kino / drama Text Vojtěch rynda | FOTO jan dobrovský Vojtěch Rynda český filmový publicista Cesta do střev xenofobie je velkolepě temná Nabarvené ptáče Filmová recenze Vojty Ryndy Nabarvené ptáče dávno přesáhlo rozměr „pouhého“ filmu a stalo se událostí. Za historkami o scénách šokujícího násilí a úprcích z projekcí, za triumfem v podobě účasti v hlavní soutěži festivalu v Benátkách a za příběhem jedenáctileté dřiny se sháněním financí a přípravami stojí dílo s velkolepými ambicemi, které v naší dnešní kinematografii nemá srovnání. S cenárista, producent a režisér Václav Marhoul si nepamatuje, kdy přesně Nabarvené ptáče četl; prý asi před čtrnácti lety, ještě než natočil válečné drama Tobruk. Přesně si ale vzpomíná, jak ho bestseller amerického spisovatele polského původu Jerzyho Kosińského uhranul. Zážitek to byl natolik zásadní, že se autor s buldočí povahou rozhodl, že předlohu zfilmuje stůj co stůj. Peripetie kolem vzniku filmového Nabarveného ptáčete jsou podobně barvité a neuvěřitelné jako příběh knihy a jejího autora, obviňovaného z plagiátorství a předčasně zemřelého vlastní rukou. Dnes už není důležité, že Kosiński v textu vydával cizí nebo fiktivní zážitky za autobiografii; zůstává silný, drastický a i literárně velmi působivý příběh bezejmenného chlapce, který na pozadí druhé světové války kdesi na východoevropském venkově prochází sérií hrůzných zážitků. Doslova na vlastní kůži pociťuje, jak krutí, lhostejní nebo bezohledně zištní dokáží lidé být, což jeho dětskou duši nenávratně deformuje. Skvělá Jitka Čvančarová se mezi hvězdami neztratila Chlapce na venkov v dobré víře „uklidili“ jeho rodiče, protože rozhodně nevypadá árijsky – a to s sebou v éře rozpínajícího se nacismu jaksi přináší nebezpečí. Ukáže se však, že i nepolitičtí lidé z rovin východní Evropy jsou plní zášti ke všemu jinému. Je jedno, jestli ho považují za Žida, Roma nebo démona: malý kluk jde z ruky do ruky a u téměř žádného z jeho „opatrovatelů“ ho nečeká nic dobrého. Marhoul předlohu ctí selektivně. Epizodickou strukturu dodržuje: film člení do kapitol pojmenovaných podle toho, kdo se dítěte zrovna ujme, byť některé postavy z knihy zhušťuje dohromady. Chlapec se setkává třeba se žárlivým mlynářem, který zmrzačí milence své ženy, ptáčníkem trápícím malé opeřence, německým vojákem, jenž ho má zabít, se sadistickým pedofilem, ostřelovačem Rudé armády a dalšími barvitými postavami. Každá z nich se divákovi zapíše do paměti díky spojení výrazného lidského typu s perfektním obsazením. Marhoul si postavil hlavu a získal pro film herce, o něž usiloval, včetně zahraničních hvězd. Ty ale nevyzdvihuje nad ostatní, využívá jejich herecký um a nikoliv reputaci. Stellan Skarsgård tak v roli německého vojáka nepronese ani slovo a zmizí z děje po pár výmluvných záběrech. Nezapomenutelní jsou dále třeba Jitka Čvančarová coby živočišná lesní žena Ludmila nebo Barry Pepper jako zmíněný ostřelovač Miťka. Velmi tvrdohlavý režisér Marhoul si postavil hlavu i v jiných věcech, kterými vědomě snížil diváckou atraktivitu. Při úmorném přepisování scénáře dospěl k tomu, že ve filmu téměř nebudou dialogy – a i to málo replik zazní většinou v uměle vytvořeném slovanském esperantu. Při obhlídkách lokací se rozhodl, že jeho Nabarvené ptáče bude černobílé. A při střihu odmítl svou velkolepou vizi redukovat a dopřál si stopáž sahající ke třem hodinám. Tyto mantinely, byť odvážně nastavené, však někdy působivosti filmu brání. Délka snímku je nejmenším problémem, Nabarvené ptáče se nezadrhává. Ale i přes minimum dialogů postavy někdy pronášejí banality, nebo se naopak věci, jež by sdělila jediná replika, vysvětlují klopotným sestřihem obrazů. A černobílý vizuál kameramana Vladimíra Smutného je úchvatný – což však paradoxně ruší. Knižní Nabarvené ptáče je totiž knihou syrovou a neučesanou, tokem smyslových počitků a chaotického konání. Smutný vypráví příběh mistrovsky komponovanými a nasvícenými, ale bohužel poněkud úhlednými výjevy. Věrněji pocit z knihy zachycuje záměrně přehlcená zvuková stopa Jakuba Čecha a Pavla Rejholce. A jak je to tedy s tím násilím Ptáčník Lech natírá uvězněné ptáčky barvami a pak je vypouští na „svobodu“, kde je hejno uklove k smrti, protože jsou jiní. Metafora chlapcova osudu i xenofobie obecně je silná a nosná. Kosiński i Marhoul jasně ukazují, byť každý jinak, že je strach z jinakosti lidem vlastní a jak se stává ventilem zla motivovaného nejrůznějšími příčinami: pověrčivostí, frustrací, přesvědčením o vlastní nadřazenosti… O filmovém Nabarveném ptáčeti se hned po uvedení v Benátkách psalo v souvislosti se scénami nevídaně brutálního násilí, kvůli nimž se z projekce odcházelo. Kdo zná knihu, těžko mohl očekávat, že film bude konejšivým zážitkem. A Marhoul navíc neukazuje horší věci, než jaké jsou k vidění v televizi po desáté večer; předlohu dokonce zjemňuje, nikdy není příliš explicitní, násilí používá jako nezbytnou součást děje. V čem se liší film od knihy Největší změnu oproti knize tak představuje posunutí vyprávěcí perspektivy. Zatímco předloha je chlapcem vyprávěna v první osobě, Marhoul hrdinu nahlíží zvenku a s odstupem, a dokonce vynechává scény, které by divákovi ve ztotožnění se s chlapcem pomohly a ozřejmily by jeho motivace (vysvětlení jeho dočasného obdivu k nacistickému důstojníkovi, přimknutí se ke komunismu atd.). Dokonce i závěr je odlišný. Marhoul totiž zdůrazňuje, že jeho snímek není o druhé světové válce ani o holokaustu; usiluje o vynesení příběhu do obecnější roviny dobra a zla, a navíc oproti Kosińskému dopřává divákovi aspoň paprsek naděje. Marhoulovo Nabarvené ptáče je obdivuhodným producentským počinem i obrovským úspěchem pro celou českou kinematografii. Samo o sobě se však jen máločemu z naší dnešní kinematografie podobá. Míchá brutalitu s lyrikou a používá postupy desítky let staré (nelze si nevzpomenout na Markétu Lazarovou), ale přitom je vyzněním aktuální, zcela odmítá kompromisy, a dílčí selhání (z pohledu kritiky) jsou v něm buď záměrem nebo je vyvažuje ambicióznost celého projektu. Můžeme s tím filmem místy nesouhlasit, ale těžko z něj vyjdeme nepoznamenaní. Pro přehrání videa se připojte k internetu Nabarvené ptáče režie Václav Marhoul scénář Václav Marhoul Herecké obsazení Petr Kotlár, Udo Kier, Lech Dyblik, Jitka Čvančarová, Stellan Skarsgård, Harvey Keitel, Julian Sands, Barry Pepper… Délka 169 min. V kinech: od 12. září / Hodnocení: Pozitivní