kino / Drama 120 BPM režie Robin Campillo scénář Robin Campillo Herecké obsazení Adèle Haenel, Nahuel Pérez Biscayart, Arnaud Valois, Antoine Reinartz, Félix Maritaud, Médhi Touré, Aloïse Sauvage… Délka 140 min. V kinech: od 30. listopadu / Hodnocení: Pozitivní 120 bpm tepe v rytmu devadesátek recenze ještě většího kritika Kamila Fily Text kamil fila | FOTO Film Europe Název 120 BPM odkazuje na stejnou zkratku v angličtině i francouzštině – beats per minute či battements par minute. Sto dvacet úderů za minutu je tempo house music, která spoludefinovala 90. léta minulého století, i zrychlení, na nějž se dostane srdeční tep, když jsme zamilovaní nebo vystrašení. J en málokterá zkratka dovede pod sebe zahrnout niterné pocity i veřejný status mladých lidí, kteří jsou HIV pozitivní, vyrůstají v devadesátkové Paříži, chodí do tanečních klubů a na gay pride a jmenují se Sean a Nathan, i když jsou to Francouzi. Coby otevření gay aktivisté svázaní se smrtelnou nemocí zdánlivě představují menšinu v menšině, a přitom patří zároveň celému světu, univerzálně propojení s ostatními ve stejném hudebním rytmu, kulturním i tělesném tepu doby. 120 BPM patří k největším překvapením letošního filmového roku. Na festivalu v Cannes toto 140minutové realistické drama porazilo díla mnoha osvědčených tvůrců: Dvojitého milence od Francoise Ozona, Happy End od Michaela Hanekeho, Oklamaného od Sofie Coppoly, Nemilované od Andreje Zvjaginceva či Zabití posvátného jelena od Yorgose Lanthimose; tedy samé těžké váhy, dřívější vítěze Zlatých palem a Oscarů. Jenomže většině těchto snímků chybí energie, jsou trochu unavenější, než jsme od těchto autorů zvyklí, a chybí v nich moment překvapení. 120 BPM, přestože je o umírání, měl v sobě víc života než ostatní konkurenti v soutěži. Momentálně je z něj zástupce francouzské kinematografie na letošních Oscarech a může se z více důvodů stát podobně průlomovým dílem o AIDS, jako byla v roce 1993 Philadelphia s Tomem Hanksem. Ačkoli se odehrává vlastně ve stejné době, referuje o ní zcela jinak. 55letý režisér Robin Campillo byl až dosud známý hlavně jako scenárista Laurenta Canteta (Na jih, Mezi zdmi) se již dříve představil dvěma filmy, ospalým sci-fi Les Revenants, o tom, jak se na Zem vrací mrtví lidé a společnost se o ně musí postarat, a pak queer snímkem Kluci z Východu, v němž se osamělý podnikatel ve středním věku dává dohromady s mladým imigrantským prostitutem. Ani jeden z těchto titulů ale nedával tušit, jak skvěle bude přijato 120 BPM. Jedná se zcela jistě o jeho nejosobnější film. Campillo se svým spoluscenáristou Philippem Mangeotem totiž byli v 90. letech součástí hnutí ACT UP, které se navzdory vládní cenzuře a mlžení farmaceutických firem snažilo zvyšovat povědomí o nemoci AIDS. Mangeot byl dokonce na konci 90. let vedoucím pařížské pobočky. Při psaní scénáře tedy už nemuseli dělat zpětně rešerše, ale vycházeli hlavně ze svých vzpomínek. Jak sám Campillo uvedl, prvotní impuls k psaní se odvíjel od vzpomínky, jak oblékal na posteli svého zemřelého přítele. Svůj film chtěl také věnovat mladým lidem, kteří si už nepamatují epidemii AIDS z té doby a chovají se znovu nezodpovědně. Líčí také přerod aktivistů od oněch „hodných milých gayů, kteří vyvolávají lítost, ale nikdo jim nepomáhá, k rozjíveným a nechutným buznám a lesbám, kteří přitahují pozornost“, například tím, že na vědeckých konferencích a v kancelářích laboratoří hází pytlíky s umělou krví, nebo tisknou plakáty, kde je vidět anální penetrace. Ukázalo se, že šlo o jedinou možnou strategii, jak pomoci rozšířit používání kondomů a donutit farmaceutické společnosti uvolnit experimentální léky. 120 BPM je lekcí občanské neposlušnosti a zároveň se mu daří překonat určitá klišé. Když se díváme na dějiny francouzského filmu, tak mladí lidé tu sice bývají nositeli změny, ale jsou nejenom krásní, ale i zdraví. „U Godarda nenajdete nikoho nemocného. Jedinou výjimkou bude Cléo od pěti do sedmi od Agnes Vardy“, říká Campillo. Cílem jeho snímku je ukázat ze života úplně všechno, dát nám zprostředkovaně zakusit, jaké je to „být tělem ve světě“. Cítíme vzrušenost diskusí a meetingů, smyslnost sexu i tance jako kontinuitu zkušenosti týchž osob, které se projevují v různých rolích. V jedné scéně v klubu se jakoby na chvíli zastaví čas a vidíme mezi těly poletovat částice prachu ve vzduchu. Symbolicky je můžeme chápat jako něco, co lidi spojuje v dobrém i zlém, je v tom trocha radosti a trocha paranoie, jak se „virus šíří vzduchem“. Víme sice, že takto se HIV nepřenáší, ale strachu se nejde jen tak snadno zbavit; scéna si pohrává s našimi předsudky. Nejdůležitější na vyprávění je, jak postupně z kolektivu vyloupne jednotlivé hrdiny. Ze začátku je vše obecné-společné-politické a postupně se stává stále osobnějším a intimnějším, až na konci zůstává umírající Sean sám. Ona pozvolnost nám dává najevo, že neexistují žádné ostré hranice mezi tím, co je veřejné a soukromé a že všechny neosobní zákony nebo zdánlivě objektivní mediální informace mají vliv na to, jak žijí a umírají konkrétní lidé. Campillo svůj početný ansámbl dával dohromady asi tři čtvrtě roku a dlouhé scény diskusí nakonec točil na jeden zátah třemi kamerami – dosáhnul tím až jistého dokumentárního dojmu, ale přitom si byl vždy vědom, že dělá fikci a povahu vyprávění časem přesouvá až do jisté snovosti. 120 BPM nejde obvinit z toho, že by šlo o agitku bez umělecké hodnoty. Pro zatvrzelé homofoby to bude samozřejmě podívaná k nepřežití. Jestli se 120 BPM podaří vyhrát i Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film tohoto roku, bude to po Philadelphii či Zkrocené hoře další velký zlom. Znamenalo by to totiž, že dovedeme lépe přijímat i problematické postavy. Ve Philadelphii umírá především sympatický člověk a velká herecká hvězda, která projde dojemnou fyzickou proměnou, ale za všech okolností zůstává kultivovaná. Navíc k tomu hraje Bruce Springsteen, hlas dělnické Ameriky, čili je to posvěceno a předpřipraveno pro všeobecné přijetí. 120 BPM nás vede k tomu, že soucit si zasluhují i ti, kteří nemusí být líbiví a znejišťují nás v tom, co chápeme jako normální. Pro přehrání videa se připojte k internetu Kamil Fila český filmový recenzent a kritik www.jestevetsikritik.cz