Recenze kino recenze ještě většího kritika Kamila Fily Text Kamil Fila | FOTo Film Europe Kdy jste se naposledy v kině zasmáli? Nemyslím tím uchechtli něčemu trefnému. Nemyslím ani občas smáli něčemu pitomému. A nemyslím vysmívali něčemu hloupému. Mám na mysli stav, kdy se začnete zlehka smát, a pak už si nemůžete pomoct a bolí vás bránice a říkáte si: „Dost, už nemůžu,“ jenomže situace dál graduje a vy víte, že tohle jen tak neskončí. Tak toto se pravidelně děje na festivalových projekcích německého snímku Toni Erdmann. Ano, i Němci umí natočit komedii, překonejte své předsudky. Samozřejmě, je to komedie o tom, že ti typičtí, hyperpracovití Němci nemají smysl pro humor, nebo v sobě potlačují smích, jak jenom to jde. T oni Erdman není lecjaká komedie. Je to 160 minut trvající komedie, která nám ani na chvíli nenaznačuje, že bychom se měli smát. Je to komedie, která si zhruba hodinu a půl není jistá sama sebou a teprve postupně se osměluje, než to do nás začne prát naplno. Spíše jsme natlačeni do pozice dcery hlavního hrdiny, jež trpí za jeho trapnost. Zatímco jiným komediím padá po půlce řetěz, protože většinou stojí jenom na osamocených vtipech a pořád stejném schématu, Toni Erdmann se s nabíhající stopáží rozjíždí do stále větších obrátek. V trapnosti postupně vidíme zoufalé pokusy stárnoucího otce udělat z příliš racionální byznysmenky znovu člověka. Poslední půlhodina, poté, co se upjatá Ines konečně uvolní zpěvem a uspořádá firemní „nahou party“, vyvolává u publika až hystericky očistný účinek. Devětatřicetiletá scenáristka a režisérka Maren Ade (jež se proslavila spíše dramaty Les pro stromy a Všichni ostatní) obsadila stejně starou herečku Sandru Hüller (ta před deseti lety vyhrála v Berlíně cenu za herecký výkon v realisticky pojatém hororu Rekviem) a devětašedesátiletého rakouského herce Petera Simonischeka (kterého si nejspíš nepamatujete z žádného filmu) a stvořila tak dokonale osobní (byť ne autobiografické) dílo o vztahu otce a dcery. Poznat se v tom může leckdo, nicméně Toni Erdmann vypovídá především o tom druhu generačního neporozumění, kdy potomek je výrazně „dospělejší“ (uměřenější a nudnější) než jeho „dětinský“ rodič. Není v tom obsažen cyklus lidského života, kdy se starci znovu podobají dětem – to je jednak trochu klišé a jednak Winfred, který se převléká za bláznivého Toniho s parukou a šílenými zuby, není zase tak starý, nebo dokonce senilně infantilní. V jeho humoru se odráží zoufalý pokus o sblížení, pokus, jak znovu z dcery učinit malou holku, která se směje tátovým vtipům. Jde tu ale ještě o mnohem víc: Winfred/Toni tu zastupuje jakési neurčitelné staré zlaté časy (možná ještě 60.–70. léta), kdy existovala normální střední třída, která o své místo v kapitalistickém systému nemusela bojovat nijak urputně. Stačilo dělat běžné zaměstnání v domácím prostředí s blízkými lidmi (například učit děti z okolí hrát na piano) a nebylo nutné cestovat po celém světě, hovořit cizími jazyky, neustále taktizovat při schůzkách s lidmi, kteří vám jsou protivní, nebo jenž neznáte a nedokážete porozumět jejich kultuře. Ines, která se snaží v Rumunsku pro nadnárodní společnost těžící ropu outsourcovat nějaké firemní služby, evidentně dělá práci, která stojí za pytel, i když jí musí skvěle vydělávat. Může svou práci jakkoli popisovat coby „výzvu“ a „poznávání nových lidí“, a přesto z jejího chování a výrazu čiší, že se postupně proměňuje v bledou mrtvolu bez soukromí, koníčků, lásky a opravdového naplnění a štěstí. Winfred/Toni jistě ve světě velkých byznysových schůzek a večírků působí bláznivě, ale díky jeho přítomnosti vynikne celková absurdita těchto akcí. Oč méně tu hrají a přetvařují se ostatní než Winfred/Toni? Nemají jeho řeči, jakkoli švihlé, více obsahu a životnosti než pitomé manažerské a snobské fráze? Autorka nám toto poznání nijak násilně necpe, vyplyne pro nás přirozeně spíše z délky celého filmu a množství prostředí, do nichž Winfred/Toni intervenuje. Toni Erdman tedy není pouze komedie o překonání rodinné krize, která ostatně není nijak dramatická. Je to film o následcích globalizace, o paradoxu, kdy dokážeme fyzicky a technicky překonávat rychle velké vzdálenosti, ale ty nejkratší – lidské, osobní, psychologické a kulturní – překovat téměř nedovedeme. Stejně jako Winfred/Toni Erdmann nakonec své dceři poskytne cosi jako terapeutickou kůru, může stejnojmenný film zapůsobit pomocí smíchu i na nás. Jediná škoda, že to skvěle účinkuje hlavně napoprvé, protože většina legračních situací stojí na naprosté nepředvídatelnosti a při druhém zhlédnutí už nejsme tolik překvapeni. Můžeme se také dohadovat, zda film opravdu musel mít 160 minut a nestačily dvě hodiny nebo 140 minut, ale v zásadě se asi smíříme s tím, že bez pořádné délky nevynikne celkový vývoj. Ines musí být opravdu hodně upjatá a uzavřená do sebe, Winfred musí být zpočátku jenom otravný a potrhlý, a teprve později, v trvání, může nastat nějaká proměna. Nejedná se přitom o žádnou pomalou komedii s natahovanými vtipy, o žádné artové dílo, kde se postavy na sebe dlouze koukají a kde se z nedění ždíme vtip. Toni Erdmann je konverzačka, v níž pouze zpočátku nevěřícně koukáme, jestli jsme se občas nepřeslechli, a nakonec podlehneme momentům, kdy se naruší všechny komunikační rituály a postavy se osvobodí od konvencí. Tak silný zážitek vám neposkytne žádná prvoplánová řachanda. Toni Erdmann REŽIE Maren Ade SCÉNÁŘ Maren Ade HERECKÉ OBSAZENÍ Sandra Hüller, Peter Simonischek, Michael Wittenborn, Thomas Loibl, Trystan Pütter, Hadewych Minis, Lucy Russell, Ingrid Bisu, Vlad Ivanov V kinech: od 20. října | Hodnocení: Pozitivní Kamil Fila český filmový recenzent a kritik www.jestevetsikritik.cz Youtube Pro přehrání videa se připojte k internetu