kino / sci-fi Kamil Fila český filmový recenzent a kritik www.jestevetsikritik.cz recenze ještě většího kritika Kamila Fily Text kamil fila | FOTO Falcon Během pětatřiceti let, jež uplynuly od premiéry sci-fi Blade Runner, se svět zlehka přiblížil jeho (tehdy) futuristické vizi. Rozhodně se mu to podařilo lépe než desítkám jiných, často i výrazných sci-fi, a proto si dodnes uchovává životnost. Děj snímku, který se odehrával v roce 2019, nabízel kulisy, do nichž se proměňuje architektura některých současných měst, jako je Tokio, Hongkong, Bangkok nebo Kuala Lumpur, kde mrakodrapy zdobí obří pohyblivé reklamy. Blade Runner však nevypovídal jen o tom, že se západní svět poasijští, ale pomocí výpravy, kostýmů, rekvizit i různorodých jazyků používaných v dialozích vytvářel spíše vizi globalizovaného multikulturalismu, nového Babylonu, antiutopie, v níž vládu nad světem převzaly korporace a politici a policisté jim spíš slouží. M ísení mnoha civilizačních a dobových znaků, kvůli nimž byl snímek zároveň předjímáním budoucnosti s létajícími auty i ohlížením se do minulosti, kdy detektivové chodí v dlouhých pláštích, vytvářelo základní pole pro kladení otázek: co nás činí lidskými a jedinečnými, jak dokážeme odlišit skutečné od umělého, autentické od napodobeniny, přírodu od technologie, dobro od zla…? Vše se tu zdá dvojznačné. Je hlavní hrdina Rick Deckard, který má lovit vzbouřivší se uprchlé replikanty (téměř neodlišitelné kopie lidí, tedy žádné kovové roboty nebo kyborgy s umělými součástkami), kladná, nebo záporná postava? Je v pořádku, když se muž zrozený z mateřského lůna zamiluje do replikantky vyrobené nadnárodní korporací? A je hlavní hrdina vůbec člověk, nebo také replikant? Blade Runner ve své době komerčně propadl, ale díky maniakální propracovanosti každé scény se stal inspirativním pro opětovná zhlédnutí na laserdiscích, VHS, DVD, Blu-ray a VOD. Proměnil se v ikonický a kultovní film, který přestože na něj byly vynaloženy prostředky jako na komerční hit, vzdoruje mnoha způsoby hollywoodské velkopodívané. A jeho pokračování Blade Runner 2049 jde v tomto ohledu ve stejných šlépějích. Za téměř 200 milionů dolarů vznikl 163 minut dlouhý, velmi neakční, velmi atmosférický a depresivně bezútěšný snímek, který neukazuje časté obrazy destrukce, ale spíš místa, jež podléhají rozkladu a na nichž se vrství další slupky moderní civilizace. Jaká očekávání má vůbec smysl vkládat do tohoto pokračování? Původní Blade Runner byl svým způsobem pevně ukotvený v 80. letech – všudypřítomná temnota, déšť, pára, mlha a smog odpovídaly tomu, jak se tehdy lidé dívali na ekologickou situaci a zároveň se cítili ohroženi kriminalitou. V novém Blade Runnerovi je podstatně víc světlých scén, kromě deště tu občas i sněží. Posílil se rozhodně ekologický akcent v podobě scén se skleníkovými „pouštěmi“, kde se pěstuje potrava pro městské obyvatele, či třeba epizoda s objevením včel jako poslední záchrany planety. Ještě více než dřív se však zdůrazňuje, že replikanti jsou otroci, a různé podoby otrocké práce, třeba i v případě dětí, se zde podávají jako zdrcující obžaloba. Replikanti jsou zároveň nadlidé – díky své síle a odolnosti, ale zároveň podlidé, neboť prý nemají duši a nejspíš se neumějí rozmnožovat. Přitom hlavní zápletkou právě je, jak by se změnil jejich společenský status a zda by neproběhla revoluce, kdyby se zjistilo, že plození dětí jsou schopni. Policista s kafkovským jménem K., jenž je sám replikant, má zjistit, zda se Deckardovi a umělé ženě Rachael nenarodilo před mnoha lety dítě, případně po všem zahladit stopy. Sám vybaven umělými vzpomínkami na dětství a ponořený do hlubokého smutku a prázdnoty však začne pochybovat o smyslu svého úkolu. Novému Blade Runnerovi chybí magie a poezie původního filmu, kterou už nejde opakovat – a bylo by i hloupé se o to pokoušet. Na leckoho jeho pomalé tempo může působit až uspávajícím způsobem. Velký kontrast panuje v tom, jak se zde vytváří velké napětí, a přitom se téměř vše doslovně dopoví. Nezůstávají tu nejasnosti a otázky, film není stimulující jako umění s tajemstvím, ale „jenom“ extrémně dlouhá detektivka v netradičních kulisách, jejichž vzhled si můžeme dokonale vychutnávat. Lze se přitom i dohadovat, nakolik je obrazový a zvukový design manýristický, nebo naopak minimalistický, každopádně na nás útočí s mimořádnou silou. Po Blade Runnerovi 2049 nezůstane velký monolog o umírání, jaký pronesl minule replikant Roy Batty za tónů zvonivé melodie od Vangelise. Zato se vryje do paměti milostnou scénou, v níž K. zažije nový druh sblížení s Joi, umělou inteligencí, která má podobu hologramové dívky. Joi, která trpí tím, že nemá fyzické tělo, přizve do jejich bytu pouliční prostitutku, s níž se snaží pomalu synchronizovat. Tento sexuální výjev na jednu stranu zobrazuje zoufalost a náhražkovitost vztahů v nedaleké budoucnosti (umělý muž bez duše se miluje s virtuální dívkou bez těla, k čemuž asistuje žena bez emocí), ale přitom naplňuje i jednu smutnou, hlubokou psychoanalytickou pravdu – při sexu nejsme úplně sami, téměř vždy je tam s námi někdo třetí, fantazmatická projekce nějakého ideálu, který doplňuje nedokonalost původní osoby. Může to působit hrozivě, ale bez této fantazie nejspíš ani není možná láska a replikanti a hologramy z budoucnosti nejsou předzvěstí něčeho horšího, jenom nám připomínají to, co už se dávno děje a jinak dít nemůže. Blade Runner 2049 je krásný film, který nás prostřednictvím své stylizovanosti nutí přemýšlet o kořenech naší přirozenosti. Režisér Denis Villeneuve pomalinku přebírá štafetu po Stanleym Kubrickovi a Ridleym Scottovi a spolu s Christopherem Nolanem se stává prominentním hollywoodským tvůrcem, kterého nechají dělat věci „jinak“. Pro přehrání videa se připojte k internetu Blade Runner 2049 režie Denis Villeneuve Scénář Hampton Fancher, Michael Green Herecké obsazení Ryan Gosling, Harrison Ford, Sylvia Hoeks, Ana de Armas, Robin Wright, Jared Leto, Dave Bautista, Carla Juri… Délka 163 min. V kinech: od 5. října / Hodnocení: Pozitivní