kino / animovaný Text Vojtěch rynda | FOTO CinemArt Vojtěch Rynda český filmový publicista Dilili v Paříži Filmová recenze Vojty Ryndy Je to „jen“ malá holka. Navíc kreslená. A přece se dokáže s plným odhodláním rozhořčeně postavit bezpráví. A když má zrovna čas, dychtivě se seznamuje se všemi, kdo ve městě nad Seinou na začátku minulého století něco znamenají. Animovaný film Dilili v Paříži spojuje nádhernou podívanou s hluboce humanistickým poselstvím. D ilili je napůl Francouzka, napůl Kanačka. Kanakové jsou domorodý kmen z Nové Kaledonie, ostrova v jihovýchodním Tichém oceánu. To ale v Paříži nemusí nikomu vysvětlovat: Nová Kaledonie je francouzská kolonie a Francouzi se o její obyvatele zajímají. Asi jako my o zvířata v zoo. Na začátku 20. století si totiž ještě spousta bílých Evropanů myslí, že jsou nějakým „divochům“ nadřazeni, a nahlížejí na ně s kombinací shovívavého nadhledu a snahy je „civilizovat“. Dilili si to uvědomuje, ale v její dětské čistotě a zároveň přirozené hrdosti se jí to nedotýká. Právě do Paříže připlula ze svého dalekého domova, přivydělává si jako obyvatelka oné „lidské zoo“, kde ji povznesení běloši bezostyšně očumují, a touží francouzskou metropoli co nejlépe poznat. V letech Belle Époque je Paříž pořád ještě epicentrem světové kultury, vědy a poznání. Zvědavou a odvážnou Dilili po městě provádí její o trochu starší kamarád Orel. Jako poslíček má kontakty všude, i v těch nejvybranějších kruzích, a zároveň se se svou dopravní tříkolkou i na ta nejvzdálenější místa Paříže dostane neuvěřitelně hbitě. Dívenka se tak při vyjížďkách Paříží setkává s předními osobnostmi s podobnou frekvencí jako český génius ve filmu Jára Cimrman ležící, spící nebo hlavní hrdina snímku Woodyho Allena Půlnoc v Paříži: téměř na každém kroku. Neslouží to ale k vědoucím narážkám na způsob „A není to málo, Antone Pavloviči?“ ani intelektuálskému humoru, nýbrž k tomu, aby se (nejen) dětský divák snadnou formou seznámil s celým vějířem důležitých postav dané doby. Na svačinu si zajde k Marii Curie-Skłodowské, pro injekci proti vzteklině k Pasteurovi, za modernistickými malíři na Montmartre… Scenárista a režisér Michel Ocelot vyprávění prostřednictvím dětských postav využívá často a rád. Umožňuje mu to nahlížet příběh co nejpřímější optikou bez nánosů dospěláckého relativizování nebo „korigování“. I když s tím dospěláci sami mají někdy problémy. Když třeba Ocelot natočil první díl svého dnes už oblíbeného animovaného seriálu o africkém chlapečkovi Kirikouovi, musel čelit celé sérii výhrad: že ženy v Kirikouově kmeni nesmějí chodit nahoře bez, že jsou černoši ve filmu moc tmaví, že by neměli mluvit tak „africkým“ přízvukem... Na Dilili mnozí Pařížané shlížejí spatra, vždyť jsou starší a bílí. Dívka je odzbrojuje dokonalým jazykem i vychováním, kterým se na lodi naučila od jisté komtesy. Dobré způsoby nepoužívá na rozdíl od dospělých jako prostředek k udržení mantinelů v komunikaci, nýbrž coby cestu k tomu, aby se v její přítomnosti každý cítil co nejlépe. To, že všichni ti význační lidé, které potkává, jsou k ní vlídní a vždy si na ni udělají čas, je pochopitelně umělecká licence, ale na představě, že kreativní člověk má k paktování se s dětmi blíže než nějaký úřednický „suchar“, možná něco bude. Ocelot kombinuje fotografie exteriérů a interiérů charakteristických pařížských budov (Opera, Eiffelovka, kabaret Moulin Rouge, nejrůznější muzea, ale třeba i rozsáhlý komplex kanalizace) se záměrně jednoduchou animací postav. Lokace ohromují secesní nádherou vypiplanou do nejmenšího detailu; figury se zase vyhýbají otravné pixarovské a disneyovské roztomilosti. Potud by Dilili v Paříži byla „jen“ vizuálně čarokrásnou podívanou s výukovým přesahem; ve filmu dále figurují ještě spisovatelé Jules Verne, Henri Bergson či Honoré de Balzac, malíři Degas, Monet, Renoir, Picasso nebo Toulouse-Lautrec, sochař Rodin, herečka Sarah Bernhardt a její portrétista Alfons Mucha, zpěvačka Emma Calvé a mnozí další. Ocelot však nad tímhle defilé osobností staví příběh stejně nadčasový jako bolestně aktuální. V Paříži se totiž ztrácejí dívky a ženy a zřejmě za tím stojí spiknutí tajemných Mistromužů. Dilili se jim pověsí na paty – a sama se brzo ocitne ve spárech šovinistické sekty, která chce zabránit tomu, aby ženy mohly nedejbože studovat, volit, tvořit, zkrátka mít svobodný hlas a stejná práva jako muži. Mistromuži unesené oběti vězní v podzemních kobkách, kde je v jasných odkazech k radikálním islamistům halí do černých hábitů a nutí je chodit po čtyřech, případně sloužit jako křesla. Dilili je počínáním Mistromužů skrznaskrz pobouřená. Ještě víc než to, co jsou šovinisté schopni ženám provádět, ji ale rozběsňuje, že to dělají z pocitu domnělé převahy a nadřazenosti. Dívenku šokují nejen konkrétní činy, nýbrž celý pokřivený světonázor sekty. Sama z hlubokého vnitřního přesvědčení cítí nezpochybnitelnou rovnost všech lidí bez rozdílu pohlaví, rasy nebo vyznání – a nepotřebuje k tomu žádnou deklaraci lidských práv ani vznosná cizí slova. Tak to prostě cítí – a s ní i Orel, Emma a další postavy. Jedna z nejsilnějších scén přijde, když se tuhle pravdu snaží připomenout uneseným a poníženým obětem. Příběh o Mistromužích je strašidelný, ale ne tak, aby ho nedokázaly vstřebat třeba už sedmileté děti. Obyčejnými slovy říká velké věci, které je potřeba opakovat znovu a znovu. Nabízí se dokonce naděje, že děti tyhle pravdy vědí nejlépe samy od sebe; teprve dospělí jim je zakalí svými rozumy, názory a ideologiemi. Vidět Dilili v Paříži by tedy rozhodně prospělo i mnoha divákům, kteří papírovou hranici plnoletosti dávno překonali. Dilili v Paříži režie Michel Ocelot scénář Michel Ocelot Herecké obsazení Prunelle Charles-Ambron, Enzo Ratsito, Natalie Dessay, Elisabeth Duda… Délka 95 min. V kinech: od 1. listopadu / Hodnocení: pozitivní Pro přehrání videa se připojte k internetu