Recenze kino Červená želva plave v moři fantazie recenze ještě většího kritika Kamila Fily Text Kamil Fila | FOTo Falcon Animovaný film se stal synonymem pro rodinnou podívanou a naopak. Očekáváme, že nás animáky budou oslovovat jako znalce jiných žánrů – hlavně akčních snímků, sci-fi a komedií – a že nám poskytnou totéž, ale v trochu nevinnější formě, kdy akce nebude moc brutální a humor vulgární. Děti se takto vychovávají ke konzumaci drsnějších „dospěláckých“ verzí a dospělí se při sledování nenudí úplnými infantilnostmi. Když se ale v kinech zjeví film, který se nechce ničemu podobat, ani nic napodobovat a nutí nás zapojovat fantazii, je na místě zpozornět. Koprodukční francouzsko-japonský film Červená želva má tento potenciál a dokonce i oficiální razítko: vyhrál zvláštní cenu poroty ve vedlejší, „zvláštnější“ soutěžní sekci v Cannes – Un Certain Regard. P ro 63letého nizozemského režiséra Michaëla Dudoka de Wita představuje Červená želva jeho celovečerní debut. Má za sebou už úspěchy s krátkými snímky, ale prací na Červené želvě strávil zhruba deset let a mezitím stačil upadnout v zapomnění. Nyní se z něj stává jméno nejčastěji zmiňované u letošních oscarových nominací a jeho snímek si už rozhodně stihnul získat mezinárodní věhlas. Nejvíc zaujme pochopitelně to, že se tu po celých 80 minut stopáže nemluví. Osamělý trosečník na neobydleném ostrově, zdá se, jako by ani netrpěl samomluvou, alespoň režisér nám to nikdy neukáže. Nejdále se dostane k citoslovcím, jinak postačí němé zírání, horečnatá činnost a gesta občasného zoufalství. Ani rané černobílé němé filmy přitom nebyly tak němé jako Červená želva, byly spíš neslyšné. Postavy otevíraly pusu, ale my jsme je neslyšeli. Kontrast v de Witově díle se prohlubuje tím, že tu zní mnohokrát hudba, trosečník ji dokonce při svých halucinacích i slyší, ale chybí tu artikulovaná slova, což vede k dojmu, že není možné vyjádřit nic konkrétního. Volba bezeslovnosti a snížené barevné škály, která posouvá dílo až k monochromatickému tónu, nás podněcuje k tomu, že automaticky musíme více zapojovat představivost. V tomto netečném šedivě-béžovém světě svítí červená barva želvy jako symbol něčeho intenzivního, jediného citového. Děj by se mohl odehrávat naprosto kdykoli a „kdekoli“, jež se redukuje na tropický ostrov s kraby, rybami, tuleni, palmami, tsunami a želvami. Ano, leckterý biolog nebo oceánolog by mohl namítat, že v jednom podnebném pásmu se nemůže vyskytovat všechno najednou, ale je to alegorie, sakra, tak proč ne? Červené želvě se dá snadno podlehnout jako poetickému dílu, které je „zároveň univerzálním příběhem všech zásadních okamžiků v životě člověka. O sebepoznání, lásce, rodičovství a střídání generací,“ jak vzletně praví i distribuční list. Jinak je to taky snímek o tom, že můžete souložit s želvou a mít s ní lidské dítě. Leckterý biolog toto nebude moct přijmout ani jako metaforu. Spoléhat můžeme jen na to, že dětem, co budou sedět v kině, přijde takový magický realismus přirozený a nebudou se ptát na detaily. Ale vážně: Červená želva vyžaduje velmi silně, abychom skoro nic, co se v ní děje, nebrali doslova a viděli za tím vždy něco mnohem obecnějšího a brali si z ní poučení o zklidnění, smíření a koloběhu života. Trosečník je metaforou každého z nás, koho někdy vlny vyvrhly na místo, kde být nechtěl a odkud chce uprchnout pryč. Jednou z interpretací třeba bude, že vše, co se stane po souloži s želvou, je již čistá halucinace zešílevšího nebožáka, který ví, že se z ostrova nikdy nedostane, takže si musí vytvořit únikovou fantazii, že želva je ve skutečnosti žena a vychovávají spolu dítě. Ale i tato interpretace je vlastně málo „přijímací“ a příliš konfliktní. Film nastoluje harmonii vyššího řádu. Nejde tu o vyprávění příběhu, který můžete jednoduše reprodukovat („stalo se tam to a to“), mnohem spíše jde o to, abychom u něj rozjímali o životě, smrti a opuštěnosti. Tato „robinsonáda“ se příliš nesoustředí na mechaniku, jak člověk přežívá na ostrově, či jak se z něj snaží uniknout, ale zaměřuje se hlavně na to, jak se takový člověk cítí. Jedním z poselství bude to, že někdy je lepší překonat instinkty k úniku z prostředí, které nám nevyhovuje, a naučit se přijmout nové místo jako domov. Upřímně, za sebe bych zdůraznil ono „někdy“, protože brát to jako univerzální poselství mi přijde příliš poraženecké, jako by naší nejmoudřejší volbou měla být vždy přizpůsobivost. V tom je problém s mnoha vznešenými alegoriemi, které se tváří, jako by to, co je nevyhnutelné v přírodě (na opuštěném ostrově), mohlo být stejné či přenositelné ve společnosti, kde nikdo není ostrovem sám pro sebe. U Červené želvy mě nenapadá řešit do detailu, jak chápat vztah muže a želvy a co je zač jejich dítě, a to ani na doslovné ani obrazné úrovni. Oceňuju její realističnost, s jakou tvůrci ukazují lidské pohyby, v kontrastu s poetičností a komičností zvířecích pohybů, které lehce antropomorfizují. Trochu patetická mi připadne hudba, což je ale obecná potíž s díly, která chtějí být krásně ušlechtilá. Nebál bych se na Červenou želvu vzít do kina klidně už šestileté dítě, s tím, že by mu scéna zabití bezbranného zvířete někdy v půlce děje mohla způsobit dlouhodobé trauma. Pochyby o tomto jistě výjimečném filmu se týkají jenom toho, že se tváří, jako kdyby šlo všechny pravdy o životě očistit ode veškerých konkrétností. Věřit univerzálním nadčasovým poselstvím nám nemusí přinášet vždy užitek. Červená želva REŽIE Michaël Dudok de Wit SCÉNÁŘ Michaël Dudok de Wit, Pascale Ferran V kinech: od 1. prosince | Hodnocení: pozitivní Kamil Fila český filmový recenzent a kritik www.jestevetsikritik.cz Youtube Pro přehrání videa se připojte k internetu