kino / drama Text Vojtěch rynda | FOTO CinemArt Vojtěch Rynda český filmový publicista první člověk Filmová recenze Vojty Ryndy Jaká prázdnota je tak nesmírná, že se v ní lidský smutek rozpustí? Jaký úkol je tak vznešený, že při jeho plnění člověk zapomene na své všední starosti? Režisér Damien Chazelle pojal v Prvním člověku příběh dobytí Měsíce poněkud nečekaně jako komorní drama člověka, který heroickou misi pojímá i jako cestu k smíření se sebou samým, a jako poctu statečnosti jeho manželky. D amien Chazelle překvapuje nadvakrát. Zaprvé tím, že si po dvou hudebních filmech – bubenickém dramatu Whiplash a mnohaoscarovém muzikálu La La Land – vybral úplně jiné prostředí a hudbu v jeho zpracování odsunul na běžnou „doplňkovou“ pozici. A zadruhé tím, že monumentální příběh o přistání na Měsíci zpracoval nikoliv jako spektakulární podívanou, nýbrž coby intimní portrét dvou lidí a jejich traumat a nejistot. Jedním z těch dvou je samozřejmě americký astronaut Neil Armstrong, který na povrch Měsíce vstoupil jako první člověk 21. července 1969 v rámci vesmírných programů Gemini a Apollo. Film První člověk začíná už v roce 1961, kdy Armstrong pracuje jako testovací pilot NASA v poušti Mojave. Má dobré výsledky, ale také reputaci poněkud nespolehlivého a horkokrevného „střelce“. Když se při letu v raketové stíhačce X-15 nechtěně odrazí od atmosféry a jen tak tak se mu podaří dostat zpátky na zem, je kázeňsky potrestán. U Armstrongů doma se mezitím schyluje k tragédii: ani ne tříletá dcera Karen, kterou má Neil s manželkou Jen, umírá na mozkový nádor. Když se ji přes všechnu snahu nepodaří zachránit, žalem zničený pilot se rozhodne pro radikální změnu. Přihlásí se do programu Gemini, což s sebou nese i přestěhování do Houstonu, kde je hlavní americké vesmírné středisko. Mezi Spojenými státy a Sovětským svazem probíhá v rámci studené války neoficiální závod o dobytí kosmu. Amerika se cítí být zahanbena sovětskými úspěchy s družicemi Sputnik a s Gagarinovým letem na oběžné dráze a touží jako první dosáhnout dalších dvou milníků: výstupu člověka do otevřeného vesmírného prostoru a přistání na Měsíci. Stejně jako režisér Chazelle překvapuje i scenárista Josh Singer. Ten ve svých předchozích snímcích rovněž zpracoval příběhy podle skutečných událostí, ale ve všech případech šlo o prostředí novin, respektive médií; ve filmech Akta Pentagon: Skrytá válka, Spotlight a WikiLeaks se navíc drtivou většinou soustředil na profesní stránku a osobní život protagonistů ponechával v pozadí. V Prvním člověku Singer dělí pozornost mezi Armstrongův profesní a rodinný život spravedlivě půl napůl, což zpočátku působí téměř svatokrádežně: proč se i při velkorysé stopáži kolem dvou a půl hodiny zdržovat ve vyprávění o jednom z největších výkonů lidstva domácím „pinožením“? Singer ale ví, co dělá: vedle Armstrongovy statečnosti a odvahy staví Jenino každodenní hrdinství, s jakým musí astronautova žena žít v neustálé nejistotě, zda se jí manžel vrátí na Zemi a domů, a navíc mu udržovat domácí zázemí. Chazelle s kameramanem Linusem Sandgrenem a se svým stálým střihačem Tomem Crossem vyprávějí civilní, až dokumentaristickou formou: roztřeseným ručním snímáním, v krátkých záběrech, přilepení k hlavním postavám. Díky tomu ukazují Armstronga a jeho ženu jako lidi z masa a kostí, žádné superhrdiny s nervy z oceli a perfektním sebeovládáním. Ve scénách z trenažérů a letů pak publiku zprostředkovávají astronautovy vjemy: divák se většinou nemůže kochat velebnými kosmickými scenériemi, protože má zorné pole omezené výzorem skafandru, rozklepané řáděním tryskových motorů nebo zaplněné nejrůznějšími kontrolkami a ukazateli. Jen v klíčových momentech si tvůrci popustí uzdu a dovolí si v přísně disciplinovaném vyprávění audiovizuální exhibici. Strhující je úvod s odrazem od atmosféry, v němž se Armstrong s rozžhaveným čumákem stroje řítí rychlostí 3,5 Machu 140 tisíc stop nad zemí. Děsivě působí scéna s trenažérem, na kterých se piloti otáčejí kolem tří os, dokud neztratí vědomí, nebo zběsilá nezvladatelná rotace na oběžné dráze při připojování k modulu Agena. A velebně úchvatná je pochopitelně i scéna samotného měsíčního přistání, v níž se pečlivě pracuje i s hudbou a se zvukem, respektive jeho absencí. Film nenásilně připomíná dobový kontext: nepříjemný šok Američanů, když je Rusové v roce 1965 trumfli s prvovýstupem člověka do volného prostoru, protesty proti válce ve Vietnamu, nevoli americké veřejnosti vůči státnímu financování vesmírného programu. Líčí také programy Gemini a Apollo jako cesty do neznáma, v nichž se všechno děje poprvé a cesta je lemována mnoha tragédiemi, jako když Apollo 1 během předstartovních příprav shořelo i s tříčlennou posádkou na palubě. To všechno se vpisuje do nehybné tváře Ryana Goslinga (Blade Runner 2049, La La Land). Ten Neila Armstronga pojímá jako nemluvného samotáře, který si emoce nechává pro sebe – mimo jiné v dobré víře, že tím ochrání své nejbližší, i když je svým počínáním spíše frustruje. Jen Armstrongovou ztvárnila Claire Foy jako ženu s až nadlidskou silou žít v očekávání nejhoršího a snášet vleklé frustrace, jako když musí na setkání s manželem po jeho triumfálním přistání čekat ještě měsíc, než uplyne karanténa. I když jejich společná cesta k nesmrtelnosti vede na plátně mnoha momenty na hraně sentimentality, pojmout „malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo“ jako rodinné melodrama je rozhodně novátorské – a vlastně spravedlivé. První člověk režie Damien Chazelle scénář Josh Singer Herecké obsazení Ryan Gosling, Claire Foy, Jason Clarke, Kyle Chandler, Corey Stoll, Patrick Fugit, Christopher Abbott, Ciarán Hinds… Délka 141 min. V kinech: od 11. října / Hodnocení: pozitivní Pro přehrání videa se připojte k internetu