kino / tragikomedie Kamil Fila český filmový recenzent a kritik www.jestevetsikritik.cz zahradnictví nápadník recenze ještě většího kritika Kamila Fily Text kamil fila | FOTO Film Europe V dějinách (nejen) porevoluční české kinematografie neexistuje svým způsobem ambicióznější projekt. Vypustit do kin v jednom roce tři navzájem propojené filmy se dosud nepokusil nikdo. Byla tu před nedávnem už dvoudílná Gangster Ka od Jana Pachla nebo v 90. letech Playgirls 1 a 2 od Víta Olmera. Na trilogie se dřív soustředil Otakar Vávra, ať už s husity (Jan Hus, Jan Žižka, Proti všem) nebo s 2. světovou válkou (Dny zrady, Sokolovo, Osvobození Prahy), ale měl mezi nimi delší časové rozestupy. T rojdílné Zahradnictví od Jana Hřebejka a Petra Jarchovského přitom působí jako naprostý opak Vávrova přístupu: namísto tvoření velkých dějin, kdy jednotlivým aktérům, jako byli Edvard Beneš nebo Klement Gottwald, nevidíme do soukromí, nabízí Zahradnictví přehršel každodennosti a pouze na pozadí soukromých mikrodramat probíhá i nějaké společensko-politické dění. Možná toto srovnání Hřebejka a Vávry působí na první pohled nejapně a násilně, ale těžko najít dva výraznější, častěji točící „režimní režiséry“, muže své doby, jejichž přístup definuje, jak zobrazovat minulost. Éra reálného socialismu dokázala své kořeny nahlížet jenom tak, že z nich vymazala malost, současná éra reálného kapitalismu stojí na zdůrazňování malosti i u těch, kteří jsou na „správné straně“. Ústřední figurou celé trilogie Zahradnictví je Jindřich Rohn, který si prošel útrapami druhé světové války, vrátil se již dávno oplakaný, ale i nechtěný svou manželkou Vilmou a postupně terorizující celou rodinu svým pedantstvím. Tento muž pevných zásad, jenž si nikdy nezadal s komunisty a vždy obdivoval Západ, se do divácké paměti vryl nejvíce v divousovském podání Jiřího Kodeta v Pelíšcích. Zahradnictví má dopovědět do hloubky, jak se z obdivuhodně ušlechtilého odbojáře stal směšný domácí tyran, což je právě onen významový směr, jímž se ubírá celá filmová reprezentace české minulosti. V délce tří filmů máme mít šanci poznat jeho složitý vývoj a mnohotvářnost. Problém celého Zahradnictví však je, že nezaplňuje dějové mezery, ale vytváří nové a spíše komplikuje a znepřehledňuje. Více než aby tři filmy z období první republiky, Protektorátu, nástupu totality v únoru 48 a podivně odlehčených 50. let spojovaly postavy a dějové linky s Pelíšky, jež se odehrávají na konci 60. let, vyvolávají především spoustu otázek. Vždyť Daniela, hlavní hrdinka třetího dílu s podtitulem Nápadník, se v Pelíšcích vůbec neobjeví, ani ji nikdo nezmíní, stejně tak tety Mařči a Emilku a strýce Miloše a Karla z Jindřichovy strany, ani Bedřišku a Elu z Vilminy strany. Když korpulentní a halasná Mařči v podání Sabiny Remundové pláče těsně před závěrečnými titulky při objevení medvídka z dětství, o němž do té doby opět nic nepadlo (nebo si to už nelze pamatovat), člověk se trochu bojí, aby nepřišel čtvrtý díl, který bude muset dovysvětlit i tuto trilogii. Jistě, že z dotyčné scény lze vyvodit, že i zdánlivě necitelná Mařči v sobě ukrývá nějakou bolest a není jednostrunnou komickou figurkou. Podobně není těžké domyslet si, že s Jindřichem v Pelíšcích už nejspíš nikdo nechce mluvit, takže se ani v širším příbuzenstvu nepotkávají na Vánoce. Navíc – v Pelíšcích se Jindřich jmenuje Kraus a ne Rohn. Ale právě to vzbuzuje zmatek – je Zahradnictví regulérním „předpokračováním“ (prequelem) Pelíšků, nebo jakýmsi realističtějším přepsáním příliš nostalgické fikce? Zatímco Pelíšky byly zamýšleny jako sólo dílo, v němž se mísí motivy z knih Petra Šabacha a skutečné osudy rodiny Petra Jarchovského, Zahradnictví je čistě osobní, byť třeba v něčem dobarvenou osobní kronikou, která nemá v první řadě rozesmávat. Dokonce první díl Rodinný přítel byl tak urputně nehumorný, až byla jeho 130minutová stopáž k nepřežití. V druhém dílu Dezertér se mísila komika i tragika, škoda jen, že Jiří Macháček v hlavní roli nedal na sobě znát, co právě hraje. Oba díly byly tak rozpačité, že vyloženě odrazovaly od zhlédnutí třetího. Zde již komediální tón jasně převažuje, rozehrávají se tu vděčné konfliktní situace u rodinného stolu, kdy se Martinu Fingerovi daří být kodetovštější než Kodet a ostatní mu stále nahrávají na smeče. Anna Fialová si v roli pýřící se nezkušené Danušky říká o to, aby se stala novou hvězdou českých filmů – tak přirozeně působí, a tak moc jí sluší dobové kostýmy, aniž by se přitom projevovala jako pokorná panenka. Její vztah s Mirkem v sobě nese klasicky silný melodramatický náboj „lásky, jíž se kladou překážky a nemůže být rozvíjena“; možná poprvé v celé trilogii se jedná o funkčně použitý a netradičně rozvinutý žánrový prvek. Ještě nikdy v českém filmu nebránil otec dceři, aby pojala někoho za muže, proto, že jeho kádrový profil málo odpovídá budoucímu emigrantovi. Nároky „musí tě zajistit a mít cílevědomost, abyste odsud mohli utéct do lepšího světa za hranicemi“ v sobě obsahují stejnou měrou pozitivní i negativní tón. A částečně tato zezačátku nevyslyšená prosba vysvětluje, proč by Daniela chyběla v Pelíšcích – i když zase víme, že v reálu maminka Petra Jarchovského neemigrovala. Nápadník je téměř bezbolestně odkoukatelný film stojící na anti-komunistickém schématu „skoro-dobří obyčejní lidé proti bolševickým darebákům“. Ze všech dílů trilogie vyhlíží nejméně výpravně a nejdražší u něj musela být titulková sekvence, kdy mladý pár projíždí na kole městem k řece. Zde se za sebou míhá spousta exteriérových obrazů, jinak se spíš pohybujeme v sevření interiérů. Jako by však tento film jen někdo úhledně poskládal, ale neoživil, nevdechnul do něj nic navíc. Možná scéna s Danuščiným kuňkáním do telefonu vejde lépe do paměti, ale jinak nic nenasvědčuje tomu, že by se Nápadník stal novou klasikou. Pro přehrání videa se připojte k internetu Zahradnictví: Nápadník režie Jan Hřebejk scénář Petr Jarchovský Herecké obsazení Anna Fialová, Ivan Lupták, Tereza Hladíková, Aňa Geislerová, Martin Finger, Klára Melíšková, Lenka Krobotová… Délka 113 min. V kinech: od 2. listopadu / Hodnocení: Neutrální