjevy bývají zachovány. Působivost Kingova psaní ale spočívá právě v tom, že hrůzné šoky a nervy drásající chvíle přicházejí až poté, co se natolik dobře seznámíme se zázemím a nitrem postav, abychom se o ně dokázali bát a případně se rovnou cítili v jejich kůži. Díky TO, jenž natočil z pozice několikátého náhradníka 44letý argentinský režisér Andy Muschietti, máme šanci zažívat při pohledu na filmové plátno velmi podobné pocity, jako když čteme knižní stránky. Nějaká „ale“ by tu ovšem byla… Kniha TO pochází z roku 1986 a je tak osmdesátková, až to praští, ačkoli se jedna její dějová rovina odehrává v 50. letech. Film se této atmosféry nechtěl vzdát a i jeho dřívější část, kdy jsou hlavní hrdinové dětmi, situuje do úplného sklonku 80. let. Z toho mimo jiné plyne, že návrat ztělesněného zla, klauna Pennywise, jež se objevuje vždy jednou za 27 let, se bude v případném druhém díle odehrávat v naší aktuální současnosti. Tento mírný dobový a kulturní posun nedělá nic zásadního, neukrajuje tolik znaky 50. let, neboť americká maloměsta se nevyvíjejí tak rychle, ale přidává na významu 80. letům. Hrdinové filmu chodí kolem místního kina, kde se hrají první Batman od Tima Burtona (kde je rovněž padouchem ďábelský klaun), Smrtonosná zbraň 2 nebo Noční můra v Elm Street 5. Zároveň, když sledujeme příběh TO, dojde nám, jak blízko má v něčem k nedávnému seriálovému hitu Stranger Things, který je stylově poctou Stevenu Spielbergovi a tematicky právě Stephenu Kingovi. Pocit deja vu je zároveň příjemný i nepříjemný, jak už to tak u deja vu bývá. Méně znalí a pamětliví diváci můžou dokonce tvrdit, že nová verze TO je jen kopií Stranger Things, k čemuž jim hodně dopomáhá obsazení dětského herce Finna Wolfharda, který účinkoval jak v daném seriálu, tak v tomto filmu. Prakticky jde pouze o to, že žijeme v éře retrománie, kdy v desátých létech 21. století kulturně znovuprožíváme 80. a 90. léta. Nastává mezigenerační spojení teenagerů a dvacátníků s dnešními třicátníky a čtyřicátníky – jako bychom byli všichni v jedné časové bublině, či spíše uzavřené kapsli, kde neprobíhá vývoj. Pocity neoriginality se zvyšují i tím, že TO ve své tisícistránkové mohutnosti a hutnosti poskytlo obrovské množství žánrových motivů, z nichž se postupem času stala klišé. Jako bychom to všechno už někde viděli, jen ne tak hezky (strašidelně hnusně) na hromádce. Z toho pak také plyne, že TO sice míří na nejhlubší dětské strachy uložené v nás, ale zároveň jsou to už strachy známé, mnohonásobně vyventilované. Záleží jen na kvalitě stylizace, nakolik nás dovedou znovu pohltit a přemoct aspoň na krátký okamžik (a Muschiettimu se to daří hodně slušně), ale rozhodně se z tohoto druhu strašení vytratila autentičnost. Ta se přitom velmi těžko definuje, jistě je v něčem divné tvrdit, že podstatně méně promyšlená a brakovější Noční můra v Elm Street vyvolává strachy intenzivněji než TO. Princip strašení přitom u nich není stejný – Noční můra děsí tím, že se něco nekontrolovatelného děje ve snech a že ve snu se dá umřít, zatímco dětem v TO se zjevují jejich reálné strachy ve zveličené podobě za bílého dne a tyto přeludy nejde odlišit od reality. V obou případech dochází ke stírání hranic mezi snem a realitou, nicméně před Pennywisem si jde vytvořit racionální obranu, zatímco před Freddym Kruegerem ve snu téměř není úniku, což je horší. Kingovo TO vlastně ve vulgárně materiální podobě ukazuje, jak se postavit psychickým traumatům – čelit jim otevřeně až na úrovni fyzického souboje; vnitřního bubáka lze doslova umlátit k smrti. TO ve verzi 2017 má lepší casting dětských herců než tříhodinový televizní film z roku 1990, zvláště rovina sexuálního napětí mezi raně náctiletými dětmi je znatelnější, i když ani tentokrát nedojde na hromadný sex jako v knize, což je jedna z nejpodivnějších pasáží, jakou kdy King napsal. Nové TO také konečně působí výpravně a ke konci až lehce bombasticky, kdy dokonale vynikne kontrast mezi malostí a ospalostí na povrchu městečka ve státě Maine a děsivou rozlehlostí prostor pod ním, kde se skladují mrtvé duše a těla dětí. Opět jde o velmi primitivní metaforu ohledně vzhledu a velikosti vědomí a nevědomí, kdy ve stokách plných zapomenutého harampádí a sraček sídlí naše ID. Nejpodstatnější poznání ale v nové verzi přichází s tím, že i tam nahoře, v barevném prosvětleném světě, to není o moc lepší. TO by bez klauna Pennywise mohlo být klidně velmi dobré psychologicko-sociální drama o tom, jak zoufale nefungují a vlastně ani moc neexistují ony zposvátnělé „tradiční rodiny“. Pro přehrání videa se připojte k internetu To Režie Andy Muschietti Scénář Cary Fukunaga, Chase Palmer, Gary Dauberman Herecké obsazení Bill Skarsgård, Jaeden Lieberher, Finn Wolfhard, Sophia Lillis, Jeremy Ray Taylor, Jack Dylan Grazer, Chosen Jacobs… Délka 135 min. V kinech: od 7. září / Hodnocení: Pozitivní