kino / drama Text Vojtěch rynda | FOTO CinemArt Vojtěch Rynda český filmový publicista 4 365 milionů kilometrů od Země a sám Ad Astra Filmová recenze Vojty Ryndy Když se řekne „ad astra“, ozvěnou zazní předcházející „per aspera“: latinské rčení per aspera ad astra znamená „přes překážky ke hvězdám“. Brad Pitt coby astronaut Roy McBride sice neletí až ke hvězdám, nýbrž „jen“ k Neptunu, ale překážek musí překonat až až – a některé si nese sám v sobě. V dramatu Ad Astra je vesmírná prázdnota kulisou příběhu o lidské samotě. C lifford McBride byl legendou dobývání vesmíru: znovu a znovu se dokázal dostat dál do jeho hlubin než kdokoliv před ním. McBrideův syn Roy věří, že jeho otec legendou stále je – tedy že stále žije, i když o sobě dal naposledy vědět před šestnácti lety. McBride senior se tehdy vydal až k samotným hranicím Sluneční soustavy pátrat v rámci Projektu Lima po známkách mimozemského života. Odmlčel se, když dorazil do blízkosti planety Neptun. Roye ale otec opustil daleko dříve, než zmizel z dosahu zbytku lidstva: ještě když byl jeho syn malý chlapec, dal Clifford své rodině najevo, že práce je pro něj důležitější než nějaký soukromý život. Přesto, nebo právě proto se Roy vydal v jeho stopách a stal se rovněž astronautem. Přesto, nebo právě proto nedokázal ani za šestnáct let mlčení přijmout fakt, že svého otce ztratil podruhé – a navždy. Když není kam utéct, zbývá Neptun Ad Astra se sice k vesmíru vztahuje jménem i prostředím, ve kterém se odehrává, svým obsahem ale zůstává pevně na zemi mezi lidmi a jejich vztahy. Ještě před sto lety se příběh o Royovi a jeho otci mohl odehrávat na naší planetě; v době satelitů, sociálních sítí a dalších komunikačních vymožeností už ale na Zemi „z radaru“ dokonale zmizet nelze, natož na šestnáct let. Vesmír se tedy v Ad Astra stává metaforou mezilidské vzdálenosti, odcizení a útěku jaksi z donucení; žánrově je film daleko více psychologickým dramatem než sci-fi. Tím se Ad Astra podobá snímkům jako První člověk nebo Gravitace z nedávné doby nebo třeba původní verzi Solaris od Andreje Tarkovského: ty sice „cestují“ za oběžnou dráhu Země, ale vesmír v nich slouží příběhu, nikoliv jako záminka pro velkolepé speciální efekty. Když Zemí znenadání otřese šoková vlna energie vyslaná právě od Neptunu, Roy kvůli tomu málem přijde o život. Ani při pádu z výšky desítek kilometrů se mu nicméně nezvýší tep nad běžnou frekvenci; svým klidem a schopností zvládat emoce je pověstný. Další šok ho nicméně čeká, když se od vesmírné agentury SpaceCom dozví, že za vlnou energie možná stojí právě jeho otec. Roy dostává za úkol se za Cliffordem, pokud jde skutečně o jeho dílo, vydat a pokusit se mu „domluvit“. Jak ztvárnit samotu Tímto motivem Ad Astra připomíná jiný slavný film – Apokalypsu, jejíž příběh se rovněž může odehrávat v různých kulisách. Režisér Francis Ford Coppola v Apokalypse přenesl novelu Josepha Conrada Srdce temnoty z pralesů Konga přelomu 19. a 20. století do války ve Vietnamu, aniž by přitom výrazně posunul těžiště poselství spočívající v tom, jak člověka změní život v izolaci a že civilizace je někdy jen tenoučká vrstva pokryteckého chování překrývající naše divošská „srdce temnoty“. Stejně jako Apokalypsa má i Ad Astra epizodickou strukturu žánru road movie. Roy se nejprve vydává na Měsíc, tam přejíždí z komerčního „letiště“ na vojenské, pak putuje na Mars a odtamtud dál. Cestou se setkává s vedlejšími postavami, jejichž prostřednictvím si uvědomuje neveselou podobu společnosti, v níž žije: Měsíc se stal jen další základnou pro korporátní zájmy, v zemi nikoho tam probíhají krvavé pirátské boje o peníze a SpaceCom každého kontroluje jako orwellovský Velký bratr. Zároveň se Roy dozvídá další a další informace o osudech svého otce, stejně jako byli hlavní hrdinové Srdce temnoty a Apokalypsy postupně informováni o svých „lidských cílech“ hluboko v džungli. Když je hledání otce víc než vesmír Režisér a spoluautor scénáře James Gray většinou natáčí kriminální nebo romantická dramata s Joaquinem Phoenixem (The Immigrant, Milenci, Noc patří nám, Temná zákoutí). Toho tentokrát nahradil Bradem Pittem, přičemž se Ad Astra setkalo v hlavní soutěži festivalu v Benátkách se snímkem Joker, v němž hraje hlavní roli právě Phoenix. Těžko říct, jak by Ad Astra vypadalo s jiným obsazením, Pitt v něm nicméně podává výkon strhující svým minimalismem. Royovi často nevidíme do tváře, protože je zakrytá hledím skafandru, a jindy hrdina zase nedává najevo emoce kvůli své povaze nebo kvůli tomu, že je monitoruje SpaceCom. Pittova kamenná tvář je ve filmu stejně důležitá jako jeho promluvy mimo obraz: teprve v nich se Roy vyznává divákovi i sám sobě ze svých pocitů a vztahu k otci. Royova bolest a absencí otce způsobená vnitřní samota, která ho odcizila i od manželky, prostupuje plátno v až poetických zamyšleních nad povahou vztahů a lásky. Tyto momenty tiché introspekce jsou prokládány akčními scénami, které zůstávají i přes svou dynamiku podobně lakonické jako konverzační části filmu: úvodní pád z oběžné dráhy, honička po povrchu Měsíce, děsivý souboj se šimpanzem na vědecké stanici a další epizody jsou vyprávěny prostě jako nutné překážky na Royově cestě na okraj solárního systému, za otcem i do nitra sebe sama. Kameraman Hoyte van Hoytema (bondovka Spectre, filmy Christophera Nolana Interstellar či Dunkerk) se v duchu příběhu drží zpátky a svými záběry ohromuje jakoby mimochodem, podobně tlumený je i hudební doprovod Maxe Richtera (Nikdy neodvracej zrak). Konec Ad Astra možná působí dílčí zklamání, ale tak precizní gradaci takřka nelze završit uspokojivě, což byl problém i právě Apokalypsy či Interstellar. Cesta je někdy cíl, jak se říká, a Roy i jeho otec (v podání Tommyho Lee Jonese) se ve finále dozvědí to, co celou dobu věděli nebo aspoň tušili. Teď je na nich, co si s tím počnou – a na nás, co si z toho dokážeme vzít. Pro přehrání videa se připojte k internetu Ad Astra režie James Gray scénář James Gray, Ethan Gross Herecké obsazení Brad Pitt, Tommy Lee Jones, Ruth Negga, Donald Sutherland, Liv Tyler, Kimberly Elise, Loren Dean, Donnie Keshawarz… Délka 123 min. V kinech: od 19. září / Hodnocení: Pozitivní