kino / thriller Kamil Fila český filmový recenzent a kritik Zlé publikum dle Aronofského www.jestevetsikritik.cz recenze ještě většího kritika Kamila Fily Text kamil fila | FOTO CinemArt Osmačtyřicetiletý Darren Aronofsky je jedním z mála filmařů současného Hollywoodu, kterého můžeme nazvat „auteurem“, tedy autorem s velkým A. Z různých důvodů dostává příležitost točit si za ne úplně malé peníze se slavnými herci, co chce, a skoro vždy je staví do poloh, které jsou pro ně netypické. Nikdo jiný nemá ve své filmografii tolik úletů jako on, těžko říct, co je vlastně nějaký jeho standardní nebo normální film. M atka! se odehrává v jednom osamělém domě uprostřed lesů, z jehož zápraží hlavní hrdinka (hraná tradičně trochu voskovou Jennifer Lawrence) ani nechce sejít. Celou dobu bez doprovodné hudby a snímaná lehce roztřesenou zrnitou 16mm kamerou ťapká bosky po podlaze, jako by k domu byla přisátá navždy. Polorozpadlý dům, jenž s nasazením všech fyzických sil opravuje, patří jejímu o dost staršímu muži (Javier Bardem), údajně geniálnímu básníkovi trpícímu tvůrčí krizí, který se sem vrátil, aby si obnovil vzpomínky na dětství a znovu nasál inspiraci. To by je ale v jejich zdánlivě společném díle nesměli rušit jeho fanoušci, kteří sem přijíždějí bůhvíodkud a docela nadrzo se v domě ubytovávají či pořádají večírky. Zoufalá mladá žena si myslí, že manželovu pozornost upoutá tím, že budou mít dítě, ovšem i to se stane předmětem kultovního uctívání… Matka! je esoterický film, který zpočátku může působit jako komorní psychologické drama, posléze se ale překlopí do hororu (podobného Rosemary má děťátko) a nakonec do jakéhosi fantasmagorického podobenství, kde zcela bez nadsázky a doslova létají granáty, popravují se zajatci střelbou do týla a dětského tělíčka se zmocní kanibalistický dav. Sám Aronofsky jej popisuje jako horečnatý sen, v němž platí následující symbolika: Bardem je Bůh tvořitel, Lawrence je trpící Matka Země, nezvaní návštěvníci jsou Adam a Eva a jejich synové Kain a Abel. Ti další lidé, co sem bez pozvání chodí, jsou fanatičtí věřící hledající vykoupení v Bibli aneb básníkově posledním díle. Filmovým znalcům jde tento mix přiblížit asi jako když Anděl zkázy od Luise Buñuela potkává Potomky lidí od Alfonsa Cuaróna. S tím rozdílem, že z matky! se nová klasika nestane. Jedná se o jeden z nejhůře hodnocených filmů letošního roku jak od kritiky, tak od běžných diváků, navíc se statusem komerčního propadáku – nápad nasadit tento snímek v tisícovkách kopií do multiplexů a inzerovat ho jako horor, když má jít o hluboké umění, se dost nevyplatil. Jennifer Lawrence přitom do své role opravdu vložila všechno a odtrpěla si toho hodně – při jedné scéně začala hyperventilovat a zlomila si žebro, a navíc pak začala chodit s Aronofským. Brát celé dílo vážně není lehké, tvůrci nám přepjatostí výrazu hází dost klacky pod nohy. Ano, lidstvo se neustále modlí k impotentnímu, ale přitom autoritářskému Bohu: pod ním si můžeme představit cokoli od křesťanského Boha a církve, přes patriarchát, charismatické politiky, namyšlené umělce až po kapitalistický trh. Ano, matka příroda je přitom jediná, kdo opravdu tvoří nějaké zázraky a časem s námi může přestat mít trpělivost. Tohle se dá nějak pochopit, film k tomu nabízí dost indicií a někdy tato zjištění podává víc komicky (záměrně) a někdy víc hrůzně. Co je však nepochopitelnou hádankou, jak nahlíží Aronofsky sám na sebe, pokud takto mluví o tvůrcích, umělcích a géniích. Má být jeho dílo sebekritikou, v níž odhaluje vlastní dutost a patetičnost a slibuje nám, že příště se polepší? Nebo tím ukazuje ony falešné modly, lidi, kteří tvoří jen vznešené a líbivé věci, a bojí se ukazovat ošklivost, čehož se on sám nebojí, a proto na nás valí tolik hnusu? Případně si vůbec neuvědomuje, že svým filmem si podřezává větev pod svým statusem „génia“ a nevidí paralely mezi sebou a Bardemovým básníkem? A nakonec: chce od nás, od publika, abychom ho uznale poplácali po zádech za jeho odvahu, nebo jím opovrhovali za to, že jakékoli diváky a konzumenty umění ukazuje jako bezohledné idioty, kteří si neustále přivlastňují díla, jako by byla jenom jejich? Matka! nenabízí žádný pozitivní příklad konzumace či prožívání umění, jakékoli společné sdílení tu má jenom podobu odpudivého rituálu. Buď slepého pochlebování nebo ničení domu/díla, případně selektování a zabíjení těch, kteří mají jinou interpretaci, než ti, co jsou zrovna u moci. Nelze popřít, že v matce! je mnoho témat a Aronofsky nabízí poměrně širokou škálu toho, jak lidé zacházejí s uměním a umělci samotnými. I na normální realistické, nesymbolické úrovni ve filmu můžeme vidět, jak se muži opájejí slávou a jejich partnerky musí mlčky trpět, že jim ostatní kradou jejich milovanou bytost a je samotné posuzují vždy jenom jako přívěšky, pečovatelky nebo ty, které mají rodit děti, být krásné a mlčet. Problém s matkou! není v tom, že by v ní bylo málo věcí k rozpoznání, ale to, že nám Aronofsky neumožní o nich přemýšlet jinak než negativně. Při takovém množství motivů však už nejde být jednostranný, od bohatého díla člověk očekává větší komplexnost. Takto to působí, že Aronofského vztek je jenom nezpracovaný pubertální vzdor. Matku! i tak ale můžeme brát jako završení dlouhodobého Aronofského vidění světa: tvůrci samotní jsou dost oběti, za jejich smrt může publikum. V matce! se oproti Wrestlerovi či Černé labuti mění jediné – hlavní hrdinka není nahlížena jako hlavní tvůrkyně, ale pouze ta, kdo dělá skutečnému umělci servis. Jedná se tak o „příběh služebnice“, ženy, která se obětuje pro muže. matka! režie Darren Aronofsky scénář Darren Aronofsky Herecké obsazení Jennifer Lawrence, Javier Bardem, Ed Harris, Michelle Pfeiffer, Domhnall Gleeson, Brian Gleeson, Jovan Adepo… Délka 115 min. V kinech: od 19. října / Hodnocení: negativní Pro přehrání videa se připojte k internetu